Článek
Nikdo, kdo kdy přijížděl cestou mezi Hlinskem a Chrudimí, nemohl přehlédnout stovky panenek, které u domu podél silnice visí. Někteří zastavují a v nepřehledné cestě často vyvolávají nebezpečí karambolu. Kdo auto přizastaví, aby si šel netradiční výjev vyfotit, hrozím mu na okraji Rváčova dokonce i rvačka: „Jen jsme zastavili u krajnice, protože tohle jsem prostě musela mít zaznamenané, jenže z protilehlého domu vyšel muž a začal na nás ječet, ať okamžitě odjedeme. Když jsme se mu v klidu snažili vysvětlit, že hned zmizíme, začal nám kopat do auta. Vypadá to, že majitel domu s panenkami nebude u sousedů úplně oblíbený,“ vzpomíná na nedávnou událost paní Alena. Daleko hlubší vzpomínku ale toto místo zanechává v malých dětech, kterým rodiče jen těžko vysvětlí, že jde o neobvyklý koníček pana majitele.
Při pohledu na takovou sbírku se v člověku perou rozporuplné pocity.
Majitelem a tvůrcem je pan Lubomír V., který v minulosti působil jako osobní strážce kontroverzního českého politika. Jeho tvář lidé znají z médií, stejně jako jeho bouřlivou náturu. Tu byste ale u něj v dnešní době na první dobrou jen těžko hledali: „Panenky jsou médium, z kterého na mě přechází energie. Když zapálím svíčku a dívám se do očí některé z nich, vidím v jejích očích dítě, které si s panenkou před sto lety hrálo. Panenky mají souvislost s mým dětstvím, protože prateta za války posílala mojí mámě do Čech panenky. A já je později vyslídil na půdě a oblíbil si je,“ odpovídá vždy na dotazy směřující k jeho netradičnímu koníčku.
„Dům hrůzy“ nebo třeba „Dům oběšených panenek“. Rváčovská podívaná má hodně jmen.
V někom budí taková podívaná zvědavost, v jiném vzbuzuje odpor.
Pan Lubomír panenky poničené povětrnostními podmínkami nijak neopravuje, aby neztratily své „kouzlo“, a to z prostého důvodu: „Je v ní zaklet život dítěte, které si s ní hrálo, a tak jim musím dopřát klid,“ říká. Člověk by si řekl, že něco takového si nemůže před domem „vystavit“ nikdo se zdravým rozumem, přesto dlouhý rozhovor, který jsem se sběratelem dohledala, vůbec nenaznačuje jakoukoli duševní nepohodu. Naopak. Pana Lubomíra místní znají jako letitého chodce, který vyráží den co den po kraji silnice ve velmi časných ranních hodinách se svým psem (už několikátým v pořadí) na dlouhou trasu do vzdálené obce a zpět. Den co den už více než čtvrt století. A v zájmu dodržení dávné sázky ještě pár let bude. Jedni o něm mluví jako o zajímavém poklidném chlapíkovi, jiní jako o podivínovi, který jim straší děti.
Nepřehledná cesta na konci obce v kopci a před zatáčkou určitě není ideální místo pro takovou atrakci.
Pan Lubomír tvrdí, že v každé panence je zakletá duše dítěte, které si s ní hrálo. Některé výjevy jsou proto ještě hůře pochopitelné než jiné.
Některá zákoutí se ale sběratelské vášni podobají jen velmi vzdáleně.
Lubomír V. je osobnost, která by si bezesporu zasloužila filmové nebo knižní zpracování. Sloužil jako bodyguard a politický poradce kontroverzního republikána Miroslava Sládka. Výrazně na sebe strhl pozornost ve chvíli, kdy během jednoho předvolebního shromáždění napadl odpůrce a následně i reportéra. Nešlo o jedinou rvačku a tak název obce, ve které zakotvil, je až ikonický. V domě na pomezí Vysočiny a Pardubického kraje ale, zdá se, našel svůj klid. Bohužel, mnoha jiným ho vzal. Hlavu si tím ovšem neláme: „Každý, kdo nějak vybočuje, vzbuzuje pozornost,“ odpovídá na podobné dotazy a výtky a s otevřenou náručí a dýmkou v ruce obvykle vítá každého, kdo nesměle vkročí na jeho pozemek, aby si netradiční sbírku prohlédl.
