Donio je moje vypiplané dítě, kterého jsem se musela vzdát. Na jeho dospívání teď pyšná nejsem

S Davidem jsme se se setkali poprvé v Jihlavě. Přijel za mnou z Prahy na doporučení Libora Hoření. Mého milého kamaráda, na kterého se David obrátil s prosbou o radu, kdo by se založením projektu mohl pomoci. Libor mu se vší důvěrou řekl o mně a já se z toho těšila. Jistil nám záda a pomáhal růst. Na nás byla ta rutinní dřina na cestě k co nejrychlejšímu pomáhání lidem. S každým dalším společným plánem moje radost rostla. Jen například u vymýšlení názvu trvala komunikace mě a Davida asi tři dny 24/7, kdy létaly nápady přes messenger jeden za druhým, často naprosto bizarní, ale my se bavili. Často až lámali smíchy. Až nakonec vzniklo Donwio. A víte proč Donwio? Protože Donate and Win. Původně totiž celý projekt stavěl na tom, že když přispějete na pomoc člověku, který to potřebuje, můžete sami získat odměnu v podobě setkání s člověkem (patronem sbírky), kterého máte rádi. Tohle byla také moje práce. Shánět nejen příběhy lidí v nouzi, ale také osobnosti, které by jejich sbírku podpořily nabídkou vlastní společnosti nebo zážitku.

Kdo někdy něco takového dělal, moc dobře ví, jaký je poměr souhlasu a nesouhlasu v takových nabídkách. Úděl známých lidí je ten, že je stále někdo o něco žádá. Ale nevzdávala jsem se a radovala se jak malá holka z každého kývnutí. Stejně jako David, kterého jsem vždy hned o všem informovala. On zatím pracoval na vzniku webu. Společně jsme pak za osobnostmi jezdili s naším „umakartovým“ srdcem, na které herci, herečky, zpěvačky, zpěváci, filmaři nebo třeba slavní sportovci psali svou výzvu směrem k dárcům. Fungovalo to skvěle. Nad očekávání skvěle. Alespoň teď, zpětným pohledem optimisty, kterému paměť zaručeně vytěsnila každodenní nezdary a nárazy na odmítnutí, stejně jako bolestivé příběhy lidí, které mě, hypersenzitivního člověka, pod svou tíhou nakonec zlomily.

Tohle byl historicky první článek. Tak moc jsme tehdy věřili tomu, že pomůžeme ke štěstí lidem, kteří ho při cestě životem ztratili. Dávali jsme o sobě vědět každému. Jakožto novinářka jsem rozhodila sítě mezi všechny své kolegy kamarády a oni o nás psali a vysílali. Šlo to rychle. V červnu jsme se pustili do práce a na podzim spustili web s prvními příběhy a nabídkami osobností. První sbírky byly na podporu ochrnuté Ivy po pádu z koně, operaci vodícího psa nevidomé ženy, nebo třeba speciální postel pro postiženou slečnu.

Když investor hodí do partnerství i plánů „cinkající“ vidle

Pak přišel Miton. Sehnal ho David a pamatuju si na tu radost, když mi řekl, že nám dají pár milionů do začátku. A prostor ve svých kancelářích. Najednou se nám uvolnily ruce pro další práci a plány. Začaly schůzky s dalšími lidmi, potencionálními kolegy. Firma rostla. Já dojížděla pravidelně z Jihlavy do Prahy, protože stěhování nebylo kvůli střídavé péči možné. Vyhovovalo nám to tak a nedělalo problémy. Alespoň to tak vypadalo. Rozuměli jsme si a věřili. Byli parťáci. I když se David pozvolna začal stavět do pozice šéfa a mě jemně přesouvat na druhou stranu, mezi své řadové zaměstnance. Až mi zanedlouho jen tak mezi řečí oznámil, že se musím vzdát svých procent ve firmě. Že je to podmínka investora. A je to jediná cesta. Pokud jí budu bránit, finančně nás nepodpoří a já tím zmařím možnost pomáhat lidem. Byla to dobrá rána na tu správnou strnu důvěřivé naivní holky, která nemá o obchodu ani tucha, jen chce pomáhat lidem. Sama jsem sotva platila nájem. Dlouho jsem vše dělala zadarmo, když pak později posílal peníze po splatnosti, tak i přímo majiteli mnou pronajatého bytu, aby se stihl termín a „nevylili nás“. Nevyčítala jsem mu nic, nebrala to jako zásadní problém v našem partneství. Absolutně jsem neměla tušení, jak se dělá obchod. Prostě jsem to dělala pro lidi a věřila, že jednou budu brát i normální pravidelný plat. Že teď je třeba to „vymakat“. Je to přece startup. Žila jsem z nadšení. V naději. V naivitě. V bezmezné důvěře. A vzdala se svých procent. „Přece děláme charitu, to nikdy nebude výdělečná firma na prodej,“ tvrdil mi u přepážky před ověřením podpisu David.

Za blbost se ne/platí

Nikdy nezapomenu, jak na mě Libor křičel do telefonu, když jsem mu to řekla, že jdu z pošty, kde jsme si nechali s Davidem pod tímto rozhodnutím ověřit podpisy. Libor, který nikdy nekřičí, natož na člověka, kterého má rád. Ale teď měl důvod. A měl pravdu. Byla jsem hloupá a je to jen moje hloupé rozhodnutí, kterého můžu litovat. Silnější vyhrává. Tak to v obchodě chodí.

Dnes, když vím, že David Donio prodal (a dozvěděla jsem se to až od známých), nechci vědět za kolik.(*update - dnes mi v reakci na tento text píše, že v době prodeje Donio od Mitonu do Livesportu neměl ve firmě sám procenta, tudíž z transakce nic nezískal). Nepídím se, neptám se proč, neptám se na částku, protože bych si pak snadno spočítala „svá procenta“ a těžko bych to asi nesla. Proč to dělat. Kdyby chyby. A argument, že mě přece nevynechal ze seznamu zaměstnanců, kterým poslal odměnu, se mi nezdá úplně dostatečný. To, jak se naše cesty rozešly, bylo bolavé samo o sobě. Příběhů přibývalo. Muselo. Protože musely být sbírky. Denně jsem byla sama v kontaktu s tak zoufalými lidskými příběhy a denně jich přibývalo. Psali a volali mi lidé ve dne v noci. Doslova. A já se snažila všem pomoci. Byla jsem na to sama. Na tolik neštěstí. Trvalo to další tři měsíce a já se psychicky zhroutila. Seděla jsem na zemi mezi dvěma nástupišti metra a zvuk vlaků se změnil v hukot, který se slil do uhlušujícího zvuku, který mě sevřel uvnitř hlavy i hrudníku. Nezmohla jsem se na víc než usedavý pláč. Ochromil mě strach a bezmoc. Tenkrát jsem to ještě nedokázala pojmenovat, ale bylo to velmi silná ataka. Věděla jsem, že dál už to sama nezvládnu a navštívila doktora. Když jsme navíc zjistili, že jsem těhotná, nařídil mi klid. Na neurčito. A zakázal pracovat. Dokonce chtěl sám Davidovi zavolat, ale já mu to nedovolila. Asi další chyba. Protože neschopenka od lékaře a moje vysvětlení zaslané rukou partnera z mého mailu Davidovi nestačilo. Pořád se dožadoval další reakce a odpovědi, kdy se vrátím do práce. Ačkoli jsem žádala jen čas, po měsících práce ve dne v noci. Všechno už jelo. Neodešla jsem od rozdělané práce. Už byli ve firmě další lidé, kteří mě mohli zastoupit. A zastoupili. Na trvalo. Zanedlouho mi totiž David napsal, že moje služby už nebude potřebovat. Že moje pracovní pozice zanikla. Takhle snadné to bylo. Takhle snadno jsem přišla o dítě, které jsme společně zplodili. Na kterém jsme v počátcích pracovali zadarmo 24/7 ve dvou lidech po dobu šesti měsíců a které se narodilo zdravé a fantastické. Bylo pryč. Přesto žilo dál. Jen jinak, už jsem na jeho „výchovu a dospívání“ neměla žádný vliv. Sbírky se začaly kupit a přetékat. Evidentně přes hlavu zaměstnanců, kteří se střídali ve firmě rychleji, než zasychal jejich podpis na pracovní smlouvě. Jejich fotky mizely z webu a nahrazovaly je tváře jiných lidí téměř vždy, když jsem stránky navštívila. Lidé z davu, nadšenci, kteří chtěli pomáhat, stát u nového startupu. Žádní zkušení lidé, sociální pracovníci, lidé s praxí. Prostě hezké mladé tváře.

„Haló, Olí! Pracujete ještě v Doniu? Co se tam teď sakra děje?!“

Uplynulo pár let a začaly mi volat osobnosti, se kterými jsem tehdy na vzniku Donia spolupracovala. Mezi nimi i známý český producent a rapper, který se mě ptal, co se v tom Doniu děje, když jejich soused má sbírku na dům pro nemocnou dceru, která ovšem takový dům, co jim roste přes zahradu, rozhodně nepotřebuje. Nebo další člověk, který mi tvrdil a ptal se v podstatě tématicky na to stejné - neověřená sbírka, jak je to možné? Stejně tak se mi ve schránce kupily dotazy od zakladatelů sbírek, proč s nimi z Donia nikdo nekomunikuje a neodpovídá na jejich dotazy a potřeby aktualizace v průběhu sbírky. Proč musí zakladatel sbírky vrátit vybrané peníze se stručným odůvodněním Donia, že je to zahraniční sbírka (na pořádání sbírek pro účely využití v zahraničí musí mít platforma povolení od ministerstva). A já nevěděla, co těm naštvaným a zoufalým lidem odpovídat. Styděla jsem se, jak se celá věc vymkla z rukou. Celá věc už byla zcela mimo mou kontrolu a možnosti nápravy. A teď, když jsem zaregistrovala sbírku na rodinu pana profesora Ptáčka, můj pohárek trpělivost přetekl. Tohle už rozhodně není dítě, na jehož zrodu jsem se podílela. Místo, kde jsem s každým zakladatelem sbírky byla v osobním a intenzivním kontaktu. Je mi z toho závodu za úspěchem smutno a ouzko.

Od naivního nadšení k profesionalitě

Jen co to všechno trošku přebolelo a sebrala jsem po kousíčkách zpět svoje sebevědomí a důvěru vůči jiným, obrátila se na mě Znesnáze. Jestli bych s ní nechtěla spolupracovat. Byla jsem nadšená z toho, jak profesionální má tým. Že jsou v jeho řadách skuteční sociální pracovníci, které jsem chtěla mít „u nás“. Kteří nezakládají sbírky za každou cenu, dokonce naopak často žadatelům radí možnosti, které mají ze zákona od státu a o sbírku žádat nemusejí. Kteří hledají skutečnou pomoc, vše ověřují, a komunikují se zakladatelem sbírky v celém jejím průběhu i po ní. Radí, aktualizují, mění podle potřeby. Pustila jsem se s nadšením do spolupráce s nimi a řekla si, že mým hlavním cílem bude ukazovat dárcům, jak jejich peníze skutečně pomáhají. Přinášet jim zpětnou vazbu v podobě rozhovorů s obdarovanými například s ročním odstupem. A zároveň přinášet sociálně zajímavá témata, která se za příběhy těchto lidí velmi často skrývají, do společenského prostoru v podobě článků a reportáží, protože to byla vždycky moje práce. Patnáct let jsem pracovala v rozhlase jako redaktor a zpravodaj se zaměřením na sociální oblast. Zkušenosti jsem měla a síla se mi vrátila. Naučila jsem se totiž říkat ne. Postavit pomyslnou citovou zeď mezi mě a člověka postiženého jakýmkoli neštěstím. V zájmu ochránit sama sebe. Jakkoli to zní sobecky, byla to cesta ven. I díky pochopení, které jsem našla u zakladatele Znesnáze. Spoléhá na to, co umím, a nenutí mě do ničeho, co je mi proti srsti. Věří v moje schopnosti a přesvědčení stejně, jako já v jeho. To skutečně stačí pro to, aby mohlo partnerství fungovat. Škoda, že jsem to nevěděla dřív.

Paradoxní je, že jsme tehdy vznikali v podstatě ve stejnou chvíli. Jen my s Davidem o Znesnázi nevěděli. Dnes o sobě tyhle dvě platformy rozhodně vědí. Nemyslím, že by mezi sebou soupeřily, protože se dají profesionalitou jen těžko srovnávat. Srovnávají je ale lidé. A tou nejlepší cestou, jak se přesvědčit, komu věřit, bývají zas a jenom zkušenosti. Nechci vyzdvihovat jednu ani druhou. Není to ani možné, když za jednou z nich jsem stála od samého zrodu. Bylo by to jako mluvit špatně o svém dítěti. Já můžu mluvit jen o jeho „otci“, který tvrdil, jak se stanu „ředitelkou“, kterou jsem být ani nikdy nechtěla, a nakonec mě jak mávnutím proutku zcela smazal z historie. Nebo jste snad někdy slyšeli o spoluzakladatelce Donia? Jistě, že ne. A jak to tak vypadá, nakonec za to budou moci ještě poděkovat. Nezlobím se. Už mě dávno mě nebolí zrada. Posunula mě dál. Bolí mě ale to, jak naše „dítě“ dospívá. Protože přišlo na svět jako čistá duše, která chtěla být lidem nablízku a naslouchat jejich trápení. Ne závodit na nepřehledné dráze s vlastními pravidly a srážet u toho se špunty v uších a klapkami na očích vytyčené kužely.

Vždycky existuje cesta k nápravě. Někdy se jen stačí ohlédnout za prvotním záměrem

Vím, že ani jeden z nás to tak nechtěl. A věřím, že je ještě čas to napravit. Občas se věci zvrtnou. A rodiče by za svými dětmi měli stát i v těch největších průs… problémech, ale taky by měli připustit chybu ve výchově a postavit se čelem k nápravě, ne se zahrabat pod alibistické výmluvy. Tím spíš, pokud se její dopad dotýká širší společnosti.