Článek
Karolína byla před třemi lety znásilněna. Pachatel dostal absurdní trest. Dnes neví, jestli je víc traumatizovaná tím, co se jí stalo ve sklepě, nebo vším, co přišlo potom. Míra bagatelizace jejích výpovědí a manipulace během výslechů na policii byla neuvěřitelná. Nic, co by dnešní společnosti při postupném vyplouvání nových a nových případů překvapilo. O to cennější je proto aktivita advokátky Lucie Hrdé. Přímé, odhodlané, vzdělané a empatické profesionálky, která vstoupila na českou scénu a změnila dramaturgický plán od základu. Pomohla pohnout zkostnatělým systémem, který znásilněným ženám, dětem i mužům často více škodí, než pomáhá.
Ledy se pohnuly. Doba ledová pomalu končí
Od ledna letošního roku platí novela vyhlášky ministerstva spravedlnosti, která u okresních a krajských soudů zavádí novou specializaci soudců, kteří budou řešit sexuální trestné činy. Rodí se tak nejen naděje na citlivější přístup k obětem, ale i zvýšená motivace soudců v osobním rozvoji. Do této chvíle byl jediným soudem se specializovanými senáty na případy sexuálních trestných činů vrchní soud v Praze. Empatie při kontaktu s týraným a znásilňovaným člověkem ale musí být samozřejmostí napříč celým českým soudnictvím.
„Jestliže dle závěru znalce je tady nebezpečí sekundární viktimizace, tak se snažíme jich výpověď z přípravného řízení přečíst, abychom oběť netahali před orgán činný v trestním řízení. To má pro něj mnohdy i zdravotní důsledky,“ řekl České televizi ještě před schválením novely na konci loňského roku předseda jednoho ze specializovaných senátů Jan Sváček. Pro tyto případy využívají oddělené výslechy, aby se oběť nemusela s pachatelem setkat. Ministerstvo spravedlnosti docílilo toho, že od letošního roku budou takové senáty i na okresních a krajských soudech. O tom, že soudce musí mít i jiné znalosti než ty čistě právní a musí vědět, jak jednat s obětí a jak vést její výslech je přesvědčená i advokátka trestního práva Lucie Hrdá, která už roky bojuje za změny: „Vzdělávání soudců musí být povinné. Mělo by podmiňovat jejich kariérní postup nebo odměňování,“ míní.
Za směšnou výší trestů stojí v prvopočátku strach obětí z bezcitného systému
„Proč jste to někomu neoznámila, proč jste neodešla nebo proč jste provokovala?“ jsou reálné otázky, které padají směrem k obětem právě od nevzdělaných soudců, stejně tak jako od některých policistů. Nejen, že se tyto typy otázek a odpovědí promítají do výše trestu, ale také do skutečného počtu trestních řízení. Dokud se nezmění myšlení a přístup soudců, policistů a státních zástupců, bude nadále počet nahlášených případů znásilnění na úrovni 5-8%. Oběti si nechají bolest a strach s pocitem bezpráví raději hnít uvnitř své duše, než aby se nechaly dál a více ponižovat.
Spolek Bez trestu bojuje za změny v systému mnoho let. Výsledky jsou stále viditelnější.
„Volala mi nová paní vyšetřující, která po telefonu působila velmi sympaticky. Ptala jsem se jí, jestli mám na výslech dorazit se svým právníkem, přičemž mě ujistila, že to rozhodně není potřeba. Naivně jsem přišla sama, přesně podle instrukcí,“ zazněla slova Karolíny v textu sbírky na dárcovské platformě Znesnáze. Založila ji loni organizace Bez trestu, která upozorňuje veřejnost na stav trestání sexualizovaného a domácího násilí v České republice, pracuje s rozsudky soudů, které rozebírá, zveřejňuje a bojuje proti bagatelizacím v nich uvedených. Jednou z jejích zakladatelek je i Lucie Hrdá, advokátka, která přišla Karolíně na pomoc ve chvíli, kdy už byla znásilněná žena z ponižujících výslechů zcela vyčerpaná. Věřila jí, nezpochybňovala její slova. Přesně tak, jak by to mělo být samozřejmé. Přesně to, co může zachránit pošramocenou lidskou duši od dalších doživotních následků. Právní kultura tvoří součást obecné lidské kultury. Podle míry její vyspělosti lze poměřovat i vyspělost celé civilizace jako celku, hodnotícími kritérii je zde jak úroveň tvorby práva, tak úroveň jeho interpretace a aplikace. Právní řád naší země bohužel právě v tomto ohledu velmi pokulhává. Jedním z důvodů současného stavu je skutečnost, že se soudci v Česku prostě vzdělávat nemuseli a nikdo je k tomu nemohl za žádných okolností donutit.
„Právní zástupce pachatele se mě začal velmi familiárně ptát, jestli jsem si jistá tím, co popisuju, že obviněného vůbec neznám a že se jedná o velmi nešťastné nedorozumění. Opakoval mi, že bych si měla rozmyslet, jestli to chci vést tímto směrem. Ujišťoval mě, že je pachatel z celé té situace teď velmi nešťastný, protože má rodinu, a že jestli jsem to vlastně vážně nechtěla. Jeho slova ve mně začala vzbuzovat pocit, jestli někomu neubližuju já, jestli si to třeba sama nevymýšlím.“
Nárok na advokáta má každý
„Většina lidí neví, že pokud se stanou obětí znásilnění nebo domácího násilí, nebo jsou dětskou obětí jakéhokoliv trestného činu, mají nárok na to, aby je advokát zastupoval pro ně zadarmo, na náklady státu. Takže radím, vždy chodit na policii jen s advokátem, který takové kauze rozumí,“ připomíná advokátka Hrdá právo každé obětí trestného činu. Do měsíce její kancelář řeší zhruba patnáct kauz podobných té Karolínině. Ta je ale v mnoha ohledech výjimečná: „Karolína nám pomohla na konferenci Bez trestu v Senátu. S většinou klientek po skončení kauzy již nejsem v kontaktu, ale tady vím, v jaké situaci se ocitla. A že je třeba jí pomoci,“ odpovídá advokátka Lucie Hrdá na otázku, proč úspěšnou sbírku na Znesnáze spolek Bez trestu založil. Pochopení dárců Karolíně pomohlo začít znovu a s čistým štítem, aby mohla zaplatit dluh, který jí vznikl v době, kdy nemohla z důvodů posttraumatu pracovat. A také jí pomůže domáhat se náhrady škody na zdraví vůči pachateli. Majiteli pražské restaurace, který ji v tmavém sklepě podniku znásilnil a odkráčel klidně domů za rodinou. Tu následně nezapomněl použít jako důvod, proč by neměl jít do vězení, když se přece „nic nestalo“ a má děti.
„Po osmi hodinách jsem odcházela z výslechu s tím, že mi vyšetřovatelka i právní zástupce pachatele sdělili, že se takový případ pravděpodobně ani před soud nedostane, a že je moje úsilí úplně zbytečné. Byla jsem z toho zničená, vyčerpaná, úplně bez emocí, ale sama sobě jsem opakovala, že nemůžu zůstat obětí, která se nebrání, a že musím sebrat veškerou sílu a dotáhnout to do konce, protože nechci žít s tím stejným pocitem, který jsem měla už jako zneužité dítě.“
Krůček po krůčku k velkým změnám
Tvář Lucie i její názory zná velká část české populace. Poskytla už desítky rozhovorů a je ve svém přesvědčení odhodlaná a urputná. V posledních týdnech o ni slýcháme ve spojitosti s kauzou Cimický nebo Anička. Trestní právo si vytyčila jako svou životní cestu už před více než dvaceti lety. Specializace na oběti domácího násilí a znásilnění na ní jako absolventku právní fakulty v počátku tak nějak zbyla, ale rozhodně si nestěžuje. „Kdyby mi za to víc platili, bylo by to fajn, jelikož znásilnění není totéž co akvizice a fúze, ale prostě je to tak,“ usmívá se. Kauzy si nikdy „nebere“ domů, úspěšně se do nich ponořuje pouze v pracovní době. Přesto se dá říci, že svojí prací žije. Vedle cestování, chození do divadla a času tráveného s dětmi totiž podniká i aktivity nad rámec povinností právníka. Například, když s dalšími aktivisty z Bez trestu pořádá pochod Prahou, který má poukázat na často směšné tresty za znásilnění. Dávají najevo své požadavky na povinné vzdělávání soudců a policistů, jasně odmítají ministrem navrhované peněžní tresty za znásilnění i tvrzení, že dítě je bezbranné pouze do pěti let věku. S tím, že všechny sexuálně motivované činy vůči dětem do pěti let by měly být hodnoceny jako znásilnění, ne jako pohlavní zneužití. I tyto Luciiny aktivity skutečně hnuly ledy.
„Říkali mi i věci jako, co kdyby ten pán šel do vězení a jestli mi to není blbý, že se přece zas tolik nestalo, a že to byla jen chvíle, že je to vlastně stejné, jako když mám sex s někým jiným.“
Spolek Bez trestu pomáhá právní i lidskou cestou obětem násilí. Opakovaně vychází se svými požadavky na změnu v systému i do ulic.
Současná společnost bere následky znásilnění vážněji než soudní systém
Ze stran veřejnosti přišla po pochodu velká podpora a je stále silnější: „Pokud nás chcete podpořit, tak se k nám přidejte. Sdílejte náš obsah na sociálních sítích, přispějte, nebo třeba hlasujte pro Bez trestu v různých anketách,“ vyzývá. Více než kde jinde právě tady platí, že je potřeba nezůstat opodál a zticha.
Komentáře dárců u sbírky, kterou Nadační fond pomoci před pár dny založil na podporu aktivit spolku Bez trestu potvrzují, že česká společnost dokáže být velmi vnímavá. Zkušenost Karolíny byla bohužel dosud zcela opačná. Pochopení se jí nedostávalo ze strany zaměstnavatele, ale ani nejbližšího okolí. Velkou roli zde hrají desítky hodin výslechů vedené zcela neprofesionálními policisty, které jí sebrali veškerou důvěru v sebe i policejní systém. Stejně tak následný postoj soudu, který uložil pachateli půlroční podmínku a povinnost zaplatit odškodné ve výši 100 tisíc korun. Vše trvalo dva roky, během nichž Karolína onemocněla, ztratila práci, přátele, sebedůvěru a chuť žít. Pomýšlela na nejhorší, což dokládají i dopisy na rozloučenou, které napsala své mámě.
Těžce vykoupená statečnost
„Ve finále vůbec nevím, jestli jsem víc traumatizovaná tím, co se mi stalo v tom sklepě, nebo tím vším, co přišlo potom. Úplně rozumím každému, kdo se rozhodne něco takového nenahlásit, a kdo nechce tímhle vším projít. Je to ponižující, sprostý a neuctivý a je strašně těžký si sám sebe vážit, když lidé okolo vás vaši hrdost shazují a bagatelizují, co se vám stalo. Byla bych strašně ráda, kdyby se tohle změnilo a kdyby holky, kterým se tohle stane po mně, neměly strach, byly dostatečně informovány a měly jistotu uctivého přístupu. Můžu jen doufat, že sdílení mého příběhu pomůže ke změně k lepšímu,“ říká závěrem Karolína, která patří mezi pět procent lidí, kteří znásilnění nahlásí. A muž, který se na vraždě její duše podílel, mezi 50% těch, kteří odešli za znásilnění od soudu pouze s podmíněným trestem.
Advokátka Lucie Hrdá má za sebou bezpočet veřejných vystoupení, díky kterým se postupně otevírá náhled veřejnosti do problematiky, i potřebných změn.
NE už konečně opravdu znamená NE!
Dlouhé roky v Česku platilo, že definice znásilnění se pojí s násilím nebo jinou pohrůžkou. Před Vánoci ale vláda schválila návrh Ministerstva spravedlnosti a s ním nové pojetí trestného činu znásilnění. Přispěje tak ke zvýšení ochrany obětí sexuálních trestných činů, zejména pak dětských obětí. A také zefektivní boj se sexuálním násilím. Začátkem tohoto roku by se změnou trestního zákoníku měla zabývat Poslanecká sněmovna. Zprávy, ze kterých se zdá, že se naše soudnictví malými krůčky dostává z neandrtálské jeskyně a místo pazourku bere do rukou rozum a cit. Že pozvolna chápe, že zatáhnout ženu za vlasy do jeskyně a vyjít z ní bez trestu není hodno jednadvacátého století. I když je před námi ještě dlouhá cesta, přešlapy už jsou díky dostupnosti informací a odhodlání obětí zřetelně více na očích rozhořčené veřejnosti, která už si odpověď soudců ve stylu „neměla si brát tak krátkou sukni“ rozhodně líbit nenechá.
