Článek
Doba Bravíčková (cca roky 1998 - 2004)
Jako dítě jsem vyrůstala v době, kdy lesby a gayové byli něco neznámého. V médiích (tehdy tištěné noviny a televizní noviny) se takové téma mihlo jen naprosto okrajově. A když už, tak to bylo divné, nepřirozené, svým způsobem odstrašující. Z mých vrstevníků (dejme tomu tak 12 - 17 let) se nikdo po ulicích s osobou stejného pohlaví nevodil ani jinak nedával najevo svoji jinou sexuální orientaci. Ono teda ani klasické teenagerské páry se tehdy za ruce moc nevodily. Naprostý poprask a vrchol všeho byl, když někdo napráskal spolužačky, že se líbaly na záchodě. A tehdy všichni věděli, že to bylo jen proto, aby večer s klukem jedna z nich nebyla za tydýtku, co se neumí líbat. Bravíčko letělo ve velkém a jediné dostupné informace o mazlení, sexu a líbání byly tam. Na těch několika málo stránkách. Tuším, že vycházelo měsíčně. Obsahovalo i poradenskou rubriku, kde se mladí nepoučení ptaly na různé otázky intimnějšího charakteru. Někdy se nad tím dalo opravdu od srdce zasmát, ale i takové dotazy byly myšleny vážně. Pojmy krize identity, sebepoškozování a dětské sebevraždy jsme neznali. Bylo nám líp než dnešním teenagerům. Těch je mi dnes opravdu líto.
Jak jsem byla na Prague Pride
Jako mladistvá jsem se, před nějakými 12 lety, byla z čisté zvědavosti podívat na Letné. Protože se tam taky zrovna konal Prague Pride. A já vlastně v té době věděla jen to, že tam jsou gayové a lesby, kteří se ke svoji orientaci hrdě hlásí. A že mají jakési duhové vlajky. Nic víc, nic míň jsem o tom nevěděla. Brala jsem to jako kulturní záležitost, protože tam snad byl i nějaký koncert.
Po příchodu na Letenskou pláň jsem se zděsila. Ti lidé byli asi tak stejně staří, jako já. Taky jsem byla mladé nevycválané tele, s kterým mlátily hormony. Ale tohle bylo moc. Padla na mě nefalšované deprese a strach. A to bylo slunečné letní odpoledne. Ale tehdy jsem na tom místě cítila strach, divnou tíseň, temno, znechucení a totální zborcení představy o kulturní akci pro mládež.
Proč? Vidět napité a válející se mládež všech barev (doslova) a pohlaví na skoro jedné hromadě, do toho monotónní tuc tuc hudba, všude byl cítit pot, alkohol a mariána. Ti lidé vypadali divně - nabarvené vlasy, všude propíchaní od piercingů, potetovaní, nabarvení duhou, líbající se holka s holkou, kluk s klukem, pak se prohodili… ne. Na tohle já se dívat nechci. Až o mnoho let později jsem zjistila, že nejsou jen gayové a lesby, ale ještě spoustu dalších „osob“. A že vlajka není jedna, ale jsou jich spousty a každá znamená něco jiného. Táhne mi na 40 a nevím, kolik druhů pohlaví už dneska vlastně je.
Já nejsem xenofob, ale…
Mě nevadí, že je chlap na chlapy a holka na holky. Necítím vůči těm lidem žádný odpor. Ale rozhodně nechci, aby mě někdo masíroval tím, že tohle je normální. Že mládež v pubertě neví, co je za pohlaví a jaké pohlaví se jim líbí. Že dostat se do drogového rauše mi pomůže najít svoji skutečnou identitu. Že na internetu jsou k nalezení volně dostupná videa sexu čehokoli s čímkoli. Že je normální hyzdit si tělo a tvář k nepoznání. Že vůbec pochybovat o svém pohlaví a o tom kam patřím je normální. Ne, není to normální. A já nechci vídat v pohádkách pro děti trans osoby.
Jak jsem už zmínila, mě to nevadí. Ať si má každý sexuální orientaci jakou chce. Ať si každý obarví co chce na jakoukoli barvu. Ať se tetuje a propichuje. Mě to nevadí. Ale! Opravdu nechci, aby to bylo prezentováno jako normální a běžné. Není to normální a běžné. Je to prostě odlišnost. A odlišnost znamená, že ji je málo. Ne, že je běžná.
Nechci, aby moje děti média a společnost krmila od plenek otázkami genderu. Příroda lidem jasně určila dvě pohlaví a nikdo nemá právo nad tím pochybovat. V soukromí ať si každý dělá co chce s kým chce. Ale na veřejnost to nepatří. Když matka kojí dítě na veřejnosti (a nemá odhalené úplně všechno) je to normální a přirozené. A přesto to někomu strašně vadí. Když se tisíce ožralých, potetovaných, nabarvených pohlaví olizuje a ukazuje na veřejnosti kde co, tak to není normální! A přesto to nikomu nesmí vadit, protože pak už je to xenofobie. A ještě je to prezentováno jako rodinné. Olizování a další sexuální projevy opravdu nepatří před dětské oči. Dřív se nevhodný obsah v televizi vysílal alespoň po 22. hodině, což už dneska taky zdaleka neplatí. O to hůř, když je to naživo v ulicích.
