Článek
Od říjnových parlamentních voleb až do konce roku 2024 zmítaly Gruzií protivládní protesty. Vyhrála opět výrazně strana Gruzínský sen, která získala většinu v zákonodárném sboru. Opozice a nyní již bývalá prezidentka Salome Zurabišviliová však výsledky voleb neuznaly, neb je považují za zfalšované.
Protesty však nezabránily tomu - a asi ani nemohly - aby v polovině prosince gruzínští zákonodárci zvolili prezidentem Michaila Kavelašviliho. Hlavu státu totiž poprvé dle ústavních změn nevybírali přímo voliči, ale sbor 300 volitelů, v němž jsou vedle poslanců i zástupci regionálních samospráv. Koncem roku 2024 složil přísahu a byl inaugurován prezidentem i přesto, že dosavadní prezidentka se označila za jedinou legitimní hlavu státu. Prezidentský palác však opustila.
Gruzie má prastarou kulturu
Gruzie je stát na rozhraní jihovýchodní Evropy a jihozápadní Asie ležící na východním okraji Černého moře v regionu Kavkazu. Sousedy Gruzie jsou na severu a severovýchodě Rusko, na jihu Turecko a Arménie a na jihovýchodě Ázerbájdžán. Na oficiálním území Gruzie leží dvě autonomní republiky Adžárie a Abcházie. Gruzínská vláda však nemá Abcházii pod kontrolou, protože je de facto ovládána a vojensky obsazena Ruskem a na jejím území fakticky funguje formálně nezávislá Republika Abcházie. Podobně je tomu i na dalším gruzínském území, kde byla vyhlášena Republika Jižní Osetie.
Gruzie má prastarou kulturu. Ibérské království existovalo již ve 4. století př. n. l. Gruzínci byli také jedním z prvních národů, který přijal křesťanství – ve 4. století. Středověké Gruzínské království (1008–1490) bylo regionální velmocí. Bylo však vyvráceno Mongoly a země pak byla nucena strpět sérii cizích nadvlád – Osmanů, Peršanů a nakonec, od 19. století i Ruského impéria. Pokus o samostatný stát v roce 1917 ztroskotal již po pěti letech, kdy byla Gruzie násilně začleněna do Sovětského svazu. Samostatnost se jí podařilo získat až v dubnu 1991.
9. dubna 1989 sovětské vojenské jednotky brutálně zasáhly proti demonstraci žádající nezávislost Gruzie ve Tbilisi. Zabili přitom 21 lidí. Tato událost vedla k vlně nespokojenosti a protisovětských nálad, a to i v komunistické části společnosti. V listopadu 1989 Nejvyšší sovět Gruzínské SSR prohlásil, že země je od roku 1921 okupována. Na jaře roku 1990 byly schváleny zákony vedoucí k zárukám vlastní nezávislosti, odstraněna vedoucí úloha komunistické strany v zemi.
Neobratná politika prvního prezidenta uvrhla zemi do mezinárodní izolace
Gruzínský parlament 9. dubna 1991 vyhlásil nezávislost Gruzie. Prvním prezidentem nezávislé Gruzie byl zvolen 26. května 1991 Zviad Gamsachurdia, vědec, spisovatel a v sovětské éře disident. Byl spoluzakladatelem Organizace na obranu lidských práv a v roce 1974 se stal prvním gruzínským členem Amnesty International. Podílel se také na založení gruzínské pobočky Helsinského výboru. V té době se také věnoval i neoficiálním a ilegálním činnostem, jako vydáváním samizdatu nebo zakázaných politických časopisů.
Gamsachurdia se ve funkci prezidenta občas choval nestandardně a ze dne na den měnil své názory tak, jak se mu hodilo. Jeho političtí oponenti ostře kritizovali ještě před zvolením do funkce prezidenta jeho chování, které označili za „naprosto nepřijatelné a diktátorské.“ Jeho neobratná politika zemi uvrhla do mezinárodní izolace jak ze strany Ruska, tak ze strany Západu.
Prezident měl v úmyslu zrušit autonomní postavení Jižní Osetie a Abcházie. Autonomní republiky se otevřeně postavily proti snaze nového gruzínského vedení zrušit jejich autonomii a vytvořit z Gruzie jednotný národní stát. V letech 1991 a 1992 se situace natolik zhoršila, že vypukly mezi Osety a Gruzíny ozbrojené střety, nesoucí znaky občanské války.
Gamsachurdiova politika začínala být velmi agresivní, což způsobilo protivládní puč, který byl úspěšný. Začal 22. prosince 1991, kdy ozbrojené opoziční složky zaútočily na mnoho vládních budov, včetně budovy parlamentu, kde byl zrovna přítomen Gamsachurdia. V Tbilisi boje pokračovaly i přes Vánoce a Nový rok a skončily až 6. ledna 1992, během kterých zemřelo na 113 lidí. Právě 6. ledna Zviad Gamsachurdia a členové jeho vlády prorazili opoziční linie a uprchli do sousedního Ázerbájdžánu. Poté, co byl svržen, nepřestával sebe označovat za legitimního prezidenta Gruzie. Zemřel 31. prosince 1993 za nejasných okolností.
Druhým prezidentem světoznámý politik
Po uklidnění situace v roce 1995 se do čela země dostal politický veterán Eduard Ševarnadze, světoznámý politik. Jeho hvězdné chvíle začaly, když mu v roce 1995 Michail Gorbačov nabídl místo ministra zahraničí Sovětského svazu. Sklízel na přelomu osmdesátých a devadesátých let ve světové politice mimořádné úspěchy, i díky nespornému diplomatickému talentu.
Ševardnadze sehrál významnou roli ke konci studené války. Podporoval svobodnou volbu východoevropských satelitů a když se začaly ve východoevropských zemích hroutit komunistické režimy, odmítal žádosti vůdců východoevropských komunistických stran o sovětskou intervenci, která by měla potlačit většinou mírový proces demokratizace v jejich státech.
Poté se Ševardnadze začal názorově rozcházet i s Gorbačovem, který chtěl v Rusku zachovat socialismus, zatímco Ševardnadze usiloval o ještě větší ekonomickou a politickou liberalizaci. Také vycítil, že perestrojka a s ní i celý Sovětský svaz dospívají ke svému poslednímu obzoru. Na protest proti konzervativcům ve straně opustil svůj ministerský post a vrátil se do rodné Gruzie.
Po Gamsachurdiově vynuceném odchodu se přechodná gruzínská vláda obrátila na Ševardnadzeho, aby jí pomohl z krize. Ševardnadze měl v té době dobré vztahy jak se Západem, tak s Moskvou a Gruzínci do něj vkládali své naděje. Byl jmenován předsedou Národní rady a ze svých vlastních peněz financoval fond na gruzínskou obnovu a demokracii. V listopadu 1995 byl zvolen novým prezidentem Gruzie 70 % hlasů a v roce 2000 byl zvolen opět.
Ševardnadze měl coby prezident Gruzie mnohem náročnější práci, než když byl sovětským ministrem zahraničí. Udělal si mnoho nepřátel už v dobách svého působení v gruzínské vládě před 20 lety, když potíral korupci. Na začátku své vlády musel řešit velmi složitou situaci v abcházské autonomní republice, kde vypukla občanská válka, ohrožující jednotu nově vytvořeného státu. V roce 1993 navíc vypukla občanská válka na západě země mezi přívrženci Gamsachurdii a Ševardnadzeho, ale byla brzy ukončena ruskou intervencí a Gamsachurdiovou smrtí 31. prosince 1993. Po těchto pohromách zůstala gruzínská ekonomika a celková situace v zemi v katastrofálním stavu, protože se téměř zastavila průmyslová výroba a stát nebyl schopen zajistit ani ty nejdůležitější služby lidem, takže se například kvalitní zdravotní péče dostala jen majetným lidem, o bezpečnosti nemluvě. V důsledku toho zemi postihla chudoba, která v Gruzii trvá dodnes.
Ševardnadzemu se podařilo navázat přátelství s USA, které v něm viděly protiváhu ruského vlivu na území Zakavkazska. Díky Ševardnadzeho prozápadní politice získala Gruzie americkou investici do výstavby ropovodu z Ázerbajdžánu přes Gruzii do Turecka v hodnotě 3 miliard dolarů. Během několika let se Ševardnadzeově vládě podařilo částečně vyřešit mnohé problémy a stabilizovat zemi, ale nebyl již schopen provést ráznější zásahy, aby odstranil chudobu a další velké nešvary, jimiž země trpí, jako politickou korupci a značnou kriminalitu.
Jeho konec jako prezidenta nebyl ovšem poklidný, jak je v Gruzii bohužel zvykem. V listopadu 2003 se uskutečnily parlamentní volby, které byly mezinárodními pozorovateli, OSN i vládou USA označeny za zfalšované. Výsledek voleb vyvolal v Gruzii nepokoje, které přerostly v masové demonstrace v Tbilisi i jiných městech. Demonstranti vtrhli do parlamentu, kde mělo začít první zasedání po volbách. Protesty donutily prezidenta Ševardnadzeho uprchnout. Později však vyhlásil výjimečný stav a prohlásil, že nehodlá rezignovat. Nakonec však odstoupil. Rusko i USA přiznaly, že události v Gruzii ovlivňovaly.
Ševardnadzemu nabídli azyl v Německu, kde byl stále považován za váženou osobnost díky roli, kterou sehrál při sjednocení Německa. Pro německou televizi poskytnul rozhovor, ve kterém poděkoval Němcům za pohostinnost, ale současně řekl, že stále miluje svou vlast a nikdy ji neopustí. Zemřel ve věku 86 let 7. července 2014 po dlouhé nemoci.
Prezident, který je nyní ve vězení
V roce 2004 se prezidentem Gruzie stal Michail Saakašvili. Opozice tvrdila, že volby byly zmanipulované a že se na volebním výsledku podepsaly dary od nadací amerického miliardáře George Sorose a dalších nadací financovaných vládou USA. Saakašvili po nástupu k moci prosadil úpravy gruzínské ústavy, aby vytvořil „superprezidentský systém“ a soustředil veškeré pravomoci v exekutivě. Gruzínským parlamentem byly schváleny zákony, kterými byla snížena nezávislost soudní moci či podle kterých jsou ústřední i volební komise sestavovány pouze z lidí jmenovaných prezidentem. Postupně byla eliminována plná svoboda tisku, bylo omezeno vysílání.
V roce 2006 se v Gruzii konaly demonstrace, při nichž lidé žádali odstoupení prezidenta. Policie proti demonstrantům brutálně zasáhla a začala zatýkat představitele opozice. O rok později protesty přerostly v masové demonstrace, při nichž lidé kritizovali dramatický pokles životní úrovně a korupci. Prezident vyhlásil „výjimečný stav“, zakázal nestátní média, zakázal veřejná shromáždění a začal podnikat nedemokratické kroky proti svým politickým oponentům. Koncem listopadu 2007 Saakašvili z funkce odstoupil, ale již v lednu 2008 se konaly volby, při nichž byl zvolen znovu prezidentem a které opozice označila jako zmanipulované, mezi nimi byla i Salomé Zurabišviliová.
V srpnu 2008 vyhlásil Saakašvili plnou mobilizaci vojenských záloh poté, co se ruské jednotky zapojily do eskalujícího konfliktu se separatisty v Jižní Osetii. Gruzínská armáda podle zprávy pozorovatelů OBSE zaútočila nerozlišující dělostřeleckou a raketometnou palbou na správní středisko Jižní Osetie Cchinvali, při které zemřelo i několik vojáků ruských mírových sil v Jižní Osetii, na což 8. srpna 2008 Rusko reagovalo vysláním posil pro své jednotky v Jižní Osetii a zapojením do konfliktu na straně separatistů.
Počátkem října 2012 prohrálo Saakašviliho politické uskupení parlamentní volby proti koalici Gruzínský sen miliardáře Bidziny Ivanišviliho. Prezident uznal porážku a oznámil, že jeho Sjednocená národní strana odchází do opozice. Po ukončení funkčního období v prezidentském křesle v roce 2013 odešel Saakašvili do zahraničí a pobýval především v USA. V Gruzii byl však obviněn z trestných činů.
Jeho politická kariéra - a opět velmi dramaticky - pokračovala na Ukrajině, kde byl od roku 2015 a získal tamní občanství. Nejprve se stal poradcem prezidenta Petra Porošenka. Koncem května 2015 byl jmenován gubernátorem Oděské oblasti na jihozápadě Ukrajiny, když prezident Porošenko sesadil dosavadního gubernátora z jeho funkce. 7. listopadu 2016 se Saakašvili rozhodl složit funkci oděského gubernátora. Jako důvod pro svůj krok uvedl, že ukrajinský prezident Porošenko kryje korupční praktiky. V červenci 2017 jej Porošenko zbavil ukrajinského občanství, takže se stal osobou bez státní příslušnosti.
Po krátkém pobytu v USA se Saakašvili v září 2017 proti vůli vlády vrátil přes Polsko na Ukrajinu. 5. prosince 2017 byl Ukrajinskou bezpečnostní službou (SBU) zatčen v Kyjevě poté, co zorganizoval demonstraci požadující odvolání prezidenta Porošenka. Byl zadržen na střeše domu, kde bydlel, když předtím hrozil, že z oné střechy skočí. Jeho převozu do vazební věznice krátce poté zabránili jeho početní stoupenci, kteří se srotili a s použitím násilí proti bezpečnostním složkám jej osvobodili z policejního auta. Saakašvili byl obviněn, že je členem „zločinecké organizace“ a z „napomáhání státnímu převratu“. Saakašvili byl podruhé zatčen 8. prosince 2017 a ve vazbě vyhlásil hladovku. 11. prosince 2017 byl soudem zproštěn obvinění z nelegální činnosti a od té doby byl na svobodě. Avšak 12. února 2018 byl zadržen a letecky deportován do Polska, tedy do země posledního pobytu před vstupem na Ukrajinu.
Počátkem října 2021 vrátil do Gruzie přes přístav Batumi, aby zasáhl na místě do komunálních voleb vypsaných na sobotu 2. října. Riskoval tím zatčení, protože byl gruzínskými úřady nadále stíhán jako uprchlý. Ještě v pátek 1. října byl gruzínský exprezident zadržen policií a převezen do věznice v Rustavi, kde okamžitě zahájil protestní hladovku. Kvůli soudem již dříve vynesenému trestu odnětí svobody musel nastoupit do jeho výkonu a zároveň čelil dalšímu obvinění z nezákonného překročení gruzínské státní hranice. Hladovku držel 50 dní, zhoršil se mu zdravotní stav, kvůli čemuž skončil v nemocnici. Nyní je stále ve vězení.
V letech 2013 až 2018 byl v pořadí čtvrtým prezidentem Gruzie Giorgi Margvelašvili, který byl předtím vicepremiérem a ministrem školství ve vládě Bidziny Ivanišviliho. Tento filozof a bývalý rektor se dal označit za muže Bidziny Ivanišviliho, přesto však měl jako prezident rozpory s premiéry ze strany Gruzínský sen, které je Ivanišvili zakladatelem a předsedou. Margvelašvili již neusiloval o znovuzvolení v prezidentských volbách v roce 2018. Své funkční období označil za dobu zaměřenou na udržování stability a prosazování demokratických reforem.
První prezidentka narozená v Paříži
Po něm nastoupila do úřadu žena, první prezidentka Salome Zurabišviliová. Narodila se v Paříži, a tak není překvapením, že její politická kariéra v Gruzii začala na postu francouzské velvyslankyně (2003-2004). V březnu 2004 prezident Gruzie Michail Saakašvili ji jmenoval ministryní zahraničních věcí Gruzie. V té době byla ještě francouzskou občankou, takže jí prezident ve stejný den udělil zvláštním nařízením gruzínské občanství. Jako ministryně zahraničí byla hlavním vyjednavačem, který dosáhl dohody o stažení ruských základen v Batumi a Achalkali z Gruzie. V roce 2005 ji prezident z funkce odvolal, ale bývalá ministryně byla rozhodnuta politiku neopustit a již na podzim 2005 oznámila vznik Hnutí Salome Zurabišviliové, které se stalo jádrem nové strany Gruzínská cesta.
V srpnu 2018 v souvislosti s kandidaturou na prezidentský úřad se Salome Zurabišviliová vzdala francouzského občanství a 9. září ji pro prezidentské volby 2018 podpořila strana Gruzínský sen miliardáře Ivanišviliho. Vyhrála ve druhém kole celkovým ziskem 1 147 625 hlasů a mandát prezidentky Gruzie jí započal inaugurací dne 16. prosince 2018. V červnu 2019, když v Tbilisi během návštěvy ruských poslanců vypukly protivládní a protiruské demonstrace, Zurabišviliová, která začala o patnáct let dříve svoji kariéru snahou o sbližování s Ruskem a kritikou ultranacionalistů, označila severního souseda za „nepřítele a okupanta“ a naznačila, že stojí za rozpoutáním protestů. V prosinci 2024 uvedla, že neuznává zvolení Michaila Kavelašviliho gruzínským prezidentem a po jeho inauguraci 29. prosince se prohlásila za legitimní hlavu státu a uvedla, že neodstoupí, dokud nedojde k novým parlamentním volbám.
Novým, v pořadí šestým gruzínským prezidentem, se stal 29. prosince 2024 Michail Kavelašvili. Bývalý fotbalový útočník začínal kariéru v Dinamu Tbilisi a dotáhl to až do nejlepší ligové fotbalové soutěže světa - anglické Premier League. Hrál za Manchester City. Debutoval 6. dubna 1996 v manchesterském derby a vstřelil gól Manchesteru United. Prošel i řadou švýcarských klubů, v roce 1998 se stal s Grasshopper Curych mistrem Švýcarska.
V roce 2016 byl zvolen poslancem gruzínského parlamentu za stranu Gruzínský sen. V roce 2020 byl zvolen znovu, nicméně o dva roky později tuto stranu opustil a spoluzaložil Lidovou moc. V listopadu 2024 byl nominován stranou Gruzínský sen jako její kandidát na prezidenta Gruzie ve volbách naplánovaných na 14. prosince.
14. prosince 2024 byl Kavelašvili zvolen prezidentem volebním kolegiem, kde získal hlasy 224 z 225 volitelů. Volby byly zpochybňovány a považovány za nelegitimní, především kvůli obviněním z volebních podvodů spojených s předcházejícími parlamentními volbami. Tato obvinění vyvolala rozsáhlé protesty, především v hlavním městě Tbilisi, a přispěla k prohloubení politické krize v zemi.
Šedá eminence v pozadí
Je však třeba zmínit ještě jedno jméno muže, který sice prezidentem nikdy nebyl (jen premiérem), ale výrazně gruzínskou politiku ovlivňuje. Bidzina Ivanišvili, podnikatel, politik, filantrop. V březnu 2012 byl Ivanišvili hodnocen v žebříčku časopisu Forbes jako 153. nejbohatší člověk světa s majetkem odhadovaným na 6,4 miliardy dolarů a je zdaleka nejzámožnějším obyvatelem Gruzie. Je zakladatelem a lídrem politického hnutí Gruzínský sen. Strana vznikla v roce 2012 a kvůli volbám, které vyhrála, utvořila koalici s pěti dalšími. Ivanišvili byl gruzínským premiérem od října 2012 do listopadu 2013. Když byl prezidentem zvolen jím podporovaný kandidát Giorgi Margvelašvili, rezignoval na premiérskou funkci a stal se šedou eminencí v pozadí.
Ve volbách v říjnu 2016 strana Gruzínský sen již kandidovala samostatně a získala v parlamentu absolutní většinu 115 ze 150 parlamentních křesel. Tuto většinu strana využila pro ústavní změny, které zemi posunuly z prezidentského do parlamentního systému. Mimo jiné byla zrušena přímá volba prezidenta a silně omezeny jeho pravomoci.
Ve volbách na podzim 2020 strana opět zvítězila. Získala většinu, 90 ze 150 parlamentních křesel, což ovšem znamenalo pokles oproti minulým volbám. V podstatě stejný výsledek a tedy i většinu v parlamentu získala i v říjnových volbách v roce 2024. Volby jsou sice zpochybňovány, nicméně je nepopiratelným faktem, že Gruzínský sen řadu voličů svým programem přitahuje a volí ho zcela dobrovolně.
Proč vysvětluje politolog Tomáš Šmíd v Pravém břehu. „Konvenuje jim ona linie odmítající některé atributy soudobého západního liberalismu, který akceptuje progresivistická témata, jež nejsou po chuti ani řadě voličů, kteří jsou jinak ze zahraničně-politického hlediska zastánci prozápadního směřování svých zemí. Ostatně tato skutečnost je velmi úrodou a živnou půdou pro ruské dezinformační operace, které se snaží vyvolat dojem, že Rusko reprezentuje konzervativní či dokonce klasický konzervativně-liberální svět. Je to sice naprostý nesmysl, nicméně tváří v tvář progresivistické agendě tuto kremelskou kamufláž spousta běžných voličů není schopna prohlédnout. A takových lidí je ve společensky stále velmi konzervativní Gruzii se silnou pravoslavnou církví v zádech velké množství. Ačkoliv se Gruzie výrazně vylidňuje, demograficky stále o její politické orientaci nerozhoduje velkoměstský prozápadní volič z Tbilisi, ale menší města a venkov,“ uvedl politolog.
Zdroj:
https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-evropa-novy-prezident-gruzie-40501147
https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-v-gruzinskem-parlamentu-byl-inaugurovan-prezidentem-kritik-zapadu-kavelasvili-40502507
https://cs.wikipedia.org/wiki/Zviad_Gamsachurdia
https://cs.wikipedia.org/wiki/Eduard_%C5%A0evardnadze
https://cs.wikipedia.org/wiki/Gruzie
https://cs.wikipedia.org/wiki/Michail_Kavela%C5%A1vili
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bidzina_Ivani%C5%A1vili
https://cs.wikipedia.org/wiki/Gruz%C3%ADnsk%C3%BD_sen
https://pravybreh.cz/s-ruskem-ci-bez-nej-vecne-gruzinske-dilema/
