České pohřebnictví křičí o pomoc. Brání mu v ní stereotypy a nevzdělanost

Česká architektka Blanka Solár přichází s řešením, které je humánní a ekologické. Největší překážkou na její cestě možná překvapivě není legislativa, ale nastavení naší mysli. A také média, která v touze po senzaci přinášejí více škody než osvěty. Jedním z jejích nejbližších plánů je konference, kterou chce společnosti přiblížit téma možné vize udržitelného pohřbívání a iniciovat odborný dialog pro vizi pietních biocenter jako hřbitovních rezervací pro český krajinný kontext. Zároveň chce poukázat na nedostatky a limity současného pohřebního průmyslu a zodpovědět etické, legislativní, environmentální a spirituální otázky, které z povahy tématu vyvstávají. Je toho tolik k řešení, a přitom je to tak prosté…

Ve Skandinávii jsou hřbitovy o poznání přírodnější a pohostinnější. Můžete si tam jít zaběhat nebo udělat piknik

„O celé problematice je ve společnosti velmi nízké povědomí a koluje mnoho mýtů. Přitom jde o jeden z urgentních celospolečenských problémů 21.století. Některé lidi myšlenka přírodního pohřbívání pohoršuje, přitom pro to neexistuje racionální důvod. Ve vyspělých zemích, jako je USA nebo Velká Británie, existují hřbitovní rezervace v určitých formách již od 90. let minulého století. Ve Skandinávii jsou pak hřbitovy o poznání přírodnější než u nás, můžete tam jít běhat nebo si udělat piknik. Ano, i takovou formu může mít návštěva zesnulých,“ zamýšlí se architektka Blanka Solár, která v rámci diplomové práce na Fakultě architektury VUT navrhla hřbitov bez hrobů. Bylo to v době, kdy si kvůli vážné nemoci uvědomila vlastní smrtelnost, která jí přivedla k myšlence na to, jak bude vypadat její vlastní poslední stopa. To poslední, co se v jejích ideálních představách objevilo, byl klasický český hřbitov plný náhrobních kamenů, plastových květů a kalíšků od vyhořelých svíček.

Chceme, aby bylo přírodní pohřebnictví lidem přístupné. A tak musí být přístupná i konference

Finanční podporu konference nabírá cestou za svým uskutečněním. Dílčím darem ji financovala dobročinná Nadace Veronica, Nadační fond Propolis a také Pohřební průvodci. Díky nim jsou zatím pokryté nejnutnější náklady jako je pronájem prostoru, základní PR a minimální kompenzace pro účinkující. Na co ale peníze stále chybí je například vypracování sborníku, který bude shrnovat výstup odborného dialogu a poslouží jako podklad pro další kroky, které k realizaci pilotní pietního biocentra poslouží. A nejen to, mohl by sloužit jako manuál pro obce a starosty, kteří by chtěli ve své lokalitě krajinná pohřebiště v budoucnu zřizovat, případně i adaptovat ta stávající: “Zároveň bychom jej chtěli použít jako komplexnější podklad pro oslovení poslanců a jednání o změně legislativy na ministerstvu pro místní rozvoj, vysvětluje Blanka Solár, která o smrti přemýšlí v kontextu života.

Zájem o terramaci je evidentní zejména u mladší generace. Konference má přilákat ale i dříve narozené a zástupce obcí

NF Propolis jim doporučil založit sbírku na dárcovské platformě Znesnáze. Věří, že konference tak přinese nejen lepší budoucnost, ale i intenzivní přítomnost pro každého z návštěvníků: „Chceme, aby byla lidem skutečně přístupná, stejně tak, jako by dle našich představ mělo být i přírodní pohřebnictví, protože to reálné je. Například ve Velké Británii tomu tak opravdu je, že pohřeb ve hřbitovní rezervaci je mnohdy cenově dostupnější.

Pokud bychom cenu za vše výše zmíněné promítli do ceny lístků, byly by poměrně drahé. Prostřednictvím veřejné sbírky tak chceme zachovat symbolickou cenu lístků pro návštěvníky,“ přemítá Blanka, podle které je dostatek informací směrem k veřejnosti stěžejní pro vnímání jednoho z  deseti nejpalčivějších problémů lidstva.

„Oficiální nabídka obřadů v drtivé většině institucí je u nás ve stylu Ave Maria z reproduktoru a řečníka, který říká nepřirozeným hlasem naučené fráze, v mnohdy neosobním prostoru obřadních síní“

Podoba našeho pohřebnictví je bez větších diskuzí zkostnatělá. Unylá. Někdy až neopodstatněně děsivá. Jen v málokom poslední rozloučení s milovaných člověkem vyvolá pocit smíření a radosti ze společně prožitých chvil. Jde spíš o formální proces, často ve strašidelném podání, na který se bojíme vzít i své děti, aby z něj neměly doživotní trauma. Navzdory tomu, že i ony si rozloučení s tím, kdo odešel, zaslouží. Jenže naše možnost volby se redukuje na kremaci, nebo pohřeb do rakve na hřbitově. Žádné „baby friendly“ prostředí, žádná nabídka pro člověka, který chce klid, spočinutí, rozjímání nebo pospolitost. Neblázněte, je to přece pohřeb! Utáhněte černé kravaty, sklopte hlavy a poslouchejte proslov, který tu zůstal po řečníkovi s hlasem unaveného zámeckého průvodce z předchozího smutečního obřadu. A prosím, dodržujte předepsaný řád!

„Smrt je v Česku pořád dost okrajové téma, mnohdy až tabu. Proto se to se spolkem Poslední stopa z.s. snažíme změnit. První osvětová výstava a veřejná diskuze konkrétně k vizi pietních biocenter proběhla teprve v říjnu minulého roku, odezva je velká. Z výstavy se stala putovní, po Brně byla začátkem roku v Praze, nyní je v Boskovicích, a zájem o ni projevila už i Česká Třebová.“

Slova mladé architektky Solár svědčí o tom, že malé krůčky ve smýšlení společnosti na cestě za osobnějším a ekologičtějším pohřbíváním vidí. Za změnou systému to ale bude pořádná štreka, nebo spíše běh na dlouhou trať. První v řadě stojí fakt, že lidé mají pocit nesmrtelnosti. Respektive toho, že je tam někde v nedohlednu, že se jich vlastně netýká. A hned za ním se stojí se vztyčeným ukazováčkem generační křivka. Starší lidé už nemají výhled na smrt v tak neostrých konturách, zato příliš neřeší ochranu přírody a ekologii, jako současná mladá generace. Samozřejmě že výjimky se najdou, přesto generační rozdíly hrají v tomto směru velkou roli, a i tady jsme za západními zeměmi hodně pozadu.

„Ten zájem tu jednoznačně je, na symbolické rovině už přírodní obřady 10 let pořádá například spolek Ke Kořenům v Praze nebo třeba Brně. Jde o části hřbitova, kde se můžete nechat uložit ve formě popela ke stromům nebo pod záhony bez náhrobku, je tam také zakázáno nosit svíčky v plastových obalech a podobně. V Ďáblicích je pak první takové pohřebiště pro uložení celého těla v rakvi, avšak za podmínky rozložitelného přírodního materiálu jak rakve, tak oblečení zesnulého při pohřbu. Ty trendy sem tedy také pronikají. V posledních letech vznikají podobné spolky i v mnoha dalších městech, jde hlavně o přírodní obřady ukládání popela. Odezva na výstavách byla a je fantastická, lidé se v diskuzích aktivně zapojují a účast je pravidelně vysoká. Zároveň zpětná vazba je pro nás velmi důležitá,“ ukazuje na možnosti a vývoj v oblasti poslední stopy člověka na tomto světě architektka Blanka Solár. Její nadšení a vize jsou silným hnacím motorem k výsledku, který si umí představit jako běžnější součást nabídky pohřebnictví už ve výhledu jedné dekády.

Pořád je tu spousta lidí, kteří si neumí představit, že nemají náhrobek. Slovo kompostování je vyděsí dřív, než si přečtou víc informací

Jako každá inovace, i přírodní pohřebnictví potřebuje pozornost médií, aby se mohla dostat k populaci napříč jejím širokým spektrem. A právě tady je jeden z kamenů úrazu. Už samotné téma pohřebnictví svádí k bulvárnímu zpracování. Jakmile ale dostane žurnalista (tím spíš bulvární) možnost pracovat s termínem „kompostování těla“, jen málokdy se ubrání tomu, aby nevyužil jednoduchého triku jak upoutat pozornost a nepoužil ho bez kontextu v titulku článku, který ale sám o sobě může čtenáře odradit nebo namíchnout. Komentáře pod takovým texty bývají sice vesměs pozitivní a přemýšlivé, ale i velmi negativní. Druhé zmiňované patří většinou těm, kteří do konce text nedočtou a nedozví se, jak takové kompostování vlastně probíhá. Že jejich ostatky nikdy nikde nikdo nebude přehazovat vidlemi, nýbrž mohou reálně dojít většího klidu a respektu než „ve spalovně“ nebo na hrobníkově lopatě. Pro spoustu lidí je také nemyslitelné, že by se jejich ostatky měly rozplynout kdesi mezi ničím a vším. Že by odešli, aniž by po nich nezůstala žulová deska nebo dóza za sklem.

„My to respektujeme. Nikdo to nikomu nenutí. Nicméně je důležité si uvědomit, že každý pojímá pietu individuálně, a mnozí z nás mají z představy hrobu s náhrobkem z Asie - a ještě generického tvaru, jaký má téměř identicky stejný váš soused nebožtík ob místo na obě strany - osypky. Je fér, aby tu pro nás, kdo chceme po smrti splynout s přírodou a vrátit se v transformované formě do koloběhu života, byla také alternativa. Třeba právě v podobě pietních biocenter,“ vysvětluje Blanka své pohnutky. Ví, že zájem roste, vnímá to ve svém okolí, na výstavách a i besedách, co se ale týká konkrétních čísel a průzkumů veřejného mínění, tak ta zatím nejsou. Ale má je s Poslední stopou v blízkém plánu. Mohla by je posunout na legislativní překážkové dráze zase o něco blíž k cíli.

Nejde o povinnost, ale možnost. Dobrovolný dotazník ke konceptu krajinných pohřebišť budeme mít pro návštěvníky jarní konference v Brně k dispozici

„V Německu už určitý průzkum veřejného mínění proběhl, a to specificky pro metodu terramace, bez vazby na konkrétní způsob uložení takto přeměněných ostatků. Celých 27 % respondentů se údajně vyjádřilo tak, že by si terramaci (akcelerovaný přírodní rozklad - posmrtné přeměnění na úrodnou půdu) pro sebe vybrali. Ve Francii pak dokonce 31 %. To jsou vysoká čísla, s přihlédnutím k tzv. ,kontroverzní‘ povaze metody, jak to mnozí stále vnímají,“ říká s nadějí architektka Solár, která si uvědomuje, že už dnes jsou lidé blízkými na své přání rozptylovaní na místech, která milovali a chtěli s nimi po své smrti splynout: „Oficiální statistika na to neexistuje, pochopitelně, protože pozůstalí na pozemcích např. Lesů hl. města Prahy určitě nepůjdou žádat o oficiální svolení k rozptylu. Při současné restriktivní české legislativě je to bohužel pro mnohé z nás, co máme blízko přírodě, pocitově nejbližší volba, přestože kremace má svá mnohá ale. A to nejenom z hlediska ekologického, ale i (ne)pietního a etického, viz například výstava 3 kila osudu Romana Týce, už před 10 lety.“

Čtyři z pěti zpopelnění v Praze zůstávají bez obřadu. Pozůstalí jejich popel rozpráší nebo skladují doma

Dnes se můžete nechat rozprášit kdekoliv se souhlasem majitele pozemku. Nakládání s již vzniklým popelem nijak zvlášť omezeno není. Po důkladném seznámení se s procesem kremace a se vším co obnáší, bych si však mnohý z nás dobře rozmyslel: „V našich podmínkách se pro proces kremace využívá fosilních paliv, vznikají při ní emise rtuti, která je i v malých množstvích neurotoxická. Filtry spalin z výdechů krematorií jsou pak velmi obtížně likvidovatelné. Popel sám o sobě má vysoký obsah solí, pro stromy to skutečně není žádné terno, spíš naopak. Vyžadují totiž zpravidla na dusík bohatou půdu,“ vysvětluje. A to není ten jediný problém současných kremací. Vedle toho ekologického je tady totiž také ten humánní. Pro mnohé dosud neodhalený. Část ostatků může skončit v kdesi v hromadném hrobě.

U pohřební služby nikdy nemáte stoprocentní jistotu, že všechen popel z příbuzného jste skutečně dostali. Objem úředních uren je někdy menší než reálný objem popela po kremaci

„Nedávno jsem četla článek, že například na druhém největším ostravském hřbitově skutečně převládá ukládání z kremace ostatků anonymně, do hromadného hrobu. Rozhodně je to k zamyšlení. A například na již dlouho nezměněnou velikost úředních uren, které mají objem jenom 3 litry, přičemž popela při kremaci může vzniknout 3-4 litry, upozorňuje můj kolega Adam Vokáč v rámci naší putovní výstavy také. Je to smutné, že si zaplatíte službu, a přitom nemáte stoprocentní jistotu, že všechen popel z příbuzného jste skutečně dostali. Provozní řády krematorií to upravují tak, že pokud vzniknou přebytky, ukládají se společně z popelem z nevyzvednutých uren právě do společných hrobů,“ poukazuje na zarážející fakt Solár. V rámci odezvy na výstavy ji oslovují lidé, kteří jsou ze současného způsobu pohřbívání a neúcty k pozůstatkům zděšení. Vyprávějí jí svoje soukromé příběhy a nepříjemné zkušenosti s ,pohřebním průmyslem’ a současný stav vnímají tak, že s pietou moc společného nemá a stav se nelepší. Ačkoli ceny za tyto služby rostou, tak jako u všeho.

Ve srovnání se zbytkem vyspělé Evropy jsme skutečně pozadu, a to hlavně v možnostech velmi omezené volby

“Děláme vše pro to, aby se to změnilo, proto na našich výstavách je vždy i možnost se angažovat alespoň formou podpisu petice za svobodné a udržitelné pohřebnictví. Bohužel, vláda to v současnosti nevnímá jako prioritu. Přitom už na konferenci o neživé přírodě evropské unie ve Vídni několik let zpátky bylo téma pohřbívání označeno jako jeden z deseti aktuálních společenských problémů, kde se složením půdy pohřebišť a rozptylových louček zabýval pan Ladislav Šmejda se svým týmem ze Západočeské univerzity. Problém to je, jenom to nechceme vidět. Nedávno jsem viděla studii zase z Čínské univerzity v Honkongu, kde sledovali rozptylovou loučku po dobu 6 ti let. Popel běžné vegetaci skutečně neprospívá.

Téma samo pro sebe je určitě zbytečná restriktivnost českého pohřebního zákona. Pohřeb bez rakve jen v plátně tu není legální, přestože pro to neexistuje žádný racionální důvod. Stejně tak minimální hloubka hrobu je 1,5 metru, běžně se kope 1,8 metru. Přitom je dokázané, že již 1 metr je zcela bezpečný, nedochází k úniku žádných pachů, které by lákaly zvířata.” Zapálení a zkušenosti Blanky odkrývají věci, na které se běžně neptáme. Ačkoli smrt v posledních letech přestává být takové tabu, stále ještě nejsme ve fázi, kdy bychom ji brali jako součást života, kterou je ještě za života třeba řešit.

Hřbitovy jsou hodnotná výpověď o době, ve které vznikaly

Vzpomínám si na okamžik, kdy jsem při své redaktorské práci musela „být k ruce“ po celý jeden den pracovníkům krematoria. Dostala jsem za úkol dodrtit větší zbytky kostí z pece v klasickém hmoždíři, aby byl popel „hezky sypký“. Jen pár dní na to jsem trávila den s připitým hrobníkem, který mi ledabyle mezi tahy z cigarety a hody lopatou vyprávěl, už se mu kosti do hlíny nevejdou, protože furt někdo umírá, a tak je musí hodit do kýble a šup s nimi do společného hrobu - čti jámy kdesi. Protáčely se mi panenky i žaludeční šťávy a říkala si, jak je tohle v jednadvacátém století možné. Uplynulo od té chvíle deset, možná třináct let, a vůbec nic se nezměnilo. Recyklace hrobů je další z momentů, který si mnozí lidé neuvědomují. Až polovina hřbitovů má problémy s propustností půdy, a tak mnohdy ani dlouho po uplynutí tlecí doby ( u nás stanovené na 10 let ) ostatky nejsou, skrz velkou hloubku uložení a hermetické rakve, zcela rozložené. Hrobníci pak při vkládání nových nebožtíků musí s těmito manipulovat. „Například v židovské kultuře se něco takového nesmí, zkrátka neexistuje, abyste hrob otevřeli a s tělem jakkoliv manipulovali, zesnulý už má mít klid. A v rámci našich osvětových výstav jsem byla mnohdy překvapena, že spousta lidí ani neví, že v jednom hrobě bývá pohřbeno x lidí, kteří se ani vzájemně neznali, že každý hrob je vlastně kolektivní, zkrátka předchozí rodina přestala za hrob platit nájem a tak se místo otevřelo novým nájemcům,“ potvrzuje mé zkušenosti Blanka Solár. Větší problém je samozřejmě u hřbitovů ve velkých městech. Pokud ale máte jílovité, nepropustné podloží, pak je to problém kdekoliv. „Myslím, že časem, pokud by si lidé zvykli i na existenci přírodních pohřebišť, tak by u těch stávajících bylo možné uvažovat alespoň o odstranění horizontálních těžkých žulových desek, tím by se uvolnilo více prostoru pro vegetaci, pro život. A místo plastových kvítek pak donést třeba kytici lučního kvítí, svíčky používat bezobalové, plovoucí do vody. A místo sekaček trávy vypustit na hřbitov třeba stádo ovcí, pastva je pro biodiverzitu nesmírně přínosná, a například v Belgii nebo britském Walesu správy hřbitovů pastvu v rámci údržby skutečně používají, protože je to k přírodě prostě šetrnější,“ líčí své ideální představy mladá česká architektka, která nepřestává věřit v jejich blízkou realizaci.

Média dělají přírodnímu pohřebnictví medvědí službu. Slovo kompostování používají jako clickbait a lidé si pak myslí, že jejich ostatky někdo přehazuje vidlemi

„Celý proces je velmi pietní a jde pouze o technologické vytvoření ideálního prostředí pro mikroby, které již v našich tělech žijí. Jakmile zemřeme, ihned to poznají a dají se do práce. Ve speciálních terramačních vaničkách pak k rozkladu dojde do cca 40 dní, za tuto dobu jsou stopy DNA mikrobiologicky neidentifikovatelné a drtivá většina patogenů je zničena. I tato metoda má zatím svoje limity, nehodí se například pro lidi, kteří trpěli prionovými chorobami, nebo lidi s váhou nad 100 kilogramů, zároveň je třeba provádět další výzkum na stopová množství medikace apod. Přesto se, dle nedávno zveřejněné studie provedené ústavem soudního lékařství v Lipsku, zdá být velmi slibná z hlediska šetrnosti k přírodě i pozůstalým, a to i ve srovnání s dosud nejekologičtější běžnou metodou pohřbívání celých těl v rozložitelném oděvu bez rakve,“ popisuje Solár. Ještě detailněji je popsala v podcastu Technicky vzato. Ukládání zesnulého k přeměně probíhá společně s rodinou, stejně tak výsledné vyjmutí úrodné půdy. Jde o společné a důstojné rozloučení, které předchází splynutí s půdou a přírodou. „Myslím, že jakmile budou k dispozici další testy, bude možné je předložit hygienickému výzkumnému ústavu a na základě všech dostupných informací by nemělo nic bránit tomu, aby ostatky po terramaci byly klasifikovány stejně, jako popel. Tudíž by se na ně nevztahovala omezení, jako v případě ukládání celých těl,“ vysvětluje proces Solárová. V takových případech podle ní hraje roli například vzdálenost od vodních zdrojů, podzemní vody a tak dále. Problém s legalizací se přesto zdá být snazší, než problém s mentálním nastavením společnosti. Je ale důležité připomínat, že jde pouze o možnost. Možnost pro ty, kdo chtějí. To, co s námi bude po smrti, by mělo být rozhodnutí a svobodná volba každého z nás, naše zodpovědnost. Nikoli nadiktovaná povinnost.

„Nemoc mi v době psaní diplomové práce ukázala, že smrt se týká nás všech!“

Hřbitovy Blanku zajímají už dlouho. Propadla jim během zahraničního studia ve Skotsku, kde ji přímo uchvátily. Třeba ve Stirlingu, když navštívila jeden z nich, kde po setmění z nor ve svahu, nad kterým bylo spousta hrobů, začaly vyskakovat desítky králíků. Fascinující a paradoxní zážitek jí ukázal život a smrt na jednom místě, v takto pro ni poetické podobě. Tyto zážitky jí při návrhu pietního biocentra hodně ovlivnily, ale ten stěžejní důvod byl pravděpodobně jiný. Během diplomového ročníku se Blanka ve svých 25 letech potýkala s vážnými zdravotními problémy a nejistotou. Při čekání na výsledky se jí pochopitelně loudily do mysli i myšlenky na to, že to nemusí dopadnout dobře. Dotkla se své smrtelnosti. Její těžké chvíle tak přinesly něco prospěšného nám všem.

Do deseti let můžeme čekat výrazné změny přírodního pohřbívání. A za sto let? To už by pietní biocentrum mohlo být u každého města nebo vesnice

„Věřím, že do deseti let by reálné uskutečnit pietní biocentrum v krajině se smysluplným navrácením ostatků dle jejich chemické charakteristiky do koloběhu v souladu s potřebami druhové skladby různých typů biotopů. Je patrný rozdíl ve vnímání naší generace, která hodně cestovala nebo studovala v zahraničí a zažila kulturu a zvyky, ať už jen jinde v Evropě, nebo na úplně jiném kontinentu. Jsme vůči novým přístupům a způsobům uvažování čím dál tím otevřenější. Postupně věřím, že tyto změny ve prospěch ekologie a bližšího vztahu k přírodě se budou akcelerovat. A za sto let? To už by takové pietní biocentrum mohlo být u každého města nebo vesnice, možná se pak promění v přírodnější i ty klasické hřbitovy. Je úplně klidně možné, že se ten trend promění ve prospěch třeba terramace, nebo ekologického pohřbu do země identickým způsobem, jako tomu bylo u kremace a pohřbívání do hrobu v minulém století. Ještě před sto lety vám 90 % lidí řeklo, že kremace je kacířství. A dnes? Ve velkých městech je přes 90 % kremací.“ usmívá se Solár.

Každoročně zemře v naší zemi více než 120 tisíc lidi. Sto dvacet tisíc těl, ze kterých se za současného stavu stává odpad, potažmo betonové dva metry čtvereční plochy mezi hromadou plastových květin a převrácených zavařovaček. Nebo černá pixla ve vitríně v panelu připomínajícím králíkárnu. Vážně si to zasloužíme? Nebo je lepší, respektující a smířlivé rozloučení v přírodě s těmi, kteří nás na naší cestě provázeli? Může to být tichý vítr, zpěv ptáků a kopýtka srnek při ranním hodování zelené trávy, které budou součástí místa našeho odpočinku. A že už o tom stejně nebudeme vědět a může nám to být jedno? Nám možná ano, ale těm, kterým zůstala naše stopa v jejich srdcích pravděpodobně ne. Stejně, jako přírodě, ze které jsme na samém počátku vzešli a která tu bude ještě dlouho po nás.