Článek
Z práce v IT do lesa: Jak se žije chlapovi, co utekl od civilizace. Když to řeknu nahlas, zní to jako klišé. Další chlápek, co vyhořel v korporátu a našel „sám sebe“ někde v přírodě. Jenže realita je míň romantická a zároveň mnohem drsnější, než si většina lidí dokáže představit.
Ještě před pár lety jsem seděl v open space, koukal do tří monitorů, řešil bugy, sprinty, deadliny a nekonečné porady o ničem. Vydělával jsem dobře. Měl jsem benefity, home office, kafe zdarma, multisportku, firemní teambuildingy. Navenek ideální život moderního ajťáka.
Uvnitř prázdno.
Každé ráno jsem vstával s pocitem, že můj den už je rozhodnutý za mě. Že osm až deset hodin budu koukat do kódu, řešit cizí problémy, které vlastně nikoho reálně nezajímají, jen generují další tabulky a grafy. Večer jsem byl tak vyčerpaný, že jsem neměl energii ani chuť na vlastní život.
Začal jsem mít úzkosti. Nespal jsem. Byl jsem podrážděný, cynický, odpojený od všeho. Víkendy jsem prospal nebo proscrolloval. A jednoho dne mi došlo, že jestli takhle budu pokračovat, tak sice budu mít peníze, ale žádný skutečný život.
Impuls byl absurdně malý. Dovolená na horách. Týden bez signálu. Dřevo, ticho, studený vzduch, jednoduché jídlo. Najednou jsem cítil něco, co jsem roky necítil: klid v hlavě.
Vrátil jsem se do města a všechno mi přišlo falešné. Hluk, reklamy, stres, umělé světlo, neustálý tlak být produktivní, úspěšný, dostupný. Jako bych se vrátil do klece.
Do roka jsem dal výpověď. Všichni si mysleli, že jsem se zbláznil. Kolegové, rodiče, kamarádi. „Takovou práci by chtěl každý.“ „Co budeš dělat?“ „To se chceš vrátit do středověku?“
Upřímně? Trochu jo.
Našel jsem si starou chatu u lesa, bez elektřiny, bez internetu. Topím dřevem, vodu nosím ze studny, vařím na kamnech. Pracuju rukama. Stavím, řežu, opravuju, starám se o zahradu. Místo mailů řeším počasí. Místo bugů řeším, jestli mi nezamrzne voda.
Život se zpomalil tak drasticky, že mi první měsíce přišly skoro nesnesitelné. Najednou nebyl žádný hluk v hlavě. Žádné notifikace. Žádné neustálé rozptylování. Jen já a ticho.
A v tom tichu začaly vyplouvat věci, které jsem roky potlačoval. Únava. Smutek. Vztek. Pocity, že jsem si dlouho žil cizí život podle cizích měřítek. Že jsem honil kariéru, aniž bych věděl proč.
Život v lese není terapie. Je to konfrontace.
Zjistil jsem, že samota není vždy romantická. Jsou dny, kdy se cítím osamělý. Kdy mi chybí lidi, rozhovory, obyčejná lidská blízkost. Jsou dny, kdy je zima, všechno bolí, nic nejde podle plánu a já si říkám, jestli jsem to nepřehnal.
Ale pak jsou i dny, kdy se ráno probudím a slyším jen vítr ve stromech. Uvařím si kafe na ohni, sedím venku, dívám se na mlhu nad lesem a mám pocit, že poprvé v životě nikam nespěchám. Nikdo po mně nic nechce. Nic nemusím dokazovat. Jen existuju.
Psychicky jsem se změnil víc, než jsem čekal. Úzkosti skoro zmizely. Spím líp než kdykoliv předtím. Mám fyzickou únavu, ale ne tu mentální, která tě vysává zevnitř. Moje hlava není zahlcená informacemi, názory, reklamami, cizími životy.
Zároveň jsem si uvědomil, jak moc je moderní život postavený na neustálém tlaku. Vydělávej víc. Kupuj víc. Buď lepší. Rychlejší. Efektivnější. A když to nezvládáš, je to tvoje chyba.
V lese žádná taková hra neexistuje. Buď přežiješ den, nebo ne. Buď si nasekáš dřevo, nebo ti bude zima. Buď se postaráš o sebe, nebo to za tebe nikdo neudělá. Je to krutě jednoduché. A právě v tom je zvláštní svoboda.
Neutekl jsem od civilizace proto, že bych ji nenáviděl. Utekl jsem, protože jsem v ní přestal cítit sám sebe. Protože jsem měl pocit, že jsem se stal jen funkcí, rolí, výkonem.
V lese jsem zase člověk. Ne ajťák. Ne zaměstnanec. Ne značka. Jen chlap, co se snaží žít tak, aby jeho dny dávaly smysl jemu, ne systému.
A jestli se někdy vrátím zpátky? Možná. Ale už vím, že nechci zpátky do života, kde mám všechno, kromě sebe.
