Článek
Ten den byl jako spousta jiných. Vstal jsem v šest, odjel do práce, porady, maily, telefony, problémy, které nebyly moje, ale musel jsem je řešit. Nestihl jsem oběd, jen kávu za kávou, rychlá svačina v autě a zase zpátky do kanceláře. Když jsem konečně zavíral počítač, bylo po sedmé večer.
Dvanáct hodin v kuse. Hlava jak balón, záda rozlámaná, mozek úplně vypnutý. Celou cestu domů jsem myslel jen na jednu věc: sednout si. Nic víc. Nepotřeboval jsem jídlo, zábavu, konverzaci. Jen ticho a gauč.
Otevřel jsem dveře, zout boty, sundat bundu… a hned u dveří na mě čekala věta:
„Ještě než si sedneš, mohl bys…“
Následoval seznam.
Vynést koš.
Nakoupit, protože doma nic není.
Podívat se na domácí úkoly.
Opravit kapající kohoutek.
Objednat auto do servisu.
A mimochodem, zítra přijde návštěva, tak by bylo fajn uklidit.
Stál jsem v předsíni a měl pocit, že jsem pořád v práci. Jen bez platu. Bez pauzy. Bez možnosti říct „udělám to zítra“.
Nešlo o ty úkoly samotné. Nešlo ani o to, že by nebyly potřeba. Šlo o ten moment. O to, že nikdo neřekl: „Ty jsi dneska asi úplně hotovej, viď?“ Nikdo se nezeptal, jaký jsem měl den. Nikdo neviděl těch dvanáct hodin, co už mám za sebou.
Místo toho jsem byl zase „ten, co má něco zařídit“.
Sedl jsem si aspoň na minutu. A slyšel: „Proč si sedáš? Vždyť jsme se ještě nedohodli, kdo co udělá.“
A ve mně to prasklo.
Ne nahlas. Ne hádkou. Jen uvnitř. Takovým tím tichým způsobem, kdy si uvědomíš, že už dlouho nejsi unavený jen fyzicky. Ale hlavně mentálně. Že nejsi vyčerpaný z práce, ale z role, kterou hraješ doma.
Role člověka, který má všechno zvládat. Bez nároku na pauzu. Bez prostoru na slabost. Bez věty: „Dneska už fakt nemůžu.“
Protože když to řekneš, zní to jako výmluva. Jako lenost. Jako selhání.
A tak jsem vstal. Vynesl koš. Dojel nakoupit. Opravil kohoutek. Sedl k úkolům. Ve 22:30 jsem se konečně dostal na gauč. A usnul jsem u zpráv.
Druhý den znovu budík. Znovu práce. Znovu dvanáct hodin. A věděl jsem, že mě doma zase čeká další směna.
Tehdy mi došlo, že problém není v tom, že mám moc povinností. Problém je v tom, že nikdo nepočítá s tím, že jsem taky člověk. Ne stroj na výkon. Ne univerzální servisní technik na život.
Že i já mám právo přijít domů a být jen unavený. Ne užitečný. Ne efektivní. Ne funkční.
Jen unavený chlap, co si chce na chvíli sednout a nebýt pro nikoho řešením.
Ten seznam úkolů nebyl o domácnosti. Byl o tom, že moje únava nebyla vidět. Že se automaticky předpokládá, že když jsem doma, tak jsem k dispozici. A že odpočinek je luxus, který si musím nejdřív „zasloužit“.
Od té doby se snažím říkat jednu jednoduchou větu:
„Dej mi půl hodiny. Pak to udělám.“
Někdy to funguje. Někdy ne. Ale aspoň už vím, že ten pocit vyhoření nezačíná v práci. Začíná ve chvíli, kdy přijdeš domů a zjistíš, že tam na tebe čeká další šichta. Bez konce. Bez uznání. Bez tlačítka pauza.
