Článek
Proč jsem byl označen za sexistu, i když jsem jen otevřel pusu? Tahle otázka mě napadla až zpětně. V ten moment jsem totiž řešil úplně jinou věc – šok. Ne z reakce, ale z rychlosti, s jakou přišla. Jedna věta, žádné emoce, žádná provokace. A přesto nálepka, ze které se dneska už skoro nedá vyvléct.
Nebyl to status, který by měl vyvolat bouři. Nebyl to ani promyšlený názorový text. Byla to poznámka v debatě. Kontext měl, tón byl klidný. Psalo se o vztazích, očekáváních a rozdílech v tom, jak muži a ženy často přistupují k randění. Napsal jsem, že mám zkušenost, že se po mužích často chce iniciativa, výkon a jistota, zatímco jejich nejistota se vnímá jako slabost.
Tečka. Nic víc.
První odpověď přišla skoro okamžitě. „Tohle je sexistické.“ Další byla ostřejší. „Takže zase chudáci muži.“ Třetí už vysvětlovala, že právě takové myšlení je problém a že bych si měl něco nastudovat.
Chvíli jsem koukal na obrazovku a přemýšlel, jestli jsme četli stejný text. Nepsal jsem nic o tom, že by ženy byly horší. Nepsal jsem, že by to bylo správně. Nepsal jsem, že by to bylo přirozené nebo neměnné. Popsal jsem zkušenost. Svou.
Jenže zkušenost dnes není argument. Je to podezření.
Zkusil jsem se bránit. Ne útočně, ne ironicky. Vysvětlil jsem, že mluvím o tom, co zažívám, ne o tom, co by mělo být. Že pojmenování problému není jeho obhajoba. Reakce? „To je typické.“ „Teď to jen maskuješ.“ „Kdybys nebyl sexista, vůbec by tě to nenapadlo.“
A tam jsem pochopil, že nejde o to, co říkám. Jde o to, kdo to říká.
Jako muž máte v některých debatách velmi úzký manévrovací prostor. Když mlčíte, je to důkaz ignorance. Když mluvíte, je to důkaz privilegia. Když popíšete vlastní nepohodlí, relativizujete cizí bolest. Když se snažíte o rovnováhu, stojíte „na špatné straně“.
Nejvíc mě zasáhlo, že nikdo nekladl otázky. Nikdo se nezeptal, co tím myslím. Nikdo se nesnažil pochopit kontext. Nálepka přišla dřív než snaha porozumět. A jakmile je jednou přilepená, všechno další už se čte jen jako důkaz viny.
Uvědomil jsem si, že slovo sexista dnes často neoznačuje postoj, ale pozici. Pokud mluvíte z místa, které se nehodí do očekávaného narativu, jste problém. Ne proto, že byste někoho shazovali, ale proto, že narušujete jednoduché rozdělení rolí.
Neříkám, že sexismus neexistuje. Existuje. Je reálný, bolestivý a má konkrétní dopady. O to víc mě ale děsí, jak snadno se to slovo používá jako zbraň. Jak rychle umlčí jakoukoli snahu mluvit o mužské zkušenosti, aniž by tím kdokoli popíral zkušenost ženskou.
Protože přesně to se stalo. Nemluvil jsem proti ženám. Mluvil jsem o sobě. A i to bylo vyhodnoceno jako útok.
Po té debatě jsem si všiml, že už se vyjadřuju opatrněji. Ne proto, že bych změnil názor. Ale proto, že se mi nechce znovu vysvětlovat, že otevřít téma neznamená někoho obviňovat. Že říct „taky to mám těžké“ není totéž jako říct „vy to máte lehké“.
Je zvláštní, jak se prostor pro dialog zužuje právě tam, kde by měl být nejširší. Jakmile se z debat stane soutěž v morální čistotě, přestává mít smysl mluvit. Ne proto, že by nebylo co říct. Ale proto, že poslouchání není cílem.
Nejsem sexista proto, že jsem otevřel pusu. Nejsem jím ani proto, že mám zkušenost, která se nehodí do jednoduchých schémat. A už vůbec ne proto, že se snažím mluvit klidně a bez útoku.
Ale ten den jsem pochopil, že dnes někdy stačí jen promluvit. A pokud mluvíte z „nesprávného“ místa, nálepka přijde dřív než pochopení.
A to je možná ten skutečný problém, o kterém se zatím moc nemluví.
