Článek
Dítě pro takového rodiče nepředstavuje samostatnou entitu s vlastní volbou, pocity a hranicemi, ale pouhé rozšíření jeho vlastního já – nástroj k plnění potřeb, živý inventář nebo ventil pro potlačované emoce.
Tento přístup zanechá v psychice a osobnosti dospívajícího a později dospělého člověka specifické a hluboké stopy.
Ztráta vlastního já a chronická absence hranic
Dítě chované jako věc nemá nárok na soukromí ani na vlastní emoce. Jeho pocity jsou uznány pouze tehdy, pokud se hodí do konceptu matky. Běžným důsledkem je:
- Neschopnost rozpoznat vlastní potřeby: V dospělosti takový člověk často netuší, co sám chce, co se mu líbí nebo co cítí. Jeho vnitřní kompas byl od dětství nastaven výhradně na sledování nálad a potřeb matky.
- Absence osobních hranic: Věc nemá hranice. Dospělé dítě pak neumí říkat „ne“, těžko rozpoznává manipulaci a má sklon vstupovat do vztahů, kde se s ním opět zachází jako s objektem nebo pouhým nástrojem.
Narušení sebeúcty a pocit nahraditelnosti
Pocit vlastní hodnoty se u dítěte odvíjí od toho, jak je vnímáno nejbližšími lidmi. Pokud je s ním zacházeno jako s majetkem:
- Podmíněná existence: Dítě získá pocit, že má právo na existenci a přijetí pouze tehdy, podává-li požadovaný výkon nebo je-li užitečné. Jakmile selže nebo vyjádří nesouhlas, je s ním zacházeno jako s vadným kusem.
- Vnitřní prázdnota: V dospělosti se dostavuje chronický pocit bezvýznamnosti. Člověk má pocit, že je pro ostatní jen kulisou a že na jeho vnitřním světě nikomu nezáleží.
Mechanismus přežití: Reaktivita, vztek a izolace
Systematické opomíjení lidství u dítěte vede k vytvoření specifických obranných mechanismů:
- Akutní přecitlivělost na kontrolu: Jakýkoliv náznak tlaku, manipulace nebo narušení osobního prostoru ze strany okolí vyvolává silnou, často obrannou reakci nebo neúměrný vztek.
- Averzivní vztah k autoritám a prostředí: Člověk se vnitřně stahuje, odmítá podřízenost a buduje si extrémní potřebu mít věci pod vlastní, absolutní kontrolou, aby už nikdy nezažil pocit bezmoci.
- Emocionální odpojení: Aby dítě přežilo neustálý chlad a tlak, naučí se své emoce potlačovat nebo úplně vypínat. V dospělosti se to projevuje neschopností navázat hluboký důvěrný vztah nebo pocitem, že k ostatním lidem nelze plně proniknout.
Když se s dítětem zachází jako s věcí, nedostává do života základní výbavu – pocit bezpečné existence. Dospívání a dospělost se pak stávají neustálým procesem dodatečného budování vlastní identity, hledání osobního prostoru a vymezování se vůči světu, který až příliš připomíná prostředí, kde člověk nevlastnil ani svůj vlastní život.
