Článek
Ráno se probudíte a zjistíte, že jste stále naživu. To je první dobrá zpráva. Druhá přijde vzápětí: bolí vás záda, jste unavení a čeká vás celý den. Člověk si tak může hned po probuzení připadat jako vítěz.
Pak si dáte kávu. Káva je úžasný vynález. Na chvíli totiž umožní tělu předstírat, že má nějakou energii. Mozek se probudí, srdce dostane lehkou paniku a člověk získá pocit, že by dnes mohl něco dokázat. Třeba dojít do koupelny bez přestávky.
Dopoledne přichází práce. Pokud ji máte, jste otrávení. Pokud ji nemáte, jste otrávení z toho, že ji nemáte. Moderní civilizace tak konečně dosáhla dokonalé rovnováhy.
V poledne se najíte. Tělo vám poděkuje tím, že začne trávit a zároveň vám odebere poslední zbytky energie. Přichází odpolední únava. Člověk se na chvíli zamyslí, jestli je opravdu nutné být vzhůru, když se stejně nic zásadního neděje.
A pak přijde večer.
To je ta krásná část dne, kdy si řeknete: „Dneska už si konečně odpočinu.“
Mozek: Ne.
Tělo: Prosím.
Mozek: Vzpomínáš si na tu trapnou větu, kterou jsi řekl před patnácti lety?
Tělo: Neřeš to.
Mozek: Tak já to vyřeším. Do tří do rána.
A právě v těchto chvílích člověk pochopí, jak nádherný život skutečně je. Máme střechu nad hlavou, tekoucí vodu, internet, antibiotika, pračky, letadla a možnost objednat si pizzu během několika minut.
A přesto dokážeme čtyřicet minut přemýšlet, proč nám někdo před pěti lety neodepsal na SMS.
Život je nádherný také proto, že všechno jednou přejde.
Starosti. Problémy. Bolesti. Práce. Účty.
A nakonec i člověk.
Je to vlastně uklidňující. Život nám nabízí velkolepý příběh, jehož pointa je od začátku známá a spoiler nikomu nevadí.
Takže se ráno probuďme, dejme si kávu, podívejme se z okna a řekněme si:
Dnes bude krásný den.
A pokud nebude, nevadí.
Zítra máme další.
Což je samozřejmě další problém.
