Článek
Krásné, slunečné a teplé ráno. Chodím na praxi a dnes se mi podařilo zaspat. Tak honem, nezbytná ranní hygiena, obléct se a jít do práce. Chodím pěšky, přes park, je to nejblíže, než čekat na dopravní prostředek a přestupovat. Neměla jsem puštěné rádio ani televizi, takže nic nevím. Po cestě nikoho nepotkávám. Přijdu do práce a jsem v šoku. Všichni pláčou, jedno jestli muži nebo ženy. Zeptám se: to někdo umřel??? Ty to nevíš, obsadili nás Rusové. Skutečně ne Sověti, ale Rusové. Pocit, co mám dělat, spadám ještě do věku, kterému se dnes říká teenager. Tak všichni sedíme, posloucháme, co je nám prostřednictvím rozhlasu dáváno na vědomí. Pamatuji si jen - nikam nechoďte, dávejte pozor, nevíme, co bude dál. Někteří, ti starší, co pamatují druhou světovou válku, si nedokáží představit, že by se v této situaci ocitli znovu. Paradox je ten, že ta praxe byla ve vojenských skladech. Časem jsem si říkala, že nevím, co bych dělala, kdybych to ráno nějaký ten tank, nebo vojáka potkala a kde bych asi skončila. Prostě nevím a nevím to do dnešních dnů. Občas mne sice ještě zamrazí a mám nepříjemný pocit v žaludku. Na některé věci se prostě nezapomíná. Ale dost často si to dnes v souvislosti s jinými událostmi připomínám. Nejmladší sestra byla v té době ve Svojanově na táboře. Od vedoucích tábora přicházeli telegramy, (to co už dnešní mladí neznají), byly telefonáty, jestli můžete - přijeďte si pro vaše děti. V tom zmatku je nemáme, jak odvézt, dopravit k vám domů. Otec pak líčil, jak cesta byla nebezpečná, že projížděli a uhýbali tankům a vojenské technice a málem skončili i v příkopě. Nicméně nejen moji sestru, ale i další děti, které se vlezly do auta, dovezl bez úhony, naším stařičkým mercedesem.
Moje praxe pak už dlouho netrvala, někteří v euforii vstupovali do KSČ, ano vstupovali, protože si mysleli, že tím ještě něco zachrání. Jediné, co mi ještě vytanulo na mysli později, jen ať mohu dokončit školu, ať odmaturuji. Vždy jsem si vzpomněla na mého otce, zavřené vysoké školy za druhé světové války, kdy si pak své vzdělání doplňoval a ukončoval po skončení války. V té době jsme nevěděli, co nás skutečně do budoucna čeká. Vojenské objekty a kasárna byla obsazená našimi „osvoboditeli“, kteří hledali kontrarevoluci a viděli jen plačící a zmatené lidi a ty, kteří se jim bojovně postavili. Když se pak situace časem trochu „uklidnila“ ještě mi jeden okamžik vytanul na mysli. Klidné odpoledne, procházka městem a hlášení místního rozhlasu, ukryjte se, schovejte se, na město jedou tanky. V ten moment se nebylo kam schovat, kam ukrýt. Městem, po historické dlažbě, projel jediný tank a lidé včetně mne, jsme stáli nehybně, jako sochy. Kdyby po nás začali střílet, byla by spousta zraněných a možná i mrtvých. Rus je nevyzpytatelný. O vojácích „z první várky“, tedy těch, kteří přijeli a nic neviděli, myslím kontrarevoluci, se pak říkalo, že skončili někde na Sibiři a doma se pak dozvěděli o jejich hrdinství o tom, jak hrdinně zahynuli. Může to být pravda, nebo i ne. Ale případy z minulosti svědčí o tom, že spousta nepohodlných lidí takto skončila. Ruský člověk přece nemohl říkat, že nic nenašel. Navíc, když je naše strana a vláda pozvala, tedy jen někteří. Období, které pak nastalo, tedy normalizace, přetáčení historie, kdy jen někteří vyvolení, tedy hlavně členové KSČ měli privilegia v zaměstnání, na školách, při přijímačkách atd., každoroční prověřování, zda člověk za ten rok, přece jen nezměnil názor, o tom se některým ani nezdálo a mnozí to ani netušili. A neví to ani současná generace. Moji rodiče neměli rádi Němce, za to, co provedli během druhé světové války. Máma nedokázala pochopit, že se mohu jako nepovinný jazyk učit němčinu, ruština byla povinná. Ale protože nás Rusové osvobodili, „fandila „jim, i když některé její vzpomínky z příchodu Rusů nebyly pozitivní. Já zase nemám ráda Rusy, za to, co nám provedli v roce 1968 a následně potom a nevěřím jim.
Několikrát jsem v Sovětském svazu na zájezdu byla, abych neměla jen subjektivní obraz, vím, jak tehdy smýšleli lidé, kteří nebyli ruské národnosti o Rusech, jak žili a asi i žijí lidé ve městě a na venkově, protože to všechno jsem navštívila. Někteří mi i řekli, že předtím, než začal Sovětský svaz vyvážet revoluci, což bylo před rokem 1961, se jim dařilo celkem dobře a v obchodě byl všeho dostatek. Období po roce 1970 bylo pro mne obdobím front, stáním na všechno, co člověk potřebuje a pokud si chtěl dopřát něco lepšího k jídlu, nábytek, auto a jiné věci. Ne, že by to bylo předtím nějaké jiné. Ale, to je na další článek.
