Článek
Byl to jeden z těch večerů, kdy člověk nečeká nic výjimečného. Klid, doma otevřené okno, běžný ruch ulice. A pak rána. Ne jedna. Několik. Soused před domem začal odpalovat petardy. Bez ohledu na den, hodinu, okolí. Prostě proto, že může.
Nejsem odpůrce radosti ani někdo, kdo by chtěl ostatním diktovat, jak mají žít. Ale existuje rozdíl mezi zábavou a obtěžováním. Petardy nefungují v tichu. Jejich principem je šok, hluk a výbuch. A ten se nevyhne nikomu v okolí. Děti se leknou, psi se třesou, starší lidé zavírají okna a doufají, že už je konec.
Rozhodl jsem se souseda oslovit. Emoce pracovaly, to přiznávám. Řekl jsem mu, že podobná „zábava“ působí spíš jako projev omezenosti než radosti ze života. Že inteligentní lidé si umí užít večer i bez toho, aby vypouštěli do vzduchu hluk a toxické látky. Nešlo o nadávky, ale o pojmenování frustrace, kterou sdílí spousta lidí, jen ji většinou polyká.
Petardy nejsou jen hluk. Jsou to chemikálie, jemný prach, zbytky papíru a plastu, které zůstanou na zemi ještě dlouho poté, co „zábava“ skončí. V době, kdy řešíme kvalitu ovzduší, sucho a zdraví, působí tohle chování jako výsměch. Chceme méně aut, méně kouře, méně stresu — ale výbušniny na chodníku nám pořád přijdou v pořádku.
Často slýchám, že jde o tradici. Jenže tradice není automaticky správná. Společnost se vyvíjí právě tím, že opouští zvyky, které se ukážou jako škodlivé nebo zbytečné. To, že jsme něco dělali desítky let, neznamená, že v tom musíme pokračovat navždy.
Vadí mi hlavně ta samozřejmost. Pocit, že právo na vlastní zábavu stojí nad právem ostatních na klid. Že kdo mlčí, souhlasí. Nemlčíme proto, že bychom byli spokojení, ale proto, že se nechceme hádat se sousedy. Jenže ticho není souhlas, je to únava.
Upřímně doufám, že jednou dojde k jasnému a plošnému zákazu petard. Ne symbolickému, ne polovičnímu, ale skutečnému. Organizované, omezené akce pod kontrolou obcí jsou jedna věc. Nahodilé výbuchy před domy druhá.
Zábava by neměla bolet uši, děsit zvířata ani znečišťovat vzduch. Pokud k radosti potřebujeme výbuch, možná nehledáme zábavu, ale jen pozornost. A to je něco úplně jiného.
