Článek
Když jsem se od kamarádky dozvěděla o možnosti psát články na seznam medium, věděla jsem hned, kam budou směřovat. Upřímně, potřebu psát a vypisovat se mám snad od doby, kdy jsem se naučila abecedu, která se stala katalyzátorem mého vnitřního světa. Mých patnáct let v rozhlase mi ukázalo, že slova můžou pomáhat a posledních osm let v charitativním odvětví, že můžou doslova zachraňovat životy. A vy jste dali tomu všemu úplně nový rozměr.
Chtěla bych vám vyprávět všechny ty příběhy, které jsme dokázali změnit k lepšímu, ale kdo jste tu se mnou delší čas, všechny ty šťastné konce znáte. A nejde „jen“ o těch zhruba 25 milionů korun, které jste v součtu po přečtení mých článků v uplynulém roce na potřebnou pomoc poslali. Jde o mnohem víc. Přišly mi od vás stovky mailů s nabídkou další pomoci, obracejí se na mě bývalí kolegové novináři, kteří se snaží objevená nebo jen opomíjená témata otevřít a posunout dál. Před mýma očima se odehrávají neuvěřitelné příběhy, které mi dávají možnost věřit v lidskou dobrotu a solidaritu, jakkoli to zní jako klišé.
Jasně, ne každý je milý. Ne každý je chápavý. Snad i proto u článků, které se týkají lidské bolesti, zásadně vypínám komentáře v diskuzích. Kdo chce ublížit, dostává příliš snadnou příležitost kopnout si to míst, která už tak sotva drží životní stabilitu. Lidem chci pomáhat, ne škodit. Odmítám dávat zlu prostor. A dobro, to si cestu vždycky najde. Pětadevadesát procent lásky těch pět procent zášti dokáže přebít. Ačkoli má hypersenzivita dostává i přesto na zadek. Jakkoli se snažím držet si od bolesti jiných odstup, ne vždy se mi do úplně daří. Je to daň za to, že jejich život se může od základu změnit. A já jsem za to upřímně šťastná.
A peníze, které ke mně z reklam v článcích přijdou? (Ano, i takový - velmi záštiplný mail jsem už dostala, když jsem společně s vámi pomohla rodině řidičem usmrcené malé holčičky najít prostředky na nový domov, v jiném městě - a mimochodem spojení s vděčným tatínkem přineslo další pomoc - nabídl dva kubíky dřeva pro osaměle žijící seniory do našeho projektu Pomoc zahřeje) Ty využívám na své projekty pomáhající seniorům i na finanční podporu životů lidí z příběhů, které se mě velmi osobně dotknou. A když zbyde, pomáhají mi i se zaplacením odvodů z mojí práce tak, abych snáz zajistila jako samomáma potřeby svých dvou úžasných dětí.
Mám se za to stydět? Nemyslím si. Už jsem se naučila to, že pokud chci pomáhat ostatním, musím se chovat tak, aby nikdo nemusel pomáhat mně. A věřte mi, dlouho jsem to neuměla a skutečně to tak dopadlo. Už jsem ale dospělá. A drtivá většina mých čtenářů taky, a nic jako peníze z inzerce by mi nevyčetli. Naopak. Je boží jak se dokážeme spojit, hledat cesty, Z-boxy, velikosti dětských botiček, nájemních bytů i otvorů do kamen pro správné naštípání dřeva osamělého starého člověka v nouzi. To všechno probíhá mimo primární pomoc prostřednictvím sbírek. A jen tyhle maily mají smysl, ty ostatní už házím za hlavu a odesílatele do koše. A ráda bych řekla i to, že mailovou schránku krom jiného plní i velmi milá komunikace s editory této platformy - Médium. I jim patří velké poděkování za zprostředkování pomoci, za prostor, za vstřícnost, za pochopení.
Jeden z posledních dopisů - tento od tatínka onkologicky nemocného syna. Žádal pomoc s jedním nájemným. Zaplatili jste rodině střechu nad hlavou na celý rok. Zajistili jste materiální bezstarostnost, možnost věnovat energii tomu nejdůležitějšímu, co mají.
Laskavé sobectví
Když se mě při prosincovém rozhovoru na Českém rozhlasu Dvojka ptala úžasná moderátorka a člověk, farářka Martina Viktorie Kopecká, v čem tkví ta cesta pomoci, odpověděla jsem jí, že je to svým způsobem určitý druh laskavého sobectví. A myslím, že to zná většina z nás. Ten pocit, když zjistíte, že jste reálně mohli někomu pomohli zvednout se ze země, ať už reálně nebo metaforicky. Co to s vámi udělá, když pak odcházíte domů, zpět ke svému životu a rodině? Hřeje vás to. Opravdově to hřeje. Protože si uvědomíte, jak málo to stálo vás a jak moc to pomohlo jinému. A protože víte, že tu pomoc jednou můžete potřebovat vy sami. A nebo už jste ji potřebovali, už jste sami na tom dnu leželi a dodnes si vzpomínáte, jak zásadní pro vás ta podaná ruka byla. Přála bych si, aby tohle bylo to „poselství“, které vám tyhle řádky můžou předat - pomoc musíme umět nejen nabídnout, ale také ji přijmout. Jedině tak se můžeme zvednout, jedině tak může mít dál, jedině tak se může Země znovu otočit kolem Slunce tak, jako v uplynulých 365 dnech, kterým jste právě vy dali v životě desítek lidí a stovek jejich blízký význam a naději. Ještě jednou děkuju. Protože poděkování není nikdy dost.
Ať se vám vaše laskavost v následujících 365 dnech, po kapičkách v každičkém dni, vrací. ♡
