Článek
Seděla jsem v kuchyni, vařila kafe a můj vnuk u stolu předváděl klasický moderní rituál: civěl do telefonu, jako by tam někdo vysílal životně důležité instrukce pro přežití.
Najednou zvedl oči a povídá:
„Víš, babi… vaše generace zničila svět.“
Řekl to tónem člověka, který právě odhalil velké historické spiknutí.
Tak jsem se opřela o židli a říkám:
„Aha. A jak přesně jsme to stihli?“
On začal.
Prý klima. Prý ekonomika. Prý systém. Prý planeta. Všechno jsme zničili my, co jsme chodili do práce, stavěli domy, vychovávali děti a občas zasadili strom, aniž bychom o tom psali tři příspěvky na internet.
Poslouchala jsem ho asi deset minut.
Mladý člověk, dvacet let, vysvětloval ženě, která pamatuje prázdné obchody, uhlí ve sklepě a telefon, na který se čekalo dva roky, že svět je v troskách kvůli nám.
„Vy jste to celé pokazili,“ uzavřel slavnostně.
Podívala jsem se na něj.
Ten kluk, který neumí uvařit ani čaj bez YouTube videa, mi právě vysvětlil globální historii.
Tak jsem si upila kafe a řekla:
„Víš, co vaše generace zničí?“
Zpozorněl.
„Wi-Fi router.“
Chvíli na mě koukal, jestli to myslím vážně.
„Jak to myslíš?“ zeptal se.
„Jednoduše,“ povídám. „Stačí, aby na pět minut vypadl internet, a vaše generace začne chodit po bytě jako slepice bez hlavy.“
To byla pravda.
Viděla jsem to už mockrát.
Internet spadne. Ticho. A pak začne panika, která by se dala srovnat s evakuací města.
„Babi, nejde Wi-Fi!“
Ano, nejde.
Svět se nezastavil. Lednice funguje. Voda teče. Slunce pořád svítí.
Ale podle výrazu mladých lidí to vypadá, jako by právě skončila civilizace.
My jsme měli jiný druh problémů.
Když v zimě netopilo, netopilo.
Když nebyly pomeranče, nebyly.
A když někdo chtěl s někým mluvit, musel jít ke dveřím a zazvonit. Ano, fyzicky. Bez aplikace.
A víte co?
Přežili jsme.
Dokonce jsme se naučili pár praktických věcí: spravit kohoutek, zatlouct hřebík, uvařit polévku a přežít den bez toho, aby nám někdo posílal notifikace.
Můj vnuk na mě pořád koukal.
„Ale babi… svět je fakt v problémech.“
„To byl vždycky,“ řekla jsem. „Svět je v problémech od chvíle, kdy první člověk zjistil, že musí vstát a něco dělat.“
Chvíli bylo ticho.
Pak znovu sklonil hlavu k telefonu.
A přesně v tu chvíli vypadla Wi-Fi.
Náhoda. Nebo vesmírný smysl pro humor.
Telefon přestal fungovat.
Vnuk ztuhl.
Kliknul. Nic. Znovu. Nic.
„Babi… nejde internet.“
„Všimla jsem si.“
Začal chodit po kuchyni.
Restartoval router. Podíval se na kabely. Zkusil mobilní data. Pak se na mě podíval výrazem člověka, který právě objevil prázdnotu existence.
Seděla jsem u stolu a dopíjela kafe.
„Tak vidíš,“ řekla jsem. „Svět jsme možná nezničili.“
„Ale vy ho bez internetu rozhodně nepřežijete.“
Chvíli na mě koukal.
Pak si sedl a po dlouhé době zvedl oči od telefonu.
„Tak… co budeme dělat?“
Usmála jsem se.
„Třeba si popovídáme.“
Podíval se na mě, jako bych právě navrhla výlet na Mars.
A v tu chvíli jsem věděla jednu věc naprosto jistě.
Planetu jsme možná trochu potrápili.
Ale Wi-Fi router…
…ten jednou definitivně zabije jeho generace.
