Článek
Když někomu řeknu, že musím jít nakoupit, pravděpodobně si představí, jak vezmu tašku, klíče a vyrazím do nejbližšího supermarketu. Jenže u nás to tak jednoduché není. Než vůbec vyjdeme z domu, mám v hlavě několik scénářů a přemýšlím, co všechno by se mohlo pokazit. Jsem mámou autistického dítěte a obyčejné činnosti, nad kterými ostatní lidé ani nepřemýšlejí, u nás někdy vyžadují hodiny příprav.
Snažím se synovi předem vysvětlit, kam půjdeme, co budeme kupovat a kdy se vrátíme domů. Potřebuji, aby pokud možno věděl, co ho čeká. Změny plánů totiž mohou být pro některé autistické děti velmi náročné. Když se něco nečekaně změní, mohou se cítit nejistě a situaci zvládat mnohem hůře. Proto se snažím dodržovat to, co jsme si předem řekli, a zbytečně nepřidávat další zastávky.
Ani tak ale nemám jistotu, že všechno proběhne podle plánu. A právě to je někdy nejtěžší. Můžu se připravovat, jak chci, ale nemohu předvídat úplně všechno.
Samotný obchod je pro nás kapitola sama o sobě. Hlasité rozhovory, pípání pokladen, hudba z reproduktorů, světla, pohyb lidí a vozíky, které se neustále míjejí. To všechno může být pro dítě s autismem příliš intenzivní. Zatímco já se snažím najít potřebné potraviny, můj syn může bojovat s množstvím podnětů, které jsou pro ostatní naprosto běžné.
Někdy si všimnu, že začíná být neklidný, a snažím se nákup co nejrychleji dokončit. Jindy přichází přetížení nečekaně. Syn začne plakat, křičet nebo odmítne pokračovat dál. V takové chvíli přestávám řešit, co ještě potřebujeme koupit. Nejdůležitější je pro mě zjistit, co se děje, a pomoci mu dostat se do klidnějšího prostředí.
Občas musím nákup vzdát, i když mám v košíku jen polovinu věcí. Odejít, vrátit se domů a zkusit to jindy. Někdo by možná řekl, že je to zbytečné ustupování. Jenže já vím, že když už je syn přetížený, další naléhání může celou situaci ještě zhoršit. V tu chvíli nepotřebuje, abych za každou cenu dokončila nákup. Potřebuje, abych mu pomohla zvládnout to, co právě prožívá.
K tomu všemu se někdy přidávají pohledy ostatních lidí. Stačí, aby syn začal hlasitě plakat, a několik hlav se okamžitě otočí naším směrem. Občas mám pocit, že lidé čekají, až ho okřiknu nebo si konečně sjednám pořádek. Možná si myslí, že je nevychovaný a že jsem příliš benevolentní máma.
Jenže nikdo z nich neví, co se v tu chvíli odehrává. Neví, jak dlouho jsme se na nákup připravovali, co všechno jsme už ten den zvládli ani jak moc může být můj syn zahlcený. Nevidí hodiny plánování, každodenní hledání způsobů, jak mu svět kolem nás usnadnit, ani mou snahu zachovat klid ve chvíli, kdy už sama cítím únavu.
Přála bych si, aby lidé nesoudili tak rychle. Nemusí nám pomáhat ani nám říkat, co děláme špatně. Někdy by úplně stačilo, kdyby se otočili zpátky ke svému nákupu a nechali nás situaci zvládnout.
Samozřejmě jsou dny, kdy mě to všechno vyčerpává. Někdy bych si přála prostě vyrazit do obchodu bez plánování a obav, nakoupit, co potřebuji, a vrátit se domů. Bez přemýšlení nad hlukem, množstvím lidí nebo možností, že budeme muset odejít dřív. Občas závidím rodičům, kteří mohou podobné věci dělat spontánně. Ne proto, že bych nechtěla být mámou svého syna, ale protože i já někdy toužím po obyčejné jednoduchosti.
Postupně se učím přijímat, že náš život má jiné tempo. Vybírám si klidnější dobu, připravuji syna na to, co nás čeká, a snažím se mít v záloze plán pro případ, že bude potřeba odejít. Někdy se nám podaří nakoupit všechno. Jindy jen pár věcí. A někdy se vrátíme domů s prázdnou.
I to se stává. A neznamená to, že jsem selhala jako máma.
Když se nám naopak podaří projít obchodem v klidu a vrátit se domů bez větších potíží, mám radost. Možná to ostatním připadá jako úplně obyčejný den, ale já vím, kolik úsilí za ním může být. Učím se oceňovat i malé úspěchy a nesrovnávat naši rodinu s ostatními.
Život s autistickým dítětem mě naučil dívat se na běžné věci jinak. To, co někdo považuje za samozřejmost, může být pro jinou rodinu náročnou zkouškou. A za chováním dítěte, kterému okolí nerozumí, se může skrývat mnohem víc, než je na první pohled vidět.
Jsem mámou autistického dítěte a někdy pro mě obyčejný nákup znamená hodiny příprav, obavy i únavu. Přesto každý den hledám způsoby, jak synovi pomoci zvládat svět, který pro něj může být někdy příliš hlučný, rychlý a nepředvídatelný. Nepotřebuji, aby nás ostatní obdivovali. Přála bych si jen trochu více pochopení a méně odsuzování. Protože někdy je pro nás největším vítězstvím právě to, že se nám podaří zvládnout něco, co ostatní považují za úplnou samozřejmost.
