Článek
Člověk si myslí, že ho v životě už nic nepřekvapí. Přežil socialismus, kuponovou privatizaci, první mobil, který vážil jako cihla, i období, kdy se doma bojovalo o telefonní linku. Ale pak přijde sobotní návštěva vnoučete a vy zjistíte, že vás právě někdo o třicet generací mladší zařadil do muzea.
„Babi, ty jsi úplný boomer,“ prohlásil můj vnuk s tím sebevědomím, které mají jen lidé, kteří nikdy nemuseli rozmrazovat mrazák špachtlí.
Seděli jsme u stolu. Já pila kávu, on pil cosi zeleného z plastové lahve, co stálo víc než moje týdenní zásoba rohlíků. Vypadalo to jako špenát po rozchodu s realitou.
„Boomer?“ zopakovala jsem.
„No… víš… stará generace. Nerozumíte internetu, kryptu, startupům…“
Musela jsem se zhluboka nadechnout. Ne proto, že bych se urazila. Spíš proto, abych nevyprskla smích.
Protože zatímco mi vysvětloval svět moderních financí, seděl na židli, kterou koupil jeho „boomer“ děda. Jedl koláč upečený „boomer“ babičkou. A připojoval se na wifi, kterou platí… ano, hádáte správně… další boomer.
Rozhodla jsem se, že malou přednášku o realitě nechám dozrát.
„A jaký máš vlastně plán do budoucna?“ zeptala jsem se nevinně.
To byla chyba. Nebo spíš dar.
Rozsvítily se mu oči. Začal mluvit o projektech, digitálních nomádech, investicích a něčem, co znělo jako podnikání, ale ve skutečnosti to byla aplikace, která pomáhá lidem zapomenout, proč si ji stáhli.
Po dvaceti minutách inspirativního projevu jsem se znovu zeptala.
„A kde budeš bydlet?“
Ticho.
Takové to krásné, husté ticho, které by se dalo krájet nožem na máslo.
„No… asi nějak… zatím u vás.“
A v tu chvíli jsem pochopila, že vesmír má smysl pro humor.
„Takže to shrňme,“ řekla jsem. „Já jsem boomer. Nerozumím modernímu světu. Ale ty plánuješ žít… u mě.“
Chvíli přemýšlel.
„No… jen než se to rozjede.“
„Co přesně?“
„Ten život.“
Ano. Ten slavný startup jménem vlastní dospělost.
Nechci být nespravedlivá. Mladí to dnes nemají jednoduché. Byty stojí tolik, že by si za ně člověk kdysi koupil menší město. Práce je flexibilní, což znamená, že člověk nikdy neví, jestli pracuje nebo jen čeká na další e-mail.
Ale fascinující je ta kombinace sebevědomí a logistiky.
Nazvat někoho boomerem a zároveň počítat s tím, že vám bude prát ponožky.
„Víš,“ řekla jsem mu nakonec, „já jsem možná boomer. Ale boomeři mají jednu zvláštní vlastnost.“
„Jakou?“
„Mají byty.“
Podíval se na mě, jako by právě objevil nový ekonomický model.
„A víš, co mají ještě?“
„Co?“
„Klíče.“
Od té chvíle je u nás ticho. Respektive relativní ticho. Občas přijde, sní půl plechu koláče a velmi opatrně se vyhýbá slovu boomer.
Já mu to nevyčítám. Každá generace si musí projít obdobím, kdy si myslí, že vynalezla svět.
My jsme si to mysleli taky.
Jen jsme u toho většinou už měli vlastní nájem.
A tak tu sedím, piju kávu a přemýšlím. Jestli jsem opravdu boomer, pak je to docela výhodná pozice. Protože až se ten jeho velký životní plán bude realizovat, bude potřebovat dvě věci.
Střechu nad hlavou.
A babičku, která údajně ničemu nerozumí, ale nějakým zázrakem pořád ví, kde jsou schované náhradní klíče od reality.
