Článek
Chodec vs. jezdec na sdílené koloběžce: moderní tragédie
Bylo to obyčejné odpoledne. Chodník široký tak akorát na dva lidi vedle sebe, pár stromů, výloha s nápisem „Sleva“ a pocit, že město dnes dýchá pomalu. A pak to přišlo. Tiché, svižné, s jemným elektrickým bzučením. Jezdec na sdílené koloběžce. Moderní rytíř bez brnění, zato s aplikací v kapse a nulovou ochotou brzdit.
Koloběžkáři dnes působí jako nepředvídatelný živel. Nejsou to cyklisté, kteří alespoň tuší, že patří na silnici, ani chodci, kteří přijali pomalost jako přirozený stav. Jsou někde mezi. Vznášejí se prostorem města jako roj vos na marmeládě – všude, kam se podíváš, a nikdy nevíš, odkud přiletí další.
Chodci v tomto ekosystému zastávají roli NPC s nulovou periferií. Jdou rovně, dívají se do telefonu, nesou si své myšlenky, nákup nebo děti ze školky. Netuší, že se stali překážkou v závodě o minuty, který se odehrává těsně u jejich loktů. Když uslyší zvonek, je už pozdě. Když ho neuslyší, je to ještě horší.
Moje ostré setkání s koloběžkářem na chodníku trvalo možná dvě vteřiny. On se vyhnul na poslední chvíli, já ucukl instinktivně. Vzduchem prolétlo nevyřčené obvinění, lehké zasyčení brzd a pohled, který říkal: „Uhni, já jedu.“ Žádná omluva, žádné zpomalení. Jen pokračování v trajektorii, která s chodníkem neměla mít nic společného.
Moderní město si vytvořilo nový druh konfliktu. Není to válka aut a cyklistů ani tradiční souboj chodce s cyklistou. Je to tichá, rychlá a chaotická kolize dvou světů. Jeden se pohybuje tempem lidského těla, druhý tempem nabité baterie. Pravidla jsou mlhavá, odpovědnost rozpuštěná v podmínkách užívání a zdravý rozum zůstává někde na serveru poskytovatele služby.
Sdílená koloběžka slibuje svobodu. Ve skutečnosti často přináší jen další vrstvu stresu. Pro jezdce je chodec překážka, pro chodce je jezdec hrozba. Oba mají pocit, že jim někdo ukradl prostor, který považovali za svůj. Chodník se mění v arénu improvizovaných manévrů, kde vítězí ten rychlejší nebo bezohlednější.
A přesto se po takovém setkání nic nestane. Nikdo nesepíše protokol, nikdo nezavře aplikaci natrvalo. Jen si neseme domů drobný otřes, pocit křehkosti a otázku, kdy se znovu ozve to nenápadné bzučení za zády. Moderní tragédie totiž nejsou velké a hlučné. Jsou krátké, opakovatelné a dějí se každý den, přímo na chodníku.
