Článek
Mnohokrát skloňované slovo válka, která probíhá v naší blízkosti a kdy bychom nevěřili, že část událostí pocítíme i na vlastní kůži, asi by nás ani nezajímala. Trvá již na naše poměry dlouho a pokud někteří by i mohli jásat nad tím, že se schyluje k jejímu závěru, tak já jsem v tom směru dosti opatrná.
Ano píši o Ukrajině. Spoustě lidí, pokud uslyší toto slovo, tak dokáží na sociálních sítí ze svých úst vypustit spoustu slov i nepublikovatelných, jiní dále soucítí a chtějí pomáhat.
Ukrajina získala nezávislost 24. srpna 1991 současně s rozpadem Sovětského svazu., kdy do té doby fungovala jako Ukrajinská sovětská socialistická republika. To, že ve všech sovětských republikách byla část obyvatelstva Rusů, učil se povinně ruský jazyk, nikoho nepřekvapí. Stejné to bylo i u nás. Druhý povinný jazyk ruština. Pokud někdo zpochybňuje, že Ukrajina jako stát neexistovala se vlastně mýlí. V čele Ukrajiny a všech těchto sovětských republik, byl vždy někdo, kdo poslouchal a byl podřízen Moskvě. Že by Rusové v těchto republikách byli nějak oblíbeni, o tom svědčí má vlastní zkušenost z návštěv tehdy SSSR v druhé polovině minulého století. Nebyli. Člověk však nesměl chodit jen po těch oficiálních cestách. Po rozpadu Ukrajina vyhlásila se za neutrální stát, vytvořila omezené partnerství s Ruskem a dalšími zeměmi Společenství nezávislých států a v roce 1994 rovněž navázala partnerství s NATO.
Někde jsem i četla, že si vlastně Ukrajinci mohou za tuto válku sami. Asi mohou, protože dále už nepřipustili „vládnutí“ prezidenta Janukovyče. Chtěli demokracii. Janukovyč stál v čele státu v letech 2010–2014. Tedy měl stát. V jedenáctém měsíci roku 2013 se prostě ztratil a 22. 2. 2014 byl parlamentem sesazen. Prezident Janukovyč byl ze začátku pro evropský a směřoval zemi ke vstupu do EU. Pak náhle obrátil a v roce 2013, tedy jeho vláda pozastavila dohodu o přidružení Ukrajiny k Evropské unii a vyhledával bližší vztahy s Ruskem. Byla tehdy naděje, že by se Ukrajina výrazně přiblížila k budoucímu členství v této nadstátní organizaci, aniž by zároveň narušila své ještě dobré vztahy s Ruskem. Tím by se mohla stát jakýmsi „mostem mezi Východem a Západem“. Janukovyč a spolu s ním i tehdejší vláda dne 21. listopadu 2013, pozastavili s ohledem na obtížnou finanční situaci země a vzhledem k nabídce podstatné pomoci ze strany Ruska přípravy pro podpis asociační dohody. Nicméně na ministerstvech a ostatních dotčených úřadech se v té době připravovaly dokumenty, které měly vést ke sjednocení právních předpisů s předpisy Evropské unie. Pozastavení dohody a další události vedly k vlně protestů a demonstrací známé jako Euromajdan.
24. ledna 2019 byl Janukovyč ukrajinským soudem odsouzen ke 13 letům vězení za trestný čin vlastizrady a napomáhání při vedení války proti Ukrajině, neboť 1. března 2014 poslal ruskému prezidentovi Putinovi dopis, v němž žádal o obnovení pořádku na Ukrajině za použití ruských armádních a policejních sil. Tady se nabízí historická shoda s rokem 1968 v tehdejší ČSSR. I u nás to začal zvací dopis, abychom tu po několik let měli Rusa.
23. května 2022 vydal ukrajinský soud zatykač na Janukovyče v souvislosti s Charkovskou smlouvou, kterou v roce 2010 prodloužil pronájem námořních zařízení na Krymu Rusku a která umožnila ponechat Sevastopolu pro ruskou Černomořskou flotilu. Podle ukrajinské generální prokuratury smlouva umožnila zvýšit počet ruských vojáků na Ukrajině, následně v roce 2014 obsadit a anektovat Krym. Ať stejnou chybu neudělají Syřané, nebo mají zpátky Asada včetně posílených Rusů. Návrat Janukovyče na Ukrajinu by byl tak problematický. V Kyjevě se nachází sídlo bývalého prezidenta Janukovyče, které bylo středem pozornosti turistů a snad je nebo bude. Jeho vybavení totiž svědčí o tom, jak si někteří pohlaváři žijí.
Na Ukrajině jsem byla třikrát. Poprvé v roce 2019 v květnu a září, kdy jsme přistáli spolu s kolegy na letišti Hostomel a navštívili jak město Kyjev, tak i další menší obce jako např. Velyka Buhaivka, Rosava, Potik, Hnidyn. Bylo to v rámci projektu na odpadové hospodářství, kde bylo základem zpracovat metodickou pomůcku pro to, jak sladit normy evropského práva s ukrajinskými. Rok 2020 byl rokem covidu, takže další návštěva byla až v říjnu roku 2021. V té době nikdo z nás a ani z ukrajinských kolegů netušil, že za pár měsíců tu bude boj o život a území. Za období od vzniku samostatného státu, udělala Ukrajina velký pokrok, co se týče výstavby, hlavně výstavby sídlišť s až 22poschoďovými domy, kde bych já pro svoji klaustrofobii nemohla bydlet. Spousta zahraničních aut, zahraničních benzinek, automobilových salonů zahraničních značek, stejně jako u nás. A levný benzin, jehož cena u různých benzinek si vzájemně konkurovala. Stejně tak i zahraniční značky spotřebního zboží, stejně jako u nás. A tak bych mohla pokračovat.
Od 24. února 2022, kdy byla Ukrajina napadena Ruskem, je ve válečném stavu a platí zde všeobecná mobilizace. Speciální vojenská akce, jak s oblibou je nazývána tato válka Putinem, měla zřejmě za cíl rychlé dobytí Ukrajiny a zejména Kyjeva, obsadit letiště Hostomel a zřejmě svrhnout vládu prezidenta Zelenského a jeho samého buď zabít nebo odvézt do Ruska, kde by již jako nepřítel státu byl postaven před soud a odsouzen. Zřejmě by se pak vrátil i Janukovyč a nastala by doba tvrdého teroru. Kde by pak skončil Zelenskyj, toť otázka. Nemám však věšteckou kouli, ale počátek války a jeho průběh mě vedl k tomuto názoru. S čím však Rus nepočítal, byla odezva ukrajinského lidu, jeho vlastenectví a boj proti agresorovi, ač se to může zdát některým lidem u nás nepochopitelné. Ale i s tímto postojem Ukrajinců, tedy s jejich hrdostí, jsem se při návštěvě Ukrajiny setkala. Na Ukrajině žije nebo žilo cca 40 000 000 lidí, z toho je cca 16 % Rusů, což je cca 6 400 000. Na obsazeném Donbasu a v Luhansku žili také Ukrajinci. Po obsazení Rusem, jich spousta odešla, hovoří se, ale je to nepodložené, že se jedná asi o 5 000 000 Ukrajinců. Nikdo se však neptá, kde skončili, jak žijí dnes a jak se žije těm, kteří tam zůstali. Je zřejmé, že ti, co opustili obsazené oblasti, odešli směrem na západ, tedy ke Kyjevu, že museli opustit svoje domovy, majetky, práci, pokud se nechtěli přizpůsobit Rusovi. Zas mi to připomíná naši historii, rok 1938, mnichovská dohoda, postoupení území, okleštění Československa. Diskriminace osob, kteří na území zůstali. Velká část českého obyvatelstva území opustila a zanechala zde své majetky, pokud tedy nějaké měla.
Závěrem bych ještě chtěla napsat, že pokud byl někdo idealista a věřil nebo si jen mohl myslet, že Trump ukončí válku během jednoho dne, nebo, že kdyby on byl v předešlém období prezidentem, že by k anketování Krymu a válce nedošlo, já tento názor nesdílím. V roce 2014 se tehdy hodně hovořilo, psalo, proč Ukrajinci vojensky nedobijí zpět území. V té době asi nikdo nechtěl začít válku s nejistým výsledkem. Spíše tato oblast byla nechána napospas agresorovi, diplomatická cesta by byla bezúspěšná, stejně tak jako to je asi i teď. Pokud se nejedná o diplomacii podle Rusa, je pozitivní výsledek v nedohlednu. Na východní polokouli žije jeden sebestředný a ješitný chlap, který by nejraději na této polokouli vládl všem a zřejmě inspirovat se nechal na západní polokouli Donald Trump. Člověk by si mohl myslet, že v 21. století se Evropa nemůže stát ohniskem válečného konfliktu, že si tu žijeme a dále budeme žit v pohodě, ale někteří jiní nás překvapí.
https://cs.wikipedia.org/wiki/ukrajina
https://cs.wikipedia.org/Viktor- Janukovyč
