Článek
Říkají, že muži chtějí jen sex. Slyšel jsem to tolikrát, až to přestalo znít jako názor a začalo to znít jako fakt. Říkaly to kamarádky, články, podcasty i ženy na rande, často ještě dřív, než jsem stihl cokoli chtít. A tak jsem se tomu postupně přizpůsobil.
Protože bojovat s očekáváním je únavné.
Když vám společnost opakuje, že jako muž máte být jednoduchý, přímočarý a hlavně fyzický, časem začnete přemýšlet, jestli náhodou nemají pravdu. Jestli to, že chcete víc než jen tělo, není slabost. Jestli touha po blízkosti není něco, co byste měli mít dávno vyřešené.
Zpočátku jsem se bránil. Říkal jsem, že hledám vztah. Že mi záleží na povídání, na společném čase, na pocitu, že vedle mě někdo skutečně je. Reakce byly rozpačité. Někdy podezřívavé. Jindy pobavené.
„To říkají všichni.“
„Jasně, vztah…“
„Uvidíme, co budeš chtít za měsíc.“
A tak jsem se postupně naučil chtít jen sex. Nebo alespoň o tom mluvit.
Na rande jsem byl uvolněnější, když jsem nic nesliboval. Když jsem si hrál na toho, komu jde jen o lehkost. Žádná očekávání, žádné emoce, žádné komplikace. Najednou to bylo jednodušší. Pro ostatní. I pro mě – alespoň na povrchu.
Říkal jsem si, že blízkost je přeceňovaná. Že objetí po sexu je jen bonus. Že psát si ráno zprávy je zbytečné. Že ticho vedle někoho v posteli není prázdné, ale svobodné.
Jenže nebylo.
Bylo prázdné až moc.
Po každém „nechme to být, bylo to fajn“ jsem cítil něco, co jsem neuměl pojmenovat. Nebyla to láska, ale ani spokojenost. Spíš pocit, že jsem něco přeskočil. Že jsem se zdržel jen u první kapitoly a zbytek knihy zavřel, protože mi někdo řekl, že stejně nestojí za to.
Nejtěžší bylo, že jsem si na tu roli zvykl. Na muže, který nic nechce. Který se neptá. Který je v pohodě s tím, že je nahraditelný. Protože chtít víc by znamenalo riskovat odmítnutí. A to je něco, na co nás nikdo nepřipravil.
Muži přece nemají být zranitelní. Nemají říkat, že jim chybí blízkost. Že chtějí usínat vedle stejného člověka. Že jim není jedno, když se někdo neozve. To jsou věci, které se nehodí k obrazu toho, kdo „chce jen sex“.
Jednou mi to došlo úplně jasně. Ležel jsem vedle ženy, se kterou jsme se domluvili, že to bude jen nezávazné. Všechno proběhlo přesně podle plánu. A přesto jsem cítil zvláštní smutek. Ne proto, že bych se zamiloval. Ale proto, že jsem věděl, že ráno odejdu a nikomu to nebude chybět.
A že vlastně ani mně ne. Aspoň ne navenek.
Tehdy jsem si poprvé přiznal, že jsem se naučil chtít jen sex, protože to bylo bezpečnější. Protože to ode mě nikdo nerozporoval. Protože jsem za to nebyl souzený. Byl jsem čitelný. Zařaditelný.
Ale nebyl jsem upřímný.
Blízkost není slabost. Není to něco navíc pro citlivější povahy. Je to potřeba. Stejně základní jako dotek. A možná ještě víc – protože bez ní zůstává všechno ostatní nějak nedokončené.
Dnes už to říkám nahlas. Ne vždycky, ne všem. Ale aspoň sobě. Nechci jen sex. Chci pocit, že mě někdo zná. Že mě někdo slyší. Že se nemusím přetvařovat, abych zapadl do jednoduché představy o tom, co má muž chtít.
Možná to někoho odradí. Možná to zkomplikuje randění. Ale už nechci zjednodušovat sám sebe jen proto, aby se to ostatním lépe chápalo.
Protože já jsem se naučil chtít jen sex.
A pak jsem si konečně přiznal, že to nikdy nebyla pravda.
