Článek
Začalo to nenápadně. Ne hádkami, ale poznámkami. Takové ty věty pronesené mezi řečí, které mají bodnout, ale ne vyloženě zranit. „Ty máš dneska nějaký volno, co?“ nebo „Zase jsi si lehnul, to je zajímavý.“
Smál jsem se tomu. Dělal jsem, že to nevidím. Říkal jsem si, že je jen unavená, že to nemyslí vážně. Jenže ty poznámky se začaly opakovat. A mě začaly bolet víc než fyzická únava.
Pracuju hodně. Možná až moc. Ne proto, že bych chtěl kariéru, ale proto, že potřebujeme peníze. Nájem, energie, jídlo, kroužky, splátky. Všechno se zdražuje, všechno je dražší než před pár lety. Tak jsem přidal. Víc hodin, víc směn, míň času doma.
Domů chodím vyždímaný. Hlava plná problémů cizích lidí, tělo rozlámané, mozek zpomalený. Někdy si fakt potřebuju jen sednout a mlčet. Ne řešit, ne plánovat, ne mluvit.
Jenže ona vidí něco jiného.
Vidí mě, jak sedím. Jak koukám do telefonu. Jak usnu u televize. Nevidí těch deset hodin předtím. Nevidí ten tlak. Nevidí, kolikrát si v práci říkám, že už to dávám jen silou vůle.
Pro ni jsem chlap, co přijde domů a „odpojuje se“. Pro mě jsem chlap, co už nemá co vypnout, protože je dávno vybitý.
Když mi řekne: „Ty nic neděláš,“ mám chuť křičet. Ale nekřičím. Řeknu jen: „Já už fakt nemůžu.“ A v tu chvíli se na sebe díváme jak dva cizinci.
Ona slyší výmluvu.
Já říkám pravdu.
Nejde o to, že bych nechtěl pomáhat. Jde o to, že jsem permanentně unavený. Tak unavený, že i jednoduché věci mi přijdou jako výstup na horu. Ne fyzicky. V hlavě.
A to je únava, kterou nikdo nevidí.
Protože když je člověk nemocný, má teplotu, leží v posteli, všichni ho litují. Když je vyhořelý, funguje navenek normálně. Jen uvnitř už se rozpadá. A okolí má pocit, že „přece nic nedělá“.
Začal jsem mít pocit, že musím neustále dokazovat, že nejsem líný. Že musím vstát, i když se mi točí hlava. Že musím reagovat, i když nemám energii. Že nemám právo být slabý, protože slabost u chlapa se bere jako selhání.
A ona mezitím jede taky. Domácnost, děti, povinnosti, hlava plná věcí, co je potřeba zařídit. Je taky unavená. Jen jiným způsobem. A tak se potkávají dva vyčerpaní lidi a každý má pocit, že ten druhý nechápe.
Jenže někdy už nejde o nepochopení. Jde o přežití.
Jednou jsem jí to řekl naplno. Ne v hádce. Klidně. Že už nejsem jen unavený, ale prázdný. Že mám pocit, že ze mě všichni něco chtějí, ale nikdo se neptá, jestli mám ještě z čeho brát.
Chvíli mlčela. A pak řekla: „Já jsem myslela, že ti je to jedno.“
A v tu chvíli mi došlo, jak obrovský je rozdíl mezi tím, co prožíváme, a tím, co ukazujeme.
Ona říká, že nic nedělám.
Já říkám, že už nemůžu.
A pravda je možná někde mezi. Ne v tom, kdo má pravdu, ale v tom, že oba jedeme na hraně. Jen každý jinak. A místo abychom si to říkali, tak si to vyčítáme.
Nejhorší na tom všem není únava. Nejhorší je pocit, že doma nemůžeš být slabý. Protože když nejsi silný, tak jsi podle druhých prostě jen „ten, co nic nedělá“. A nikdo nevidí, že to „nic“ už stojí poslední zbytky sil.
