Článek
Začalo to nevinně. Jako všechny katastrofy v mém životě. Nejdřív to byl tlakový hrnec, potom internetové bankovnictví a nakonec chytrý telefon. Dostal se ke mně, protože „babi, tohle už je fakt nutnost“. Nutnost čeho, to mi nikdo nevysvětlil, ale prý bez toho dnes člověk ani nezemře důstojně.
Telefon jsem používala přesně na tři věci: volání, budík a hru, kde se spojují bonbony. Pak mi vnučka jednou napsala zprávu a na konci byl žlutý obličej, co se smál, ale vypadal, jako kdyby měl zácpu. Zeptala jsem se, jestli je jí špatně. Odpověděla mi dalším obličejem, co se válí smíchy. Tam už jsem pochopila, že jsem vstoupila do světa, kde logika neexistuje.
Emoji. Malé obrázky, které prý vyjadřují emoce. Jenže každá generace je chápe jinak. Pro mě znamená srdíčko lásku, pro vnoučata ironii, pro dědu infarkt.
Začala jsem se učit. Ne dobrovolně. Vnuk mi jednou poslal palec nahoru. Já mu odepsala modlící se ruce. On se urazil, že se mu vysmívám. Já se urazila, že se mi modlí k palci. A tak mi museli udělat školení. Oficiální. U kafe. S prezentací.
Dozvěděla jsem se, že:
– lebka neznamená smrt, ale že „umírám smíchy“
– broskev není ovoce
– lilek už vůbec není zelenina
– a tento obličej 🙂 je pasivně agresivní
V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem získala zbraň. Jazyk, kterému nerozumím, ale mohu ho používat proti nim.
Začala jsem nenápadně. Když mi neodepsali celý den, poslala jsem:
„Tak nic no 💀💀💀“
Do pěti minut telefon. „Babi, co se stalo?!“
„Nic, jen jsem si myslela, že už jsem mrtvá.“
Když mi vnuk nevrátil misku:
„Miska stále nezvěstná 🕵️♀️🔥“
Když mi vnučka řekla, že nemá čas přijít:
„Rozumím 🙂🙂🙂“
Tohle emoji se ukázalo jako absolutní atomovka. Oni vědí, že když pošlu usměvavý obličej bez emocí, znamená to, že jsem zklamaná, uražená a mentálně už si vybírám domov důchodců, kde je nenavštívím.
Největší úspěch přišel, když jsem se naučila kombinace. Emojické věty. Třeba:
👵➡️💔➡️⚰️
Což podle nich znamená: „Babi je smutná a umírá.“
Podle mě to znamená: „Přijďte na oběd, jinak vám odkazuju porcelán sousedce.“
Od té doby mě berou smrtelně vážně. Když napíšu:
„Koláče hotové 🥧👀“
do hodiny stojí přede dveřmi tři vnoučata, pes a jeden kamarád, co ani nevím, jak se jmenuje.
Začala jsem je vydírat systematicky. Ne agresivně. Emočně. Jemně. Babičkovsky. Když mi nepřijdou pomoct s počítačem:
„Nevadí, už volám opraváře 💸💸💸🙂“
Když zapomenou na narozeniny:
„Děkuji všem za přání 🎂💀“
Když mi nepošlou fotky pravnoučete:
„Tak ho uvidím až na pohřbu 👶⚰️“
Prý jsem toxická. Já tomu říkám digitální výchova.
Děda tvrdí, že jsem se zbláznila. On používá pořád stejné tři emoji: palec, pivo a červené auto. Když mu pošlu pláčící obličej, odpoví mi s pivem. To je asi jejich jazyk lásky.
Nejvíc mě baví, že si myslí, jak jsem roztomilá. „Babi, ty jsi tak moderní!“ Ne, nejsem. Já jsem jen pochopila, že emoji jsou jako koření. Když je dáte správně, lidé dělají přesně to, co chcete.
A hlavně: nemusím zvyšovat hlas. Nemusím psát dlouhé zprávy. Stačí tři obrázky a celá rodina má výčitky svědomí.
Upřímně, nikdy jsem se necítila tak mocná. Ne jako když jsem měla klíče od bytu, peníze na spoření nebo recept na nejlepší bábovku. Tohle je vyšší level. Emoční manipulace v kapesní velikosti.
Takže pokud mě hledáte, sedím na gauči, jím koláč, co mi přinesli vnoučata, a přemýšlím, jestli jim zítra pošlu:
👵❤️📱😈
Protože babička, která ovládá emoji, už není neškodná. Babička je boss level.
