Článek
Příběh Davida je stejně silný jako příběh jeho nebiologické sestry Míši. V rámci přípravy na pěstounství navštívili kdysi Součkovi kojenecký ústav v Praze. Tam potkali tehdy roční holčičku s Downovým syndromem – Michalku. Když za několik měsíců přípravu dokončili, do téhož ústavu doputoval tříměsíční Davídek se stejným postižením. „Táhlo mě to k němu, byl tak malinký a osamocený. Nakonec se to podařilo a 8. ledna 2008 jsme si ho s manželem odváželi k nám domů. Na tu holčičku jsem však nezapomněla. Věděla jsem, že ve třech letech z kojeneckého ústavu poputuje někam do ústavu sociální péče a zavřou se za ní dveře. Můj rozum šel stranou a o rok a měsíc později, v únoru 2009, jsme si domů přivezli i Michalku. První měsíc s Michalkou byl náročný, jen křičela, kývala se a okusovala si palec do krve. Byly chvíle, kdy se mi chtělo utéct. Ráno jsem se děsila, jak přežiji celý den. Davídkovi byl tou dobou jeden rok. Každý rodič si umí představit, jak náročná by byla péče o pět dětí v tomto věku i bez jakýchkoli podobných komplikací,“ vzpomíná Ivana, které bylo tehdy 44 let. Těžké začátky ustála a dodnes je za to velmi šťastná.
Ivana s Míšou a Davidem na fotografii kampaně Znesnáze na podporu pečujících
S celým příběhem se mi více svěřila už před časem, když jsme si povídaly o náročnosti péče o děti s handicapem. Z kojeneckého ústavu si vzala Davídka a chvíli poté i Michalku, ke svým čtyřem biologickým dětem. Dnes jsou Míša s Davidem teenageři, kteří ušli neuvěřitelný kus cesty. Stejně jako Ivana, která se po třiceti letech vztahu a 23 letech manželství ocitla s dětmi sama. Nohy jí to ale nepodlomilo, což při její houževnatosti asi nikoho nepřekvapí. Své děti už má „odrostlé“ a pro Míšu s Davidem hledá chráněné bydlení, aby se s plnoletostí nemuseli vrátit zpět do ústavu. Ze staré kůlny po dědovi chce udělat dům, kde o ně bude pečovat po zbytek života.
Je jen velmi málo chvil, kdy se Míša neusmívá. Vypadá to, že vrozená soutěživost se promítla i do sběru hub… :-)
Její péče, výchova a úsilí přináší neuvěřitelné výsledky i ve sportu Míši a Davida. Nejen, že se postavy dětí zcela liší od ostatních s Downovým syndromem, ale i jejích sportovní výsledky jsou dech beroucí. Míša je právě v této chvíli na MS v atletice v Turecku, kde reprezentuje Česko ještě s další sportovkyní. Naděje na umístění jsou obrovské, protože medailí ze světa, Evropy i republiky už u Součkových visí nespočet. Některé z nich jsou i Davidovy.
Nejen hvězdy sportovní, ale i filmové
Davida uvidíme už brzy ve filmu Karavan, kde ztvárnil jednu ze dvou hlavních postav vedle české herečky Anny Geislerové. Konkurz trval rok a prošlo jím 120 mladých mužů s handicapem. Když už režisérka Zuzana Kirchnerová ztrácela naděje, objevil se David. Natáčení si ohromně užíval a mezi ním a Annou vzniklo velmi silné pouto: „Setkání s Davidem bylo pro mne okouzlující a můžu s klidem prohlásit, že jsem jeho filmová matka, ten kluk je po mně! Je spontánní, dominantní, radostnej, a hrozně soutěživej. Navíc velmi kontaktní, takže mám pocit, jako bychom spolu strávili mnohem víc času. Davida si tento rok velmi užiju a už teď vím, kdo bude hlavní hvězda filmu,“ říkala Aňa na začátku natáčení. „Potkala jsem i jeho maminku a chovám k ní velký obdiv. Nejen pro to, že si děti osvojila, ale i pro to, jak úžasně je vedla a vychovala. Moc ráda bych jim na jejich cestě pomohla.“
Aňa a David. Přátelství, které vzniklo při natáčení, stále trvá.
Annu Geislerovou můžete vidět po boku Davida nejen ve filmu, ale i na závodišti. Jejich přátelství herecké přerostlo do osobní roviny a tak chodí fandit i na atletické stadiony. Právě teď se stala také patronkou sbírky dárcovské platformy Znesnáze, která má za cíl získat peníze na účast sportovců z ČeFeS na červnovém ME ve Švédsku: „Ano, jsem pro! Jsem patronem, hrdým patronem, že mě to hned samotnou nenapadlo!“ usmívala se Aňa, když jí Znesnáze o spolupráci požádala. Aktuálně má federace na úhradu výpravy pouze pro dva sportovce a jejich doprovod. Jenže šance na umístění mají minimálně čtyři. A proto se společnost skládá, aby si pro svůj zážitek, uznání a jistě i medaile mohli dojet všichni, kteří mají šanci na úspěch. Včetně Davida.
Anna jako podpora na závodě Davida. Vlevo v šedé košili předseda ČeFeS Josef Filip.
Za neuvěřitelnými pokroky mladých sportovců s Downovým syndromem v naší zemi stojí Josef Filip. Předseda federace, která musí spoléhat na podporu dárců, protože nemá svůj klub. Ten by sportovce omezoval v možnostech inkluze. Která je nejen možná, ale i oboustranně přínosná: „Přál bych vám vidět tu tribunu fanoušků jak tleskali ve stoje, když se našim dětem dařilo. Je to inspirativní nejen pro ně, ale i zdravé sportovce, se kterými se na stadionu potkají,“ říká Filip, který se kdysi rozhodl, že to prostě dokáže. Že dá českým dětem s Downovým syndromem příležitost být stejně šťastnými a unavenými sportovci, jako dostávají děti zdravé.
Atletické závody sportovců s Downovým syndromem
Děti s Downovým syndromem můžou dokázat velké věci, když jsou milované
V Česku se ročně narodí s Downovým syndromem asi jedno dítě z tisíce. U většiny z nich nemoc předem testy odhalí a matky těhotenství ukončí. Na prstech jedné ruky by se daly každý rok spočítat ty, které se dítě i přes nečekaný výsledek testu rozhodnout donosit. Dočkají se tak nejen složitější péče a výchovy, ale také obrovské lásky a radosti, protože talent se skrývá v každém dítěti. Záleží jen na nás, jak velkou šanci mu dáme růst.
Radost ze hry sportovců ČeFeS
