Článek
Zeptal jsem se na jednoduchou věc. Opravdu jednoduchou. Žádná past, žádná agenda, žádná snaha rozpoutat debatu století. Jen otázka, která měla mít ideálně krátkou odpověď. Něco ve stylu ano, ne, případně „záleží“.
Napsal jsem ji, přečetl si ji po sobě, jestli zní normálně, a odeslal. Hotovo.
První komentáře přišly rychle. A hned mi bylo jasné, že jsem něco podcenil.
„Tohle řešíš, protože…“
„Je vidět, že vůbec nechápeš širší souvislosti.“
„Typický přístup někoho, kdo si to nezažil.“
Čekal jsem odpověď na otázku. Místo toho jsem dostal rozbor své osobnosti, hodnotového nastavení a pravděpodobného životního příběhu. Lidé přesně věděli, kdo jsem, co si myslím, koho volím a kde jsem udělal chyby. A to všechno z jedné věty.
Zkusil jsem reagovat. „Mě spíš zajímá…“ napsal jsem a zopakoval otázku jinými slovy. Ještě jednodušeji. Aby bylo jasno.
Nebyla.
Komentáře se rozjely. Ne o tématu, ale kolem něj. O tom, co by se mělo. Co by se nemělo. Jak by se to mělo řešit úplně jinde. Jaké jsou skutečné problémy světa a proč je moje otázka zbytečná, hloupá nebo nebezpečná.
Někdo mi vysvětlil, že se ptám špatně. Jiný, že se ptát vůbec nemám. Další, že bych si měl nejdřív něco nastudovat. Ideálně všechno.
Nejvíc mě pobavilo, kolik lidí odpovídalo na otázku, kterou jsem nepoložil. Reagovali na vlastní představy, na zkušenosti z jiných situací, na věci, které je dlouhodobě štvaly. Můj dotaz byl jen spouštěč.
Byl jsem najednou symbolem. Představitelem „těch druhých“. Někdo si mě zařadil do škatulky, jiný si do mě projektoval frustraci z minulých debat. A málokdo se vrátil k tomu, co jsem se vlastně ptal.
Po chvíli jsem přestal odpovídat. Ne proto, že bych neměl co říct. Ale proto, že bylo jasné, že se nevede rozhovor. Vedla se série monologů, které se jen náhodou sešly pod jedním příspěvkem.
Jedna odpověď ale vyčnívala. Krátká, věcná, k věci. Přesně to, co jsem hledal. Byla tam schovaná mezi dvaceti jinými, které řešily všechno možné, jen ne otázku.
Uvědomil jsem si, že dnes se lidi nechodí do komentářů ptát ani odpovídat. Chodí tam mluvit. Vymezit se. Ulevit si. Ukázat, že mají názor. Otázka je jen záminka.
Ten den jsem se naučil, že jednoduchost na internetu nefunguje. Čím jednodušší otázka, tím složitější reakce. A čím méně se ptáte, tím víc se o vás ostatní dozvědí.
Odpověď jsem nakonec dostal. Ale ne díky debatě. Díky jednomu člověku, který si přečetl, co jsem napsal, a odpověděl na to, co jsem se ptal.
Zbytek mi odpověděl na něco úplně jiného.
