Článek
Někdy stačí opravdu málo. Jdeme po ulici, nakupujeme nebo čekáme ve frontě a všechno se zdá být v pořádku. Pak se ale něco změní. Ozve se hlasitý zvuk, někdo do syna nechtěně strčí, kolem projde příliš mnoho lidí nebo se stane něco, co nečekal. Najednou začne křičet. A já vím, že právě začíná chvíle, kterou musíme společně zvládnout.
Pro lidi kolem nás to může vypadat jako obyčejný dětský záchvat vzteku. Někdo se otočí, jiný se zamračí a občas zaslechnu i poznámku, že bych měla své dítě uklidnit. Jenže v tu chvíli nejde o to, že by syn chtěl dělat scénu nebo si něco vynucovat. Často už je toho na něj příliš. Nedokáže jednoduše popsat, co ho trápí, co ho bolí nebo proč už danou situaci nezvládá. Křik je někdy jediný způsob, jak dát najevo, že potřebuje pomoc.
Když se to stane, snažím se nejprve zachovat klid. Vím, že křikem ani zvýšeným hlasem nic nezlepším. Mluvím na něj tiše, snažím se zjistit, co mu vadí, a pokud to jde, odvádím ho stranou od lidí a hluku. Někdy potřebuje jen chvíli klidu, jindy musíme úplně změnit plán a odejít. Ne vždy se mi podaří najít správné řešení hned. Jsou chvíle, kdy mám pocit, že zkouším všechno možné, ale syn stále křičí a já nevím, co dalšího udělat.
Právě tehdy si nejvíc uvědomuji, jak náročné je zvládat podobné situace na veřejnosti. Neřeším jen synovo rozpoložení. Zároveň vnímám lidi kolem sebe. Jejich pohledy, šeptání i někdy velmi otevřené komentáře. Snažím se soustředit na dítě, ale část mé pozornosti neustále registruje, jak na nás ostatní reagují.
Přiznávám, že mě to někdy bolí. Ne proto, že by mi záleželo na názoru každého cizího člověka, ale protože v takové chvíli už sama jedu na hranici svých sil. Potřebuji přemýšlet, jak synovi pomoct, uklidnit ho a dostat nás do bezpečnějšího prostředí. Poslední, co v tu chvíli potřebuji, je pocit, že mě někdo hodnotí jako špatnou mámu.
Někdy bych nejraději všem kolem vysvětlila, že můj syn není nevychovaný. Že jeho křik nemusí znamenat vzdor a že za tím, co právě vidí, může být obrovské vnitřní napětí. Jenže v takové chvíli nemám čas ani energii pouštět se do vysvětlování. Musím být především se svým dítětem.
Po podobné situaci často přichází únava. Někdy si až doma uvědomím, jak moc mě celý zážitek vyčerpal. Syn potřeboval zvládnout náročnou situaci a já se snažila být jeho oporou, i když jsem sama cítila bezmoc. Občas mě napadne, jestli jsem mohla něco udělat jinak. Jestli jsme neměli odejít dřív, zvolit jinou cestu nebo návštěvu úplně vynechat. Postupně se ale učím, že nemohu předvídat všechno.
Autismus není na první pohled vždy vidět. Lidé kolem nás neznají synovy citlivosti, jeho obavy ani to, kolik energie ho stojí zvládání běžných situací. Vidí jen dítě, které křičí, a mámu, která se ho snaží uklidnit. Nevidí, co tomu předcházelo, ani co se odehrává uvnitř něj.
Přála bych si, aby lidé v podobných chvílích dokázali být o něco trpělivější. Nemusí nám radit ani zasahovat. Někdy úplně stačí nedívat se odsuzujícím pohledem, nekomentovat situaci a nechat nám prostor. Pokud chtějí pomoct, mohou se jednoduše zeptat, zda něco potřebujeme.
I já se stále učím. Učím se poznávat chvíle, kdy už je toho na syna moc, hledat způsoby, jak mu ulevit, a přijmout, že někdy prostě musíme odejít. Učím se také nebrat si každý pohled cizího člověka osobně. Není to snadné, zvlášť když jsem unavená a sama bych v tu chvíli potřebovala trochu podpory.
Nechci, aby se můj syn musel stydět za to, že prožívá věci jinak. Nechci, aby měl pocit, že jeho emoce jsou špatné nebo že mě zklamal, když nezvládne situaci, kterou ostatní považují za běžnou. Potřebuji, aby věděl, že jsem na jeho straně, i když je kolem nás hluk, lidé se otáčejí a všechno je najednou náročné.
Když můj syn začne na veřejnosti křičet, nesnažím se už za každou cenu zachránit situaci před očima ostatních. Snažím se pomoct jemu. Někdy to znamená obejmout ho, jindy odejít stranou nebo se vrátit domů. A i když mě pohledy lidí stále dokážou zasáhnout, postupně si připomínám jednu důležitou věc: nemusím cizím lidem dokazovat, že jsem dobrá máma. Stačí, když můj syn ví, že v těžké chvíli stojím při něm.
