Článek
Proč u nás doma nikdy nenajdu ovladač, ale zato máme dokonale sladěné polštáře na gauči
Existují domácnosti, kde člověk přijde, sedne si a automaticky ví, kde je ovladač. Leží na stole, případně vedle televize. Pak existuje ta naše. U nás ovladač neexistuje jako pevný bod. Je to putovní objekt, který se pohybuje podle zákonů, jimž jsem dodnes neporozuměl. Zato polštáře na gauči… ty mají své přesné místo, úhel i barevnou kompozici. A běda, jakmile jeden z nich posunu.
Když přijdu večer domů a chci si sednout k televizi, začíná rituál. Nejprve se rozhlédnu. Nic. Pak opatrně odložím dva dekorační polštáře, které evidentně nejsou určené k sezení. Pod nimi ovladač není. Zkontroluji konferenční stolek, kde ale leží jen svíčka, kniha o interiérech a stylová miska, do které se nesmí nic dávat. Ovladač nikde. Nakonec se zeptám manželky, která ho bez zaváhání vytáhne z místa, kde bych ho v životě nehledal. Třeba z košíku s dekami.
Manželka tvrdí, že ovladač se prostě uklízí. Že přece nemůže zůstat jen tak pohozený, když máme hezký obývák. Já zase tvrdím, že ovladač má být tam, kde se používá. Stejně jako nůž v kuchyni nebo kartáček v koupelně. Jenže to bychom se dostali k pojmu praktičnost, který u nás doma občas naráží na vyšší princip estetiky.
Polštáře jsou kapitola sama pro sebe. Máme jich tolik, že než si sednu, musím vytvořit malou hromádku vedle gauče. Jsou různých velikostí, tvarů a materiálů, ale všechny spolu dokonale ladí. To je na nich to nejdůležitější. Ne jejich pohodlí, ale to, jak vypadají. Některé jsou prý jen „na okrasu“. Jakmile se o jeden z nich opřu, následuje upozornění, že tenhle konkrétní se nemačká.
Přiznávám, že zpočátku jsem to bral jako osobní útok. Jako by mi někdo říkal, že můj způsob používání gauče je špatně. Že se na něm nemá válet, jíst, ani si pohodlně lehnout. Gauč je podle manželky vizitka obýváku. Podle mě je to místo k sezení. Tyto dva světy se občas střetnou, obvykle v okamžiku, kdy hledám ovladač a přitom nechtěně rozházím polštáře.
Zajímavé je, že když přijde návštěva, všechno do sebe zapadne. Polštáře jsou srovnané, deky přehledně složené a ovladač… ten se náhle objeví. Všichni chválí, jak máme hezký obývák, jak to u nás působí útulně a sladěně. A já tam sedím, s ovladačem konečně v ruce, a říkám si, že možná právě proto ho běžně nemůžu najít. Protože v běžném provozu prostě narušuje obraz dokonalosti.
Postupem času jsem se naučil dvě věci. Zaprvé, že ovladač si občas raději odnesu s sebou, pokud ho budu chtít mít po ruce. Zadruhé, že ty polštáře nejsou jen rozmar. Jsou symbolem toho, že se někdo stará. Že někdo chce, aby domov vypadal hezky, nejen fungoval. A i když mě občas vytáčí, že musím před sledováním televize absolvovat malý úklidový rituál, musím uznat, že se domů vracím rád.
Možná nikdy nebudu ten typ, co řeší odstín polštáře podle ročního období. A možná se nikdy nenaučím automaticky ukládat ovladač na „správné místo“. Ale pochopil jsem, že domov je kompromis. Mezi tím, co je praktické, a tím, co je hezké. A že dokonalé sladění polštářů je někdy daň za to, že člověk nebydlí sám. A že se má kam vracet, i když tam občas nemůže najít ovladač.
