Co s Péťou? Vdovec zůstal sám na dvě dospívající děti, z nichž jedno má těžkou formu autismu

Život rodiny Jochecových se ze dne na den převrátil naruby, když zemřela maminka Petra a jeho sestry Vanessy. Táta na péči o dva dospívající mladé lidi zůstal sám. Je to náročné, tím spíš, že jedno trpí těžkou poruchou autistického spektra. Stal se pečovatelem, mámou, kamarádem, kantorem i živitelem. A jsou dny, kdy mu docházejí nejen síly, ale i peníze. Ale rozhodně se nevzdává. Chvíle agrese se střídají s momenty spokojenosti, kdy přijde klid a pohled do očí, ve kterých není zlo, ale laskavost. I o tom vypráví dokument režiséra Martina Trabalíka Co s Péťou, který jde na konci října do kin. Slavnostní předpremiéru je ale možné vidět už v pondělí 22. 9. v KINO ART v Brně.

„Je to spíš film o tátovi. Původně jsem chtěl film točit z pohledu Péti, ale pak nám s producentem Janem Bodnárem došlo, že Péťa nečelí žádnému rozhodnutí. Že rozhodování leží plně tady na panu Jochecovi, na tátovi, takže se velmi záhy stal protagonistou našeho filmu a točili jsme o něm,“ říká ve vysílání Českého rozhlasu režisér Trabalík, který sám dělal ošetřovatele v Národím ústavu pro autismus. Právě tam Péťu a jeho rodiče kdysi poznal. „Když mě Martin oslovil, říkal jsem si, že v tom filmu moc nebudu, že manželka všechno odehraje za mě – protože jsem měl práci, a když jsem byl pořád pryč, manželka se starala o Péťu. Bohužel se stalo, že manželka zemřela,“ doplňuje Martina tatínek. „Slib byl daný, tak jsme se do toho pustili. Teď jsem velice rád, že jsem se do toho dal, protože chci poukázat na to, že jsou lidi, kteří to nemají lehký. Jsou takové děti, ale musíme se o ně postarat.“

„Když ho chytne amok, tak se musím schovat. Zavřu se do špajzky a čekám, až přestane nejvyšší amok. Někdy to je pět minut, někdy deset, někdy čtvrt hodiny. Já už potom poznám, že už není agresivní, to už poznám po hlase. Vylezu ven a říkám -Péťo, co se děje, proč mě napadáš? Když ode mě slyší tato slova, utíká do svého obýváku, kde má svoje místo, a tam vyčkává, co se bude dít. Většinou ještě tak dvakrát, třikrát letí z obýváku přes chodbu do kuchyně za mnou. Pak se zničehonic uklidní, sedne mi na kolena, dívá se mi do očí. Vidím ty nádherný oči a vidím, že není zlý. To není zlý člověk. Ale je to hrozný, ta nemoc.“ Ze života otce pečujícího o dnes už dospělého syna s těžkou poruchou autistického spektra se ve filmu Co s Péťou uvidí divák mnohem více. Včetně veselých okamžiků. Například těch, kdy Péťa zničil svým radostným houpáním už tři houpačky, které miluje. Jsou jeho místem klidu a bezpečí.

„Myslím si, že to je dobrý chlap. Obzvlášť v dnešní době, kdy čelíme krizi mužství a spousta otců se nedokáže postavit ke svým povinnostem, dejme tomu i zdravých dětí, natož dětí, které mají handicap, si myslím, že to je vzor. Chlap by se měl být schopný postavit věcem čelem a ne jen věci říkat. Mám hodně známých a většinou to jsou ženské, co se starají. A já ty chlapy nechápu. Proč můžou utéct od manželky, od ženy a od děcka, které je postižené. Tomu nerozumím, ani to nepochopím, to nejde pochopit,“ reaguje ve rozhlasovém studiu na slova pana Petra režisér filmu. I to byl důvod, proč se rozhodl pomoci. Po dokončení dokumentárního filmu Co s Péťou? společně s tvůrci filmu založil na dárcovské platformě Znesnáze sbírku, která má pomoci rodině ke klidnějšímu životu. Konkrétně k nákupu spolehlivého auta na cesty z Moravičan u Olomouce do respitního centra Nautis v Praze, kde si táta v době Péťova pobytu může odpočinout a zařídit vše potřebné, co v běžném provozu nezvládne. Ale také na vybavení domácnosti a opravy domu, aby bylo o nějakou starost méně.

Prevalence poruchy autistického spektra celosvětově roste

Nejvíce údajů je ze Spojených států amerických, kde tato data dlouhodobě sledují na populaci osmiletých dětí. V roce 2023 vyšla nová studie, ze které vyplývá, že 1 z 36 (2,8 %) dětí ve věku osmi let má poruchu autistického spektra (PAS).Pro srovnání – v roce 2000 mělo diagnózu PAS každé 150. dítě v USA (0,7 %), 18 let poté pak každé 44. dítě. Současně se snižuje průměrný věk, ve kterém je diagnóza v USA stanovena – z pěti let na tři roky. Nicméně mnoho dětí je stále diagnostikováno až poté, když se zvýší tlak na jejich výkon, což je obvykle ve školním věku. Počet osob s PAS se podle dat českých institucí pohybuje od 0,35 do 0,4 %. Když tyto údaje srovnáme s 2,8 % dětí v USA, lze předpokládat, že počet dětí s oprávněnou diagnózou PAS bude v ČR i nadále stoupat. Nižší počet osob s PAS oproti USA a dalším zemím lze vysvětlit kombinací nedostatečných dat a všeobecným poddiagnostikováním PAS v populaci.