Článek
Ráno vstávám, jedu do práce vlakem. Zdražili nám benzín, snížili platy, na pražské ani na ty evropské nedosáhnu, datum je vysoké, tak mi nic jiného nezbývá. Vlak ve stanici zastavuje se skřípěním brzd, že si musím zakrýt uši, abych nepřišla o bubínky. Do vlaku nastupuji tak, že si připadám jako, když jsme kdysi v tělocviku prováděli výmyk a museli se přitáhnout k hrazdě. V jedné ruce tašku a druhou se přitahuji o ne příliš vhodně umístěné zábradlí, abych se přes vysoké schůdky vůbec do vlaku dostala. To ještě nepřišli na to, že by měla být nástupiště a schůdky upraveny tak, aby člověk po ránu nemusel provádět tělocvik?? A co pak ti, kteří mají berle nebo jiný handicap?? Šok je, když vejdu do kupé, abych se posadila. Téměř každé sedadlo je nějak pospravované – zašité, přelepené, posprejované stupidnímu nápisy. Nad dveřmi je nápis, opravu provedla firma PARS Nova (dnes už Škoda Pars) …Ještě, že někteří občané jsou tak „uvědomělí“, jinak by bez jejich aktivit firma, v rámci finanční krize, zahynula na nedostatek zakázek. Téměř s odporem usedám na sedadlo, opěrky vypadají ulepeně, o oknech ani nemluvím, neboť v rozích je snad stoletá špína, rez, plíseň. Podívám se nahoru a vidím, že zářivky nemají ochranné zasklení a některé nejsou vůbec. Vzpomenu si na školení BOZP, kde nám jeden školitel vysvětloval, co je to chráněné a nechráněné prostředí u elektrických rozvodů, žárovek a pojistek. Jen si říkám, že tohle asi naše dráhy nezajímá
Přijíždím do města, kde pracuji. Z vlaku vystupuji opět stejným způsobem, ale tentokrát se musím přidržovat, abych nevypadla z vlaku na nástupiště a poslední schůdek seskakuji. Opět mě napadají chudáci handicapovaní, matky s dětmi a staří lidé. Z vlaku vystupují studenti, aby se rozprchli do základních a středních škol. Někteří „základňáci“, už vypadají, že by tam neměli co dělat a že jejich parketou by měla být škola alespoň střední. O jejich mluvě a slovníku se ani nevyjadřuji, protože tolik různého druhu zvířectva jsem dlouho pohromadě neviděla a neslyšela, a to má být homo sapiens. Tak si někdy říkám, proč se vlastně dětem při narození dávají křestní jména, když ony je vlastně vůbec nepoužívají a někdy ani neví, jak se doopravdy ti druzí jmenují. Na ulici huláká nějaká žena. Řve na někoho, kdo jí odpovídá z okna domu. Přitom si zapaluje cigaretu. Zas jeden znečišťovatel ovzduší a veřejné komunikace. Mimochodem komunikace je poseta odhozenými nedopalky cigaret a mládež, která se shlukuje před školou mohutně potahuje z cigaret, aby si dodala zdání světovosti a že asi na to má a kdo nekouří není „in“. Tak si říkám, co rodiče, proč nekontrolují, kde na to ty děti berou, asi jim na to i sami přispívají nějakým kapesným a chudáci učitelé, když na ně dítě nebo mládež?? vypouští z úst reklamu na tabákový průmysl. Pokračuji dál, před hernou – ještě neotevřenou se začínají pomalu scházet hloučky našich občanů a chystají se utratit své těžce vydělané sociální dávky nebo invalidní důchody. Dobře živeni, celkem upraveni, asi nemají doma co na práci a ani zájem o práci. Ještě že já mám to pozitivní cítění a chodím do zaměstnání, platím daně, zdravotní a sociální pojištění, aby je bylo z čeho vyplácet, respektive mi to zaměstnavatel sráží z platu ve smyslu platných zákonů. Před jedním z barů, které po cestě míjím, je na chodníku rozprostřeno něco barevně různorodé, se zbytky neurčité potraviny. Napadá mne úryvek z jedné říkanky: „kdo to tu šel, kdo to tu zvracel…???? A pak se mi nemá po ránu rozhoupat žaludek. Po dvaceti minutách vstupuji do prostor vymezených mi zaměstnavatelem pro výkon práce a říkám si, co si stěžuješ, ještě že to zaměstnání máš, ale na jak dlouho???? Dnes ještě občas pracuji, na svůj důchod jsem si vydělala a „díky“ stavu vdané samoživitelky, pracovala i déle. Uživit tři děti nebylo jednoduché. Práce mne bavila a baví dodnes a nemusím pracovat v té profesi, kterou jsem vystudovala. A slovy poeta, trošku upravené „vším čím jsem byl, byl jsem rád“.
