Článek
V našich končinách působí na některé z nás problémy lidí ze Zambie, Malawi, Mosambiku nebo Tanzanie jako vzdálený a těžko pochopitelný příběh blížící se story filmu, se kterým nemáme nic společného a nemůžeme ho nijak změnit. Jenže nic není dál od pravdy. Živým důkazem je Kateřina Mildnerová, která se začala o Afriku zajímat už před dvaceti lety během svých studií sociální a kulturní antropologie na Západočeské univerzitě v Plzni, kde spoluzaložila neziskovou organizaci Cultura Africa. Integrovala tak africké studenty žijící v Plzni a zorganizovali 1. ročník mezinárodní konference afrických studií Viva Africa, která byla první konferencí svého druhu ve střední a východní Evropě, hojně navštěvovaná světoznámými afrikanisty. Poprvé se vypravila do Zambie v roce 2008 na antropologický terénní výzkum mezi tradiční léčitele a Afrika jí okamžitě učarovala. Od té doby tam byla na nejrůznějších antropologických výzkumech už pětadvacetkrát. Zkoumala téma namibijských Čechů, politický aktivismus a genocidu Hererů, pracovala na výzkumu tradičního náboženství vodun (vúdú) a v různých časových obdobích pobývala také v Zambii, kde zkoumala čarodějnictví, tradiční léčitelství, covid-19 a nyní nejnověji albinismus. Její příběh je fascinující a dopomáhá otevřít oči lidí na celém světě směrem k utrpení, která albinističtí Afričané prožívají. Projekt Born different, pod záštitou Univerzity Palackého, představují autoři veřejnosti prostřednictvím působivého webu.
Za rituálními útoky na albíny stojí představa, že části jejich těl obsahují magickou moc. Za pár tisíc je většinou prodávají příbuzní
K útokům, kdy často maličké děti přicházejí o končetiny, dochází v Zambii od roku 2015, nejčastěji ve východní povincii, tedy nejchudším regionu Zambie, blízko hranic Malawi, Mosambiku a Tanzanie – trojúhelníku, kde se s částmi těl albínů dlouhodobě ilegálně obchoduje. Za vším stojí pro nás kulturně velmi vzdálená představa, že části těl albínů obsahují magickou moc, kterou lze využít k výrobě amuletů a magických předmětů, které majiteli přinesou nevídané bohatství, politickou moc či uzdravení z nevyléčitelné nemoci. Tato představa, které lidé věří, stojí na pozadí všech rituálních vražd a s nimi spojenou organizovanou zločineckou sítí. Zadavatelem zločinu je nejčastěji nějaký bohatý jedinec, podnikatel, který chce znásobit své jmění, anebo politik, který chce získat moc a úspěch ve volbách. Částky, které se na mezinárodním trhu s částmi těl albínů pohybují, jsou opravdu vysoké, i v řádu statisíců až milionu českých korun: „Prostředníkem, či vykonavatelem zločinu, je nejčastěji blízký příbuzný oběti, který se nechá zlákat představou rychlého a snadného výdělku, který je v řádech pouhých tisíců korun. Dalším článkem sítě je tradiční léčitel, který nad rituální vraždou dohlíží a vyrábí z částí těla albína speciální kouzla. V této souvislosti je důležité dodat, že pro řadu Zambijců není albín člověk, ale duch, který neumírá. Tudíž ani jeho vražda není chápána v kategorii zločinu. Řada těchto ohavných vražd tak zůstává policií nevyšetřena, celá záležitost se zamete pod koberec nebo se urovná přímo v rodině, komunitě,“ přibližuje situaci afrikanistka Kateřina Mildnerová.
Nejtěžší je situace pro samoživitelky, které nemohou děti ochránit před smrtí mačetou, únosem, rakovinou ani neúspěšnou školní docházkou a posměchem
Matky, které porodily dítě s albinismem, jsou vesměs společensky stigmatizovány, svým manželem i rodinami opuštěny. Narození takového dítěte je chápáno jako prokletí, důsledek nevěry ženy. Jsou tak odkázány společně s dítětem na život v extrémní chudobě. Nemohou si dovolit koupit základní potřeby pro své děti, ať už jsou to opalovací krémy, které je chrání před rakovinou kůže, ale i školní potřeby: „Když jsme naposledy do Zambie přivezli plný kufr opalovacích krémů, pokrývek hlavy a základních školních pomůcek, matky i děti nám byly nesmírně vděčné. Úsměv na jejich tvářích za to opravdu stojí. Zvlášť, když si uvědomíme, v jak drsné každodenní realitě žijí. Materiální sbírka na pomoc albínům v Zambii, kterou podpořilo Dobrovolnické centrum Univerzity Palackého v Olomouci a také česká firma Astrid, měla velmi pozitivní dopad,“ těší se ze zájmu české společnosti Kateřina, která před časem založila na dárcovské platformě Znesnáze sbírku s cílem získat peníze potřebné nejen na opalovací krémy, sluneční brýle, pokrývky hlavy, školní pomůcky, dioptrické brýle ale také oplocení, bezpečnostní zámky a mříže do oken matek s albínskými dětmi žijícími ve východní provincii Zambie.
Jedinou cestou k ukončení hrůzných útoků a odloučení zmrzačených přeživších dětí od rodin je správně nastavená a účinná politika
Osvětu, že albinismus není magická nákaza, ale genetická porucha, že lidé s albinismem nejsou duchové, ale lidské bytosti se stejnými právy jako ostatní, se daří šířit pouze ve městech. Tam působí řada neziskových organizací, které nabízejí tzv. awarness programy, tj. programy na zvyšování povědomí o albinismu: „V odlehlých regionech Zambie, kde k rituálním vraždám nejčastěji dochází, je velmi nízká vzdělanost a velká míra chudoby. My jsme tyto regiony navštívili a viděli, že v rodinách i místních komunitách stále převládají tyto kulturně zakořeněné pověry o albínech. Komunitní práce na vesnicích, šíření osvěty o albinismu do vesnického prostředí a správně nastavená a účinná státní politika, jsou podle mého názoru klíčem ke zlepšení situace lidí s albinismem v Zambii,“ vysvětluje svou snahu Kateřina Mildnerová.
Albíni v Africe brutální rituální útok přežijí jen zřídka. Přeživší většinou končí v dětském domově bez kontaktu s rodinou s doživotním traumatem. Foto: Antonio Cossa
Ačkoli byl v lednu roku 2018 na summitu Africké unii v Addis Abebě na ochranu obyvatelstva trpícího diskriminací přijat nový protokol o právech handicapovaných osob, jako dodatek k africké Chartě lidských práv z roku 1981, v Zambii nebyl dosud ratifikován. Nejrůznější neziskové organizace upozorňují na porušování lidských práv osob s albinismem a bojují za jeho urychlenou ratifikaci. Mezitím však probíhají i nadále rituální útoky na albíny, únosy dětí po cestě do školy, exhumace těl a vykrádání hrobů albínů. Řada těchto případů není reportovaná ani médii, ani policií: „Útoků neubývá, naopak přibývá, zvláště pak v období politických voleb. Těch, kteří rituální útoky přežijí, je minimum. Jsem hrdá na to, že se nám podařilo s kolegou Antoniem Cossou tyto osoby ve vzdálených končinách africké buše vypátrat, jejich příběhy zdokumentovat a podělit se o ně s celým světem. Pero a kamera jsou naše zbraně, s nimiž chceme tyto útoky zastavit,“ říká inspirativní žena, která právě pracuje na knize Born different, která přinese literárně i fotograficky pojaté svědectví každodennosti i traumat lidí s albinismem v Zambii: „Na knize pracujeme s fotografem Antoniem Cossou. Čtenářům nabídne autentické příběhy bezpráví z různých aktérských perspektiv. Dětí s albinismem, jejich matek, přeživších rituálních útoků, pozůstalých a také mladých žen s albinismem, které se staly obětí sexuálního násilí,“ těší se na výsledek. Výstava zmiňovaného fotografa je od května k vidění v muzeu Collegium Maius v historickém centru Krakova. Další výstava proběhne na Mezinárodní den albinismu 13. června v Lusace, hlavním městě Zambie.
K útokům dochází nejčastěji v noci, kdy se do domu pachatelé vloupají a oběť zatáhnou do buše. Pomohlo by zabezpečení domů
Okolní státy Zambie, jako jsou Malawi nebo Tanzanie, podnikly v tomto ohledu mnohem více opatření než Zambie. Například exemplární případy soudně vyřešených případů s tresty doživotí pro pachatele těchto ohavných zločinů v Malawi, nebo omezení a monitoring ilegální činnosti tradičních léčitelů v Tanzanii, apod. V Zambii zůstává stále většina případů neuzavřených a soudně nevyřešených. Tristní je také každodenní realita albínů - jsou diskriminováni ve školách, na pracovním trhu, v nemocnicích, ve veřejném prostoru, všude, kde se objeví. Mámy dětí s albinismem žijí v každodenním strachu, že jejich dítě bude uneseno, zabito, zmrzačeno, že ho nebudou mít jak uživit. Děti s albinismem často nedokončí základní školu, jednak z finančních důvodů a také proto, že mají speciální vzdělávací potřeby, na které se ve školách nebere žádný ohled. Téměř všichni albíni mají vadu očí a potřebují dioptrické brýle, aby viděli na školní tabuli a přečetli text v učebnici – ty jsou však pro rodinu nepředstavitelným luxusem. Také proto pouhých 60% dětí s albinismem dokončí základní školu (oproti 90% celkové populace). Většina albínů žijících na vesnicích ve Východní provincii Zambie, kde dochází k rituálním útokům nejčastěji, by uvítala zabezpečení svých obydlí formou oplocení pozemku, instalování mříží do oken, zajištění bezpečnostních zámků na vstupní dveře. Mnozí z nich nemají ani mobilní telefon, aby si v případě nebezpečí zavolali pomoc. K útokům dochází nejčastěji v noci, kdy se do domu pachatelé vloupají, oběť omráčí, zatáhnou do buše a zmasakrují.
Uprostřed noci se ozvalo bušení na dveře. „Otevřete, zambijská policie!“ Vidím čtyři maskované muže. Vtrhli do domu, kde jsem spala se svými dětmi. Namířili na mě zbraně a vyhrožovali „Jestli budeš křičet, zabijeme tě.“ Dva mě odvlekli za dům a drželi pistoli u hlavy. Pak jsem uslyšela strašlivý křik. „Mami, mami, sestřičce usekli ruku!“ Vzlykal můj syn a po tvářích mu tekly obrovské slzy. V tu chvíli mně ti dva odhodili na zem a dali se na útěk. Běžela jsem do pokoje a spatřila svou dcerušku v kaluži krve s pahýlem tam, kde měla být pravá ruka.
Přeživší obětí končí s traumatem z napadení, bolestmi a s celoživotním handicapem v dětských domovech, navždy odloučeny od rodiny. Dává jim to ale šanci na bezpečí a vzdělání
V Zambii je běžnou praxí, že děti s albinismem, které přežijí rituální útok, jsou státem odebrány biologickým rodičům a umístěny do některého z dětských domovů bez možnosti odvolání. Rodiče, zejména matky, tak zažívají dvojí trauma - prvním je útok na jejich dítě a druhým je odebrání dítěte státem do ústavu, který je často vzdálený od jejich domova i více než 600 kilometrů. Kvůli bezpečnostním opatřením a chudobě, která jim nedovolí zajistit si dopravu, tak většinou už dítě nevidí. Zůstává v dětském domově až do dovršení 18 let. Traumatizováno útokem, zažívá sociální deprivaci kvůli ztrátě kontaktu se svými blízkými, tlačeno k adaptaci na zcela odlišné prostředí, navíc s novým fyzickým handicapem: „Výhodou tohoto řešení je naopak bezpečné prostředí, které dítě chrání před dalším možným útokem, a také jeho materiální zabezpečení a vzdělání. Je pravděpodobné, že děti po ukončení vzdělání v dětském domově mohou snáze najít následné zaměstnání v hlavním městě, které oproti chudému regionu, z něhož pocházejí, nabízí více možností,“ snaží se hledat pozitiva Kateřina Mildnerová, jejímž snem je zastavit ohavné rituální vraždy páchané na albínech v Africe a obhajovat ty nejslabší, jejichž hlas zůstává umlčen.
Antropoložka Kateřina Mildnerová a její kolega fotograf Antonio Cossa usilují o osvětu, která by rituální vraždy a mrzačení albínských dětí ukončila.
Každý z nás může českou antropoložku a jejího kolegu fotografa v odhodlání podpořit alespoň na dálku svým příspěvkem na potřebný materiál nebo sdílením tématu, o kterém je třeba mluvit. Pro bolest a pocit bezmoci není 12 tisíc kilometrů žádná překážka. Ve světě žije na 17 tisíc osob jeden albín, ale na černém kontinentu jejich procento stále vzrůstá, jeden albín připadá na 5000 osob: „Mé zkušenosti s přístupem Čechů k pomoci Afričanům jsou různé. Setkala jsem se s mnoha Čechy, kteří jezdí do Afriky dobrovolně pomáhat v rámci rozvojových projektů, řada Čechů cítí obrovskou solidaritu a snahu pomoci, když mají dostatek informací a nepodlehnou dezinformacím. Když jsem napsala knihu o namibijských Češích, kteří dnes žijí v bídě a utrpení v Namibii a toto téma se později dostalo do povědomí širší veřejnosti díky celovečernímu dokumentárnímu filmu Černí Češi, velmi mě překvapilo, jak velký zájem a vlnu solidarity to mezi lidmi vyvolalo. Proto jsem se také rozhodla založit Spolek na podporu namibijských Čechů, díky němuž se podařilo některým namibijským Čechům dostat zpět do České republiky,“ uzavírá antropoložka Kateřina Mildnerová, která nehodlá ve svém úsilí polevit.
