Článek
Vždycky jsem si myslela, že nejhorší smlouvy jsou manželské. Člověk do nich vstupuje z lásky a vystupuje s právníkem. Netušila jsem, že existuje ještě horší kategorie: smlouvy psané jazykem, kterému nerozumí ani ten, kdo je napsal.
Začalo to telefonem. „Dobrý den, voláme vám s výhodnou nabídkou, která vám ušetří peníze.“ Už tohle je věta, která by se měla zakázat zákonem. Stejně jako „to je jen formalita“ a „to je standardní smlouva“.
Pán byl milý. Trpělivý. Oslovoval mě jménem, ptal se, jak se mám, a tvrdil, že mi chce pomoct. Že platím zbytečně moc. Že mám starý tarif. Že dneska už to takhle nikdo nemá. Že on by byl špatný člověk, kdyby mi to nenabídl.
A já, bláhová babička, jsem si řekla: tak dobře, tak mi pomozte.
Přišel domů osobně. To mě uklidnilo. Kdo by přece okrádal starou paní tváří v tvář. Vytáhl desky plné papírů, grafů, tabulek a slov jako optimalizace, balíček, služba, garantováno, zvýhodněno. Přikyvovala jsem. Usmívala se. Nerozuměla jsem vůbec ničemu.
„Tady se jen podepište,“ řekl. To je věta, která by se měla tesat na náhrobky důvěřivých lidí.
Podepsala jsem. Jednou. Pak ještě třikrát. A ještě tady dole. A tady inicialy. Připadala jsem si důležitá. Skoro jako když jsem si kdysi brala hypotéku. Akorát tehdy jsem aspoň věděla, že budu splácet celý život. Tady jsem si myslela, že budu šetřit.
První účet přišel za měsíc. Byl dvojnásobný.
Myslela jsem, že je to chyba. Zavolala jsem na zákaznickou linku. Tam mi paní vysvětlila, že to je v pořádku. Že mám aktivní balíček Komfort Plus Premium Extra. Zeptala jsem se, co to znamená. Odpověděla, že je to ve smlouvě.
Tak jsem si smlouvu vytáhla. Měla dvacet jedna stran. Malé písmo. Poznámky pod čarou. Odkazy na další dokumenty. Po deseti minutách jsem věděla jen jedno: že jsem podepsala něco, čemu nerozumím ani teď, ani tehdy, ani nikdy.
Každý další měsíc jsem platila víc. Nevěděla jsem za co. Nějaké služby jsem nikdy nevyužila. Některé jsem ani netušila, že existují. Ale platila jsem. Protože jsem to přece podepsala. A podpis je dneska důležitější než zdravý rozum.
Když jsem se pokusila smlouvu zrušit, dozvěděla jsem se, že to nejde hned. Že mám závazek. Že výpovědní lhůta. Že sankce. Že by to bylo dražší než zůstat. Tak jsem zůstala. Dobrovolně. V pasti, která se jmenuje „výhodná nabídka pro seniory“.
Nejvíc mě mrzí, že jsem se za sebe styděla. Že jsem si připadala hloupá. Že jsem si říkala: měla jsi se víc ptát, měla jsi to nechat přečíst dětem, měla jsi být opatrnější. Jenže člověk v mém věku už nechce pořád obtěžovat. Nechce být ta, co „ničemu nerozumí“. Chce mít pocit, že je samostatná. Moderní. Že to zvládá.
Tak jsem to zvládla. Podepsala jsem smlouvu, která mě stojí víc než elektřina, voda a plyn dohromady. A každý měsíc dostávám účet, který vypadá jako šifra z druhé světové války.
Dnes už vím jedno. Když mi někdo řekne, že mi chce ušetřit peníze, schovám peněženku. Když mi někdo řekne, že je to jen formalita, chci právníka. A když mi někdo strčí pod nos papír se slovy „tady se jen podepište“, vzpomenu si na všechny své iluze, které jsem tam ten den podepsala taky.
Nejsem jediná. Znám spoustu babiček, co platí za služby, které nepotřebují, nerozumí jim a bojí se je zrušit. Protože svět je dnes rychlejší než naše schopnost se v něm vyznat. A obchodníci to vědí. Velmi dobře.
Takže jestli jsem se v životě něco naučila, tak tohle: ve stáří nejsou největší hrozbou nemoci. Jsou to smlouvy. A nejdražší chyba není špatná investice. Nejdráže vás vyjde důvěra v to, že někdo jiný ví, co je pro vás výhodné.
