Článek
Nikdy jsem nečekal vděk. Nechtěl jsem obdiv ani potlesk. Jen obyčejný pocit, že doma patřím. Místo toho mám po padesátce pocit, že jsem se z manžela a otce změnil v bankomat s omezenou životností.
Celý život jsem pracoval. Přesčasy, stres, zodpovědnost. Když byly děti malé, říkal jsem si, že to dělám pro ně. Když vyrostly, že to dělám pro nás. Dnes už si nejsem jistý, pro koho vlastně vstávám každé ráno.
Doma se nemluví o tom, jak se cítím. Mluví se o penězích. Kolik přišlo, kolik odešlo, co je potřeba zaplatit. Když otevřu pusu, slyším: „Teď ne, řeším účty.“ Když mlčím, je to stejně jedno.
Manželka má seznam požadavků. Nová kuchyň. Dovolená. Auto. Nikdy otázka, jestli na to mám sílu. Jestli mě to ještě baví. Jestli se necítím vyždímaný. Hlavně že výpis z účtu souhlasí.
Děti už jsou dospělé, ale finančně pořád „trochu pomoci“. Školné, nájem, telefon. Když peníze pošlu, jsem dobrý táta. Když se zeptám, jestli by si nemohly poradit samy, jsem ten špatný.
Nejhorší je pocit zbytečnosti. Ne proto, že bych byl nepotřebný. Ale proto, že jsem potřebný jen tehdy, když jde o peníze. Nikdo se neptá, jak se mám. Nikdo se nezajímá, jestli mě něco trápí. Hlavně ať chodím do práce a držím hubu.
Sex? Téma, o kterém se nemluví. Doteky zmizely někde mezi hypotékou a nákupním seznamem. Když jsem se jednou ozval, slyšel jsem, že jsem unavený, protivný a pořád řeším jen sebe. Ironie, že?
Začal jsem si všímat mladších chlapů. Smějí se. Mají sny. Já mám povinnosti. A strach. Co když onemocním? Co když o práci přijdu? Ne proto, že bych se bál o sebe. Ale proto, že by se celý tenhle systém zhroutil.
Někdy si říkám, jestli by si vůbec někdo všiml, kdybych přestal dávat. Jestli bych pořád byl manžel, táta, partner — nebo jen problém k vyřešení.
Nechci utéct. Nechci si najít milenku. Chci jen, aby se někdo zeptal: „Jak se máš?“ Bez kalkulačky v ruce.
Po padesátce nechci být bankomat. Chci být zase člověk.
