Článek
Napsal jsem text s nadsázkou. Ne proto, že bych si z něčeho chtěl dělat legraci za každou cenu, ale proto, že některá témata se jinak ani psát nedají. Ironie jako obranný mechanismus, lehkost jako způsob, jak se nezbláznit. Odevzdal jsem text s pocitem, že je srozumitelný. Možná trochu štiplavý, ale čitelný.
Publikoval se. A pak přišly komentáře.
Zpočátku jsem měl radost. První reakce, první sdílení, první názory. Člověk má pocit, že to někoho zasáhlo, že se text čte. Pak jsem si ale všiml zvláštní věci. Lidé reagovali na něco, co v článku vůbec nebylo.
„Tohle už je moc.“
„Takže podle vás jsou všichni stejní?“
„Jak můžete takhle bagatelizovat vážné téma?“
Četl jsem to znovu. Slovo od slova. Hledal jsem větu, která by tohle mohla způsobit. Něco, co jsem přehlédl, něco nešťastně formulovaného. Ale nic takového tam nebylo. Text mluvil o něčem úplně jiném. O zkušenosti, o pocitu, o absurditě. Ne o tom, co mi lidé vkládali do úst.
V komentářích se mezitím rozjela debata. Lidé se hádali mezi sebou. Citovali věty, které neexistovaly. Vysvětlovali mi, co jsem „chtěl říct“. Přesvědčovali se navzájem, že autor je buď nebezpečný, nebo hloupý. Já tam seděl, četl to a měl pocit, že sleduju cizí text pod vlastním jménem.
Zkusil jsem reagovat. Jednou. Opatrně. Vysvětlil jsem, že to byla nadsázka. Že pointa je jinde. Že možná čtou mezi řádky něco, co tam nevkládám. Odpovědi přišly rychle.
„Tak to jste měl napsat jasněji.“
„Když to lidé chápou takhle, chyba je ve vás.“
„Teď to jen zachraňujete.“
A bylo jasno. Nešlo o text. Šlo o projekci.
Každý čtenář si přinesl vlastní zkušenost, vlastní křivdy, vlastní témata. Text se stal plátnem, na které si promítali to, co je pálí. Nadsázka se ztratila hned v první větě, ironie byla vyhodnocena jako útok a lehkost jako výsměch.
Nejvíc mě překvapilo, jak málo lidí skutečně reagovalo na to, co bylo napsané. Většina reagovala na to, co si myslela, že tam je. A čím víc jsem mlčel, tím víc si byli jistí, že mají pravdu.
Najednou jsem byl ten, kdo „si to neuvědomuje“. Ten, komu je potřeba to vysvětlit. Ten, kdo by se měl omluvit za něco, co nikdy neřekl. A když jsem se neomlouval, byl jsem arogantní. Když jsem se vysvětloval, byl jsem defenzivní.
Zavřel jsem komentáře. Ne technicky, ale v hlavě. Přestal jsem je číst. Protože v určité chvíli už to nebyla debata. Byla to jen hluková kulisa, ve které se ztrácí smysl.
Ten text se mezitím šířil dál. Lidé ho sdíleli s vlastním výkladem. Přidávali titulky, které by mě nikdy nenapadly. Vytrhávali věty z kontextu. Každý si z něj vzal to, co se mu hodilo.
A já jsem si uvědomil jednu nepříjemnou věc. Jakmile text pustíte do světa, přestává být váš. Můžete mít záměr, tón, pointu. Ale čtenář má své filtry. A ty jsou silnější než jakákoli poznámka pod čarou.
Neznamená to, že bych s nadsázkou přestal psát. Znamená to jen, že už nemám potřebu se obhajovat. Kdo chce číst, bude číst. Kdo chce hledat něco jiného, najde to i v návodu na pračku.
Ten den jsem se naučil, že největší část textu se dnes nepíše v článku, ale v komentářích. A že autor tam už většinou nemá žádnou moc.
Jen se dívá, jak se řeší něco, co v textu vůbec nebylo.
