Článek
Lednice je zvláštní prostor. Oficiálně slouží k uchovávání potravin. Neoficiálně je to černá díra na realitu, kam mizí nejen jídlo, ale i důstojnost, logika a občas elektronika.
Začalo to nevinně. Otevřela jsem lednici a nenašla tam máslo. Místo něj jsem tam našla klíče. Chvíli jsem přemýšlela, jestli jsem si je tam dala schválně, aby zůstaly čerstvé. Pak jsem si uvědomila, že ne. Že se mi prostě rozpadá mozek.
Od té doby si dávám pozor. Ale stejně se mi tam pořád objevují věci, které tam nemají co dělat. Třeba brýle. Ty jsem tam dala logicky – nesla jsem šunku, brýle jsem měla v ruce, otevřela lednici, položila šunku, položila brýle, zavřela lednici. Mozek vyhodnotil úkol jako splněný. Šunka v lednici. Brýle… no, taky někde.
Hledala jsem je tři hodiny. Prošla celý byt, koupelnu, ložnici, kabelky, botník. Nakonec jsem si šla pro jogurt a uviděla je tam, jak se mlží vedle salámu. Aspoň byly vychlazené.
Další level byl ovladač od televize. Ten už byl vyloženě zákeřný. Manžel nadával, že zase nemůže přepnout program. Já jsem tvrdila, že ho určitě položil někam blbě. Nakonec jsem šla pro mléko. A ovladač tam ležel vedle vajíček. Jako kdyby to bylo úplně normální.
Od té doby vím, že lednice není úložný prostor. Je to test paměti.
Jednou jsem tam našla účet od elektřiny. Vložila jsem ho tam prý proto, „abych na něj nezapomněla“. Logika mozku: důležité věci patří do lednice. Tam se chodí často. Což je pravda, jen jsem nepočítala s tím, že papír v lednici změkne, zvlní se a vypadá jako smutný salát.
A pak přišel ten mobil.
To už nebyla legrace. To byl existenciální zážitek.
Nemohla jsem ho najít. Volala jsem na něj z pevné linky. Nic. Prohledala jsem byt. Kabelky. Postel. Pračku. Koš. Dokonce i botník. Nic. Začala jsem mít pocit, že jsem ho ztratila venku, že mi ho někdo ukradl, že se budu muset učit nové heslo a že mi skončil celý život.
Po hodině hysterického hledání jsem si šla aspoň nalít vodu. Otevřela jsem lednici. A tam byl. Mobil. Ležel na polici mezi jogurtem a hořčicí. Úplně v klidu. Chladný. Odpočatý. Jakoby tam patřil.
V tu chvíli jsem se neposadila. Já jsem se psychicky rozložila.
Snažila jsem se zpětně rekonstruovat myšlenkový pochod. Nesla jsem mobil. Otevřela lednici. Vyndala mléko. Položila mobil. Zavřela lednici. Mozek si řekl: hotovo. Úkol splněn. Co přesně, to už není důležité.
Od té doby jsem v lednici našla ještě:
– léky
– rtěnku
– ponožku (dodnes nevím proč)
– a jednou dokonce peněženku
To už jsem se začala bát. Protože pokud člověk začne ukládat osobní identitu mezi sýr a tvaroh, je to signál, že se blíží nová životní etapa. Taková ta, kdy hledáte brýle, které máte na hlavě, a mluvíte s dálkovým ovladačem.
Manžel tvrdí, že jsem roztěkaná. Já tvrdím, že jsem multitaskingová. Mozek prostě jede na více úloh najednou a občas některé uloží do špatné složky. Místo „stůl“ složka „lednice“. To se může stát každému. Tedy každému, komu už někdy bylo víc než třicet a má doma víc než tři místnosti.
Nejhorší je, že lednice je poslední místo, kde budete hledat. Protože tam přece dáváte jen jídlo. A právě proto tam dáváte všechno. Protože mozek miluje ironii.
Takže pokud někdy budete zoufale hledat:
– klíče
– mobil
– peněženku
– důstojnost
začněte v lednici. Mezi máslem a kečupem. Je velká šance, že tam bude.
A pokud tam jednou najdu i sama sebe, sedící na polici vedle jogurtu, tak už mě prosím jen zavřete a nechte mě vychladnout. Protože to už nebude zapomnětlivost. To už bude archivace.
