Článek
Hlas ale tvrdil, že je z galaxie, kde už dávno vyřešili problém s expirací organických těl. A že nám nesou dar.
Tím darem byly tabletky. Vypadaly jako šumivý Celaskon, voněly jako benzín smíšený s cukrovou vatou a jmenovaly se „Morituri te nolunt“. Stačilo jednu polknout a smrt, ten otravný, starý úředník, ztratila vaše složky.
Samozřejmě se strhlo peklo. Kdo by nechtěl žít věčně, že?
Lékárny padly jako první. Pak padly nemocnice, protože už nikdo neumíral, takže tam jen lidi seděli, pili kafe a hádali se, kdo má přednost na operaci menisku, která už byla vlastně zbytečná, ale ze zvyku. Lidé začali žít naplno. Hrozně naplno. Skákali z oken jen proto, aby zjistili, jaký je to pocit, a pak se dole oprašovali a šli si koupit zmrzlinu.
Náš hrdina, stařík, kterého už znáte (říkejme mu pan Vorel), se k tabletce dostal jako jeden z prvních. Ne že by o to stál, ale jeho soused, ten s tím vrtáním, mu ji vnutil pod záminkou, že je to nový druh vitamínu. Pan Vorel ji vzal. Nechtěl se hádat.
A tak začala jeho nesmrtelná fantasmagorie.
Prvních pět set let to šlo. Pan Vorel se nudil, ale to už předtím. Problém nastal, když se ukázalo, že tabletka funguje až moc dobře. Nejenže tělo neumíralo, ono se regenerovalo. Ale tak nějak… kreativně. Když panu Vorlovi v roce 2542 upadla na nohu kovadlina (dlouhý příběh, souvisel s novým náboženstvím, které uctívalo animované seriály), noha se mu zhojila, ale prsty mu narostly do tvaru malých, roztomilých pištal.
O sto let později se mu na zádech objevil drobný, perleťový krunýř, ve kterém se dala skladovat ranní káva, aby nevychladla. A jeho oči začaly svítit tlumeným, neonově modrým světlem, což bylo praktické při nočním čtení, ale otravné v kině.
Mezitím se svět venku změnil v karneval mutací. Lidstvo se už nepodobalo lidstvu. Byli tu lidé-stromy, lidé-oblaka, lidé složení z čistého zvuku a lidé, kteří se dobrovolně změnili v obří, mluvící slupky od banánů na protest proti špatnému nakládání s odpadem. Všichni žili, všichni kříčeli, všichni tvořili chaos, protože už nebyl důvod se snažit o nějaký odkaz. Odkaz byli oni. Věční.
Pan Vorel stál na střeše Nuselského paneláku, který byl teď obrostlý bioluminiscenčními houbami a sloužil jako přistávací plocha pro mezigalaktické taxíky. Jeho pištalové prsty se dotýkaly krunýře. Vzpomínal na staré dobré časy, kdy ho ze spánku budilo jen bouchání dveřmi. Jaká to byla krása! Ta konečnost! Ten sladký, tichý bod, ke kterému to všechno směřovalo!
V tu chvíli z nebe snesla levitující fialová kostka. Dechovka zmlkla a Karel Gott přestal zpívat. Hlas řekl: „Vážení obyvatelé. Před chvílí nám v galaxii vypršel patent na Morituri te nolunt. Výroba byla zastavena. Pokud jste tabletku užili, její účinek přestane fungovat přesně za pět, čtyři, tři, dva…“
Pan Vorel pocítil na zádech, jak se krunýř začíná rozpadat. Jeho oči zhasly. Pištalové prsty se změnily zpět v normální. A v té vteřině se nad Prahou rozhostilo neuvěřitelné, monumentální ticho.
Byl to nejkrásnější zvuk, jaký kdy slyšel. Konečně. Nic se neměnilo. Všechno skončilo.
Pan Vorel se usmál, naposledy se podíval na ten chaos, který lidstvo vytvořilo, a pocítil, jak se do něj vlévá ten starý, dobrý klid, který po sobě nezanechá ani škrabnutí na povrchu světa. A pak… to ticho, o kterém jsme mluvili, se stalo jeho součástí.
