Článek
Výborný fotbalista. Legenda. Muž, který ve správném okamžiku byl na správném místě. Antonín Panenka, kterého zná celý fotbalový svět. Díky penaltě, která rozhodla o tom, že se Československo stalo mistrem Evropy v roce 1976 v Bělehradě. Dloubákem, který vešel do fotbalové historie a znají ho a napodobují fotbalisté ve všech světadílech.
Slavný Bělehrad
Ten den, 20. června 1976, je pro Antonína Panenku zcela klíčovým v jeho životě. Pár dní předtím v deštivém Záhřebu československý tým (v němž výrazně převažovali Slováci) v roli outsidera senzačně porazil hvězdný tým z Holandska s Johanem Cruyffem a Neeskensem v sestavě 3:1 po prodloužení. V tomto zápase úřadoval nejdříve gólově kapitán, skvělý stoper Anton Ondruš, který nejdříve poslal svůj tým do vedení, aby si pak v druhé půli dal vlastňáka. V prodloužení úřadoval střídající František Veselý, který nejdříve nahrál Zdeňku Nehodovi na druhý gól a třetí pak vstřelil sám.
Ve finále na náš tým čekali skvělí Němci, kteří se dva roky předtím stali na domácí půdě mistry světa, kdy ve finále udolali Holanďany. Čechoslováci však měli snový úvod do finálového utkání a vstřelili v první půli dva góly. Nejdříve se trefil Ján Švehlík a poté pozdější Panenkův spoluhráč z Bohemky Karol Dobiáš, který ho dal netypicky levou nohou. „Sám se divím, že můj bělehradský gól není v Guinnessově knize rekordů. Nejen, že jsem gól nedal v žádném zápase Trnavy ani Bohemky, já ho nikdy nedal ani na tréninku,“ konstatoval po letech Dobiáš.
Zarputilí Němci, jak bývalo jejich zvykem, se však nevzdali a vyrovnali na 2:2. V prodloužení gól nepadl a rozhodovaly penalty. Panenka patřil ke zkušeným exekutorům pokutových kopů, ale v nějakém vnuknutí přihlásil se až k páté sérii. Mohlo být už v té chvíli rozhodnuto, ale nebylo. Až do čtvrté série všichni proměňovali. Smolařem se stal Uli Hoeness, který branku přestřelil a Panenka měl tenisovou terminologií mečbol. V rozhodujícím okamžiku se rozhodl zvolit netradiční řešení, které ho proslavilo a dostalo se mu označení básník fotbalu. Vršovickým dloubákem, padajícím listem. Obloučkem doprostřed brány.
„Žádné hazardérství či pohnutí mysli, či snad ukopnutí. Při soustředění v Tatrách jsem jich takhle nasázel bezpočet, i když se proti mně střídali (brankáři) Viktor s Venclem a Michálikem,“ vysvětloval Panenka. Další hrdina z tohoto šampionátu (ostatně vyhlášený jako jeho nejlepší hráč) gólman Ivo Viktor bydlel s Panenkou na pokoji a každý večer ho zrazoval předtím, aby penaltu kopl tímto způsobem. „Jenže já si byl jistý. Penaltu jsem měl natrénovanou a věděl jsem, že se každý brankář zachová, jak chci já. Šlo jen o to si ho připravit. Chováním, očima, pohybem, rozběhem si ho navést, aby nezůstal stát. Aby skočil k tyči. Aby se složil k zemi. Aby riskoval jednu nebo druhou stranu brány,“ objasňoval.
„Byl jsem si jistý, že svou vršovickou pentli mám zvládnutou natolik, že si na ni mohu troufnout i na mistrovství Evropy. Vždyť bych ani nespočítal, kolikrát jsem ji zkusil a kopl,“ upozornil. Své dloubáky poslal vzduchem, aby na ně brankář nedosáhl nohou. „Musel letět alespoň půldruhého metru nad zemí, aby na něj gólman neměl šanci dosáhnout. Aby jako padající list doplachtil tam, kam chci,“ uvedl s tím, že si byl na sto procent jistý, že jeho dloubák funguje.
„I vzhledem ke kopací technice, protože levačku jsem měl stejně dobrou jako pravou. Když jsme nacvičovali trestné kopy, z deseti pokusů jsem devětkrát trefil břevno. Jedno, kterou nohou. Navíc jsem věděl, že Sepp Maier k nám na Bohemku na tréninky nechodí, takže nemůže tušit, s čím přijdu. Když Uli Hoeness přestřelil Viktorovu bránu, došlo k rozuzlení, jaké jsem si představoval. K penaltě, na kterou jsem se dva roky připravoval, a která mi změnila život,“ konstatoval.
„Maier se složil ke levé tyči a balon doplachtil přesně tam, kam jsem chtěl. Doprostřed brány. Navztekaný z toho byl až hrůza. Těžce skousával, že jsem ho znemožnil před celým fotbalovým světem. Mně ale o nic takového nešlo. Jen jsem chtěl, abych za krásným finále udělal krásnou tečku. A ta penalta představovala jistotu, že tomu tak bude,“ okomentoval Panenka.
Tuto penaltu zkoušeli a zkoušejí mnozí fotbalisté. A televizní či fotbaloví reportéři na celém světě již vždy označí jako „Panenka penalta.“ Vstoupila prostě do historie fotbalu. Král fotbalu o ní prohlásil, že takovou kopne jen génius, nebo blázen.
Československo se tak stalo senzačně mistrem Evropy v roce 1976. Je to jediné vítězství našeho fotbalu na takto velkém turnaji. Je pravda, že ještě více než evropský šampionát je ten světový, kde byl československý tým dvakrát ve finále - v roce 1934 v něm podlehl domácí Itálii a v roce 1962 Pelého Brazílii. Ale vítězství je prostě vítězství. O dvacet let později v už samostatné éře se český tým na Euru v Itálii opět senzačně dostal do finále, kde ho porazili Němci. A je tu ještě jeden dosti nedoceněný úspěch. Dosáhla ho parta z Bělehradu o čtyři roky později na dalším ME v Itálii, kdy brala bronz.
V zápase o třetí místo opět rozhodovaly penalty. Prvních pět střelců však góly dalo, a to u obou týmů. Panenka střílel jako pátý, ale dloubák neopakoval. Umístil střelu přesně k tyči. Proměňovali poté však i další, takže hrozilo, že přijde i na výborného stopera Rostislava Vojáčka, který měl jít jako desátý. „Modlili jsme se, aby na něj nedošlo. Jeden o druhém jsme věděli, kdo jak penalty kope, kdo proměňuje s přehledem a kdo ji nedá na padesátý pokus. Vojáček by ji možná na padesátý dal, ale předtím by jich devětačtyřicet určitě neproměnil. On to v sobě nikdy neměl, proto jsme si z něho utahovali, aby penalty střílel hlavou, protože tu má skvělou a neomylnou,“ s nadsázkou uvedl Panenka, který byl v tomto opakem Vojáčka. Skvělý na penalty, ale hlavou nikdy gól nedal. Naštěstí však v deváté sérii brankář Netolička s obtížemi zkrotil střelu Collovatiho, snad ještě před brankovou čárou. Tak to aspoň vyhodnotil rozhodčí (videorozhodčí ještě pochopitelně nebyli), a tak Čechoslováci slavili bronz, na který se zbytečně zapomíná.
Premiéra s důraznými Skoty
Reprezentační kariéru Panenka začal zápasem se Skoty. A ještě k tomu ve Skotsku. Důrazná hra mu nikdy neseděla, nebyl to vhodný soupeř k prvnímu startu v národním týmu. Odehrál se 26. září 1973 a byl to kvalifikační zápas na mistrovství světa v Německu. „Letěli jsme do Skotska a věděli, že v Glasgově musíme uhrát minimálně remízu, abychom mohli pomýšlet na postup. Jenže ve starém Hampden Parku nás čekalo hotové peklo. Ochozy pro sto tisíc diváků byly narvané k prasknutí. V životě jsem před takovou návštěvou nehrál, takže jsem byl hotový, ještě než jsme se šli rozcvičit. Venku mě čekal ještě větší šok. Na tribunách vyřvávali domácí fanoušci, prozpěvovali chorály, všichni navzdory chladnému zářijovému počasí jen v krátkých rukávech, v každé ruce pivo. Zrzaví, rudí ve tváři, většinou už přiopilí. Tady já snad ani nemohu nastoupit,“ vzpomínal.
Ještě více se rozklepal, když se pak při řazení v tunelu před zápasem naproti němu postavil Joe Jordan, který hrál za Manchester United, a jemuž přezdívali na Ostrovech Jaws, tedy Čelisti, a poté při angažmá v Itálii Shark - Žralok. „Zuby mě vymlácené, v puse jen dva poslední, a tou tlamou na mě zavrčel Vrrr. Krve by se ve mně nedořezal. A většina spoluhráčů na tom byla podobně, takže žádný div, že jsme ve Skotsku prohráli 1:2, a definitivně tím přišli o účast na mistrovství světa,“ popsal Panenka.
Na světový šampionát se na sklonku své reprezentační kariéry přeci jen dostal, v roce 1982 do Španělska. Vzpomínka to však je smíšená. Kladem, a to jediným, bylo, že Panenka vstřelil dva góly. Oba z pokutových kopů. Více jich však československý tým ve třech zápasech nedal. Ostudná byla hlavně úvodní remíza s Kuvajtem, následovala porážka s Anglií 0:2 a remíza s Francií 1:1. Což na postup nestačilo. I když vlastně stačilo málo. Jen trochu štěstí.
„Co scházelo, když v posledním zápase ve skupině plácl francouzský gólman Ettori Tondův centr ze standardky přede mě. Měl jsem k míči tři metry, přesto jsem ho napálil, jenže Ettori ho stačil ještě přizvednout, a tím zpomalit. I proto ho Amoros na lajně vyhlavičkoval. V poslední minutě, která mohla všechno otočit,“ konstatoval Přemysl Bičovský, Panenkův spoluhráč nejen z reprezentace, ale i Bohemky, kam přestoupil z Teplic. „Ponorková nemoc by pominula, dusná atmosféra v mužstvu by se pročistila, z hotelu, ve kterém odmítly bydlet i výpravy z Afriky, bychom se nejspíš přestěhovali jinam. Blíž k civilizaci. Někam, kde bychom si pořád dokola nepouštěli čtyři kazety s písničkami nahranými z německé televize ARD. Kde bychom v jednom kuse nekoukali jeden na druhého. Kde by místo halabala poskládaných a všelijak vychýlených betonových panelů byly opravdu tenisové kurty, které nám slibovali. Kde bych se i já dal pořádně do kupy, protože po harcování Itálií jsem ve Španělsku ulehl se čtyřicetistupňovými horečkami,“ doplnil.
Na nepovedenou přípravu před tímto šampionátem vzpomínal i Panenka, včetně dlouhého soustředění v Tatrách v úplně jiných klimatických podmínkách než ve Španělsku a nešťastně zvolené přípravné zápasy v Itálii. „A to jen proto, abychom sehráli dva přátelské zápasy s ligovými celky a vydělali valuty na pobyt ve Španělsku. Harcovali jsme se za soupeři pomalu přes půl Itálie, šest set kilometrů tam a hned po utkání šest set kilometrů zpátky. Bez pořádného jídla jsme jeli celou noc a půl šesté ráno dorazili do hotelu. Už v Itálii toho měli všichni plné zuby, a když jsme přijeli do Španělska, někteří z kluků se netajili tím, že by byli nejraději ze všeho už zpátky doma. A to nás čekalo mistrovství světa, které si nároďák od roku 1970 nezahrál.“
„Kdoví, třeba by se všechno v dobré obrátilo, kdyby v poslední minutě Amoros nevyhlavičkoval z čáry Ettoriho brány střelu Bičovského. Vždyť takoví Italové nevyhráli ve skupině také ani jeden zápas, ale nakonec se stali mistry světa,“ povšiml si Panenka. Ano, tehdy se pak Italům rozstřílel nezapomenutelně Paolo Rossi a dovedl s kolegy tým až ke světovému titulu.
Proslavil se ve dvou klubech
Klubovou kariéru má Panenka spojenou na vrcholné prvoligové úrovní jen se zelenobílým dresem. Proslavil se však ve dvou klubech. Už jako dítě hrál s o hlavu vyššími kluky v parku či na ulici na Vinohradech, a šlo mu to. Jeho táta, velký fotbalový fanda, usoudil, že je čas, aby začal někde pořádně. Objeli spolu několik týmů. Kopací technikou trenéry zaujal, ale byl malý a slabý, a tak jim doporučili, ať přijdou za rok. Až přijeli na Bohemku (tehdy v padesátých letech se jmenovala Spartak Praha Stalingrad). Děti tam trénoval pan Holeček, otec pozdějšího slavného hokejového gólmana. Ten Panenku vyzkoušel a pravil: „Kluka okamžitě bereme. Ať přinese vysvědčení a fotku. Ať může v sobotu hrát.“
V sobotu Antonín Panenka opravdu hrál. „Porazili jsme Teslu Žižkov a mně v tomhle zápase upřeli gól, který mi regulérně patřil. Kuriózní, protože se zrodil po skrumáži před soupeřovou bránou, kde jsem se ocitl mezi samými kluky kolohnáty o dvě tři hlavy většími než já. Jeden z nich přiběhl, když jsem se zrovna chystal vystřelit, napálil balon a ten se od mé nohy odrazil do sítě. Autorem branky jsem tudíž měl být já, jenže v zápise o utkání, na kterém bylo datum 28. září 1959, mé jméno uvedeno nebylo. Já si tento gól přesto počítám jako vůbec první, který jsem v Bohemce dal,“ objasnil.
V první lize poprvé nastoupil v devatenácti letech 24. března 1968 v Teplicích, kdy v 60. minutě střídal Štefana Ivančíka. První gól 12. října 1969 na Baníku Ostrava a znamenal i vítězství Bohemky 1:0. Celkem jich v československé první lize v dresu Bohemians nastřílel 76, z toho bylo 18 z penalty. V československé nejvyšší soutěži odehrál deset sezon, pět jich strávil s klokany ve druhé lize. Ligovou derniéru měl 13. prosince 1980 v Nitře ve věku 32 let a 11 dní. V československé lize nebyl nikdy vyloučený. „Zůstal jsem u Botiče až do dvaatřiceti. Odsloužil jsem si tam třiadvacet let. Nikdy jsem nelitoval, protože to byla krásná léta v jedné fotbalové rodině. Jen mě mrzí, že jsem s Bohemkou nikdy nic pořádného nevyhrál. Ani ligu, ba ani pohár,“ říká.
Podivné metody trenéra Pospíchala
Možná to vyčítá trenéru Tomáši Pospíchalovi, pod kterým Panenka sehrál nejvíc zápasů v kariéře. Měl své kladné, ale i stinné stránky. „Fotbalu rozuměl, protože sám hrál ligu za ostravský Baník a pražskou Spartu, se kterou se stal dvakrát mistrem ligy, nastupoval za reprezentaci a na mistrovství světa v Chile s ní získal stříbro. Jako trenér měl dobré stránky, ale také jednu zásadu, které se držel a jíž se řídil. Nesnesl, aby v mužstvu zavládl klid, protože byl přesvědčený, že mu to neprospívá. Proto nás štval proti sobě, proto okamžitě srazil každého, komu se dařilo a ocitl se na vlně. Jedno, zda šlo o mě, Dobiáše, Bičovského. Bylo mu úplně jedno, že jsme měli formu a hráli dobře, klidně nás nepostavil, jen aby zavládlo napětí. A na reprezentaci byl úplně vysazený. Kdo se dostal do nároďáku, toho okamžitě před ostatními shazoval a zesměšňoval, jen aby ukázal, kdo je v kabině pánem. Proto jsem se v národním mužstvu cítil daleko lépe…“
„Slovo chvály od Pospíchala nikdy nikdo neslyšel, i když dobře věděl, že má v mužstvu hráče, kteří pochvalu potřebují. Stejně jako v něm měl jiné, které musí seřvat, aby ze sebe vydali maximum. Jenže on házel všechny do jednoho pytle. I proto tvrdím, že Bohemka mohla a měla získat nikoliv jeden, ale minimálně tři, čtyři mistrovské tituly. A už v mé éře, kdy jsme na primát nikdy nedosáhli.“
Za zmínku stojí Panenkova na dnešní dobu legrační životospráva, jak o tom vypráví technicky založený útočník František Kněbort, který si ligu zahrál (kromě ročního odskočení v Teplicích) hned za tři pražské kluby - Slavii, Duklu a Bohemku. „S Tondou Panenkou jsme byli kuřáci. Ne silní, ale zapálili jsme si. Chodili jsme se před zápasem schovat na dámský záchod, kde jsme si tři čtvrtě hodiny před zápasem dali jednu cigaretu. To už měl Tonda v sobě klobásu, na kterou pravidelně chodil hodinu a půl před začátkem utkání ke stánku na Bohemce.“
Připojuje se i sám Panenka. „Tím prvním a pro mě nejdůležitějším rituálem byla klobása, kterou jsem si dával před zápasem. U nás v Dolíčku jsem s tím neměl sebemenší problém, protože ve stánku prodávala klobásy moje maminka. Chodil jsem za ní pravidelně před každým utkáním, takže nikdo nikde nepojal sebemenší podezření, že tam rychle jednu klobásu zhltnu. Klobása ale nebyla jen rituálem, ale přímo nutností, protože po každém předzápasovém soustředění jsem byl hladový jako vlčák a potřeboval jsem se před utkáním alespoň trochu najíst.“
O Panenkově kopací technice dobře věděl brankář Bohemians Zdeněk Hruška. „Měl to prostě v noze. A nešlo jen o trestné kopy, standardní situace, penalty nebo vršovický dloubák. Byly to stovky a stovky střel, které na mě posílal. Po každém tréninku jsme zůstávali na hřišti, zkoušeli penalty, trestňáky, sázeli se o čokolády nebo malé pivo. Tonda mi dával góly přímo od rohového praporku nebo si postavil míč za koncovou lajnu a ty své rohlíky, jak jsme jeho trestňákům říkali, dokázal přesto zatočil přesně mezi tyče,“ vysvětloval.
Nejkrásnější fotbalová léta
Nejkrásnější fotbalová léta však Antonín Panenka prožil v jiném zelenobílém dresu, Rapidu Vídeň. Přestoupil sem přitom až ve 32 letech. Taková byla tehdy podmínka, fotbalista musel být reprezentant a splnit tuto věkovou podmínku. Jedině tak mu bylo umožněno odejít do zahraničí. „Neměl jsem to zpočátku snadné. Vpadl jsem do nového prostředí, chtěl jsem hrát, bavit fanoušky, jak jsem byl zvyklý doma. Rozdávat jim radost. Jenže němčina mi dělala problémy. Způsob hry preferovaný trenérem Walterem Skocikem také. On si zakládal na atletickém fotbale, a proto si oblíbil nekopy. Těm dával přednost. Pro něho bylo důležitější, aby všechno oběhali a umlátili, než aby hráli fotbal,“ objasňoval s tím, že on nikdy žádným atletem nebyl.
Naštěstí pro něj pro tři čtvrtě roce trenér Skocik skončil a nahradil ho jeho dosavadní asistent Rudolf Nuske. „Úplně jiná trenérská sorta, protože prosazovat technický a tvořivý fotbal, takže i mě jako by najednou polil živou vodou. A stejně tak mužstvo, které se začalo pod ním formovat. Získali jsme mistrovský titul, na který Rapid čekal dlouhých čtrnáct let, rok na to jsme vyhráli i Rakouský pohár a udělali double. Jen u jednoho pohárového primátu nezůstalo, protože trofej jsme obhájili i v dalších dvou sezonách.“
To už bylo pod chorvatským trenérem Otto Baričem. Pro něj má Panenka jen slova chvály. „Báječný chlap a trenér. Jeden z nejlepších mezi trenéry, které jsem poznal. Skvělý pozorovatel, který dovedl každého soupeře dokonale přečíst a rozebrat, takže jsme byli na každý zápas důkladně připraveni. Hlavně to však byl psycholog. Věděl, kdy má přitáhnout a přitvrdit, a kdy naopak nastal čas, aby opratě popustil. Dovedl se vcítit do každého z nás, přesně odhadl, kdy začíná v mančaftu panovat dusná atmosféra a vztahy začínají být příliš napjaté, a podle toho reagoval.“
Panenka přidává jednu historku. „Hráli jsme s Innsbruckem, spali v hotelu a v deset večer klepal někdo na dveře. A jéje, šťára. Kontrola jako v Bohemce, jestli jsme na pokoji, varoval jsem svého spolunocležníka Zinčenka. Jen jsem otevřel, spadla mi čelist. Na prahu stál trenér Barič a v něm nádherně načepovaný půllitr. - Anton, vím, že máš pivo rád, a že ti před spaním prospívá. Dej si jedno, zítra zabereš a bude to dobré - pronesl a druhý den to opravdu dobré bylo. Vyhráli jsme 3:0, já dal všechny tři góly a na hřišti jsem byl ze všech nejlepší.“
Hned si vzpomněl na trenéra Pospíchala a cestu z ligového zápasu v Ostravě, kdy se tým zastavil v hospodě v Dalskabátech na večeři. „Objednali jsme si k ní pivo, když se najednou objevil v lokálu Pospíchal. - To se mi snad zdá! Vy pijete pivo. Všichni to máte za dva tisíce - pustil se do nás. Místní štamgasti jen zírali a já si ve dvaatřiceti připadal jako prašivý. Prostě úplný protiklad Bariče.“
Sobec Krankl
Do Rapidu přicházel Panenka ve stejné době jak největší tehdejší rakouská fotbalová hvězda Hans Krankl. „Rozdíl byl v tom, že Krankl se vracel z Barcelony, zatímco já přestupoval z Bohemky. On se před návraten ze Španělska stal třikrát rakouským fotbalistou roku, zatímco já doma jen jednou. On vyhrál s Barcelonou Španělský pohár a Pohár vítězů pohárů k tomu, já s Bohemkou nikdy nic. Krankl se stal s 29 góly králem střelců v La Lize, já si jich z československé ligy přinesl do Vídně 76.“
Krankl byl výjimečný střelec, měl skvělou levačku, výborně hlavičkoval. Problémem však byla jeho povaha. „Na hřišti se projevoval jako neskutečný sobec, který šel tvrdě za svým. Jen aby dal gól a fanoušci skandovali jeho jméno. Když jsem mu nahrál, nikdy nevrátil míč zpátky. A přitom jsem přesvědčený, že mohl dávat branek ještě daleko víc, kdyby se ohlížel na mužstvo a spolupracoval se mnou a ostatními. Anebo kdyby nebyl tak rozporuplnou osobností. Když se kopala penalta za nerozhodnutého stavu, pokaždé nechal exekuci na mně, protože se bál odpovědnosti. Jakmile jsme ale vedli 2:0, přiběhl a hlásil: - Anton, kopu já.“
„Dva měsíce se mnou Hans Krankl nemluvil, že jsem ho trumfl v anketě o gól třicetiletí. Nedokázal překousnout, že on, excelentní kanonýr, skončil až druhý.“ Vítězný gól vstřelil Panenka proti Innsbrucku, ve kterém Rapid potřeboval vyhrát, aby získal titul. Což se podařilo, vídeňský tým nasázel soupeři pět gólů, Panenka dal dva. „První byl vlastně okopírovanou bělehradskou penaltou jen s tím rozdílem, že jsem ho dával ze hry. V šestnáctce jsem dostal balon do uličky, obránci zůstali stát, takže jsem proběhl někam mezi penaltu a velké vápno. Úplně jsem se zastavil a míč si zastavil také. Ti dva beci ale pořad nic, jen koukali. Brankář Djulič proti mně vyrazil, a když byl přede mnou dva tři metry, podebral jsem balon a dloubákem ho přehodil, aniž bych se hnul z místa. Trefa, ze které se dvaadvacet tisíc diváků na Hannapi stadionu mohlo zbláznit - a porota samozřejmě také. Dostala o čtyři body víc, než Kranklův gól, což Hanse pořádně nakrklo.“
Tažení pohárovou Evropou až do finále
Když bylo Panenkovi šestatřicet, zažil s Rapidem tažení přes Besiktas, drážďanské Dynamo a Dinamo Moskva až do finále Pohárů vítězů pohárů. „Nejspíš i proto jsem se dostal do náramné pohody a formy. Měl jsem obrovskou radost z každého vstřeleného gólu, z každé povedené přihrávky a vydařené akce. Fotbal jsem si prostě vychutnával, což mi pomohlo k tomu, že jsem se stal s pěti góly nejlepším střelcem celého ročníku Poháru vítězů pohárů.“
Jen květnové finále nedopadlo podle jeho představ, i když anglický Everton byl velký favorit. V jeho sestavě se objevilo devět reprezentantů Anglie, Skotska, Walesu a Irska. Panenka měl navíc problémy s křížovým vazem, a proto nastoupil až téměř po sedmdesáti minutách hry, kdy už jeho tým prohrával o dva góly. V závěru se Rapidu podařilo gólem Krankla snížit na konečných 1:2. „Pro Rapid byla i tak účast ve finále obrovským úspěchem, který od té doby žádné rakouské mužstvo nezopakovalo. Prostě zážitek, který trumfl všechno.“
V Rapidu Vídeň na Panenku dodnes nezapomněli, jak poznal brněnský kanonýr Karel Kroupa. „Mám s Toníkem krásný zážitek z doby, kdy slavil sedmdesátku. Rapid Vídeň ho pozval jako čestného hosta na domácí pohárový zápas s Plzní. Byl jsem v hledišti a opravdu mi běhal mráz po zádech, když celý stadion v Prátru, kde se sešlo pětatřicet tisíc diváků, Panenkovi dobré tři minuty ve stoje tleskal. Kdykoliv si na to vzpomenu, derou se mi slzy do očí, jak se v Rakousku, ale i jiných zemích, chovají k fotbalovým legendám.“
Panenka nikdy neměl ambice stát se trenérem. I proto se snažil hrát co nejdéle, po Rapidu i v nižších rakouských soutěžích. „Když jsem v Rakousku v šestačtyřiceti definitivně skončil, dostal jsem několik nabídek na trénování. Jenže já jsem víc hráčem než trenérem, navíc jsem cítil, že k trénování nemám předpoklady. Jsem kamarádský a přátelský ke každému, neuměl bych seřvat malé kluky, natož dospělé chlapy, takže s disciplínou v mužstvu by to bylo všelijaké.“
Jednou se ale přemluvit nechal, aby s trénováním vypomohl. „To ale až doma, když se stal v Bohemce hlavním trenérem Vlasta Petržela a já mu dělal asistenta. Byl tehdy mezi námi dvěma obrovský rozdíl. Vlasta ras v mnohém podobný Pospíchalovi, a já, který nedokázal klukovi říct ani to, že se nevešel do sestavy a nehraje.“
Vlastimil Petržela na roky s Panenkou vzpomíná rád. „Když jsem do Bohemky přišel (v roce 1996), překvapilo mě, že Tonda je úplně mimo dění v klubu. Přitom Panenka byl a je synonymem Bohemky. Bez něho jako by Bohemka nebyla. Chtěl jsem ho okamžitě zapojit do práce, a proto jsem si dal podmínku, že bude mým asistentem. A nic na tom neměnilo, že jsme se tak diametrálně lišili. O mně vykládali, že jsem stejný, ne-li ještě větší ras než Pospíchal, a že nakládám hráčům tréninkové dávky, že by je ani kůň nevydržel, že se s nikým nepárám, zatímco Tonda je hodný, ke všem slušný, neumí nikoho okřiknout, natož zpražit.“
Protiklady se ale nejspíš přitahují a fungují. „Tonda dostal prostor k seberealizaci a naše spolupráce klapala. Po šest nádherných let, na které strašně rád vzpomínám i díky Tondovi, na nějž nedám dopustit.“
Na závěr dejme slovo Karlu Šípovi, velkému fanouškovi Bohemky, kterým je i díky Panenkovi. „Myslím, že v historii českého fotbalu jsou jen tři hráči, které fotbalový národ zbožňoval napříč všemi kluby. Panenka, Rosický, Honza Berger. Trochu mě sžírá jedna obava. Že druhý Panenka už se tu asi nenarodí.“
Zdroj: Citace jsou z knihy Panenka - legenda z Dolíčku, autoři Václav Tichý a Zdeněk Pavlis
https://cs.wikipedia.org/wiki/Anton%C3%ADn_Panenka
