Duše Českého rozhlasu Tomáš Černý. Jeho přátelství s parťačkou Lucií Výbornou utužila i vážná nehoda

Když mu bylo dvanáct, objevil obyčejný starý magneťák Tesla B700. Fascinovalo ho, jak se hýbala ručička indikující zvuk, jak voněl olejem, když se zahřál. O málo později zahlédl v Televizním klubu mladých dva nadšence, kteří se zabývali tehdy jedinou možnou rekonstrukcí nahrávek ze starých desek. A v televizi ukazovali, jak střihy, které udělali, běží před kamerou a nahrávka působí celistvě. To byl ten okamžik, kdy Tomáš Černý dočista propadl nahrávání, střihání a mixování. A sám pak natáčel s domácím mikrofonem zprávy z novin, doplňoval hudbou a fascinovaně hleděl na otáčející se kotouče. A dokáže to i dnes. Svět techniky, zejména té rozhlasové, se stal jeho životem. Stejně jako práce s neobyčejnými lidmi.

Tomáš je krom jiného redaktor, dramaturg, moderátor a také uznávaný znalec historie Českého rozhlasu. Nejbližší mu ale vždycky byla role reportéra

Redaktor a reportér není to samé, ačkoli by se to z titulků pod jmény novinářů v terénu často mohlo zdát. A právě role reportéra je ta, ve které se Tomáš našel. Původně toužil po dovednosti spíkra, který namlouvá důležité věci nebo dokumentární filmy o přírodě. Ale když ve čtrnácti napsal do rozhlasu, že by tam rád pracoval a dostal dopis od redaktora Domina Slávka Hrzala, že „teda jo“, tak pochopil, že mluvit ve studiu do mikrofonu je sice fajn, ale být reportérem, to je sen: „Stát s reportážním mikrofonem venku a zachycovat dění, popisovat realitu, umět namířit mikrofon ve správnou chvíli správným směrem, zachytit hlasy a zvuky, to je vlastně ta největší síla rádia. Tento pocit pak v mém rozhlasovém životě podtrhla spolupráce se Světlanou Lavičkovou, se kterou jsme objeli a natočili nespočet míst včetně podzemí nebo košů horkovzdušných balónů a snažili se o soulad s duchem otců zakladatelů rozhlasu, kteří říkali mluv tak, abych tě viděl. A tak jsem se učil nenásilně a ústrojně popsat obraz, vtáhnout posluchače do situace, aby si upamatoval, že to, jak mě studí nohy v holínkách, taky někdy zažil a tím získal dokonalý zážitek z reportáže,“ vzpomíná pětačtyřicátník se sametovým hlasem.

Po roce 2005 začal připravovat na Vltavě pořad Fonogramy, kde se mu otevřel rozhlasový archiv. Zdá se, že osudový okamžik…

„V časech, kdy jsem na tom jel nejvíc, tak jsem chtěl slyšet všechno. Při svých dlouhých službách vysílacího technika jsem si objednával staré pásky, a jakmile to jen trochu šlo a nebylo to na úkor výkonu mé služby, poslouchal jsem cokoli od prvorepublikových „naukových montáží“, jak se tehdy říkalo některým reportážím, přes publicistiku šedesátých let až po zdařilé kousky konce osmdesátých a devadesátých let, kdy se konečně u nás mohl naplno rozvinout žánr rozhlasového dokumentu a fíčru, jak ho natáčel třeba Zdeněk Bouček. Při tom poslouchání hodin a hodin záznamů jsem se jakoby seznámil s hlasateli a reportéry a redaktory a jak jsem je slyšel koncentrovaně, u některých mám dnes pocit, jako bych je osobně znal. Z řeči a zvuku je totiž blíž k duši, než z obrazu a některé jejich vlastnosti a zvyklosti vám přejdou do krve a nejen, že už je spolehlivě poznáte, ale nějak tušíte, jak se vyjádří, co přijde teď. Je to zábavné. A pak je to jistý druh detektivky, když hledáte, co se nedochovalo nebo si doplňujete do skládačky nápověd informace o jejich životech a pořadech. Když toho víte dost, máte šanci si spojit zdánlivě nesouvisející a objevit poklad, protože si domyslíte, že tenhle způsob a metoda je přece vlastní pro toho a onoho a i když to tam není napsané, jste na stopě!“

Rozhlasový archiv je v zásadě sklad písemností, nahrávek, fotek a knih. Dnes, v budově v Římské ulici v Praze, už to není provizorium jako kdysi v zámku v Přerově nad Labem: „Je to sofistikované pracoviště, které na jedné straně varuje před spuštěním hasicího zařízení na CO2, ale současně voní hmotou, ze které byly pásky v minulosti vyráběny. Nemění se jeho podstata, ale mění se jeho dostupnost. Zatímco před 25 lety člověk musel zavolat do Přerova a požádat o „nějakou nahrávku s hlasem Emila Zátopka“ a archiváři kousek našli, natočili na nový pásek a poslali do Prahy, dnes můžete z kanceláře nebo i doma listovat databází a stahovat si digitalizované nahrávky přímo do počítače. Takže najdete i to, co tehdy třeba z neznalosti nebo z rutiny nikdo najít nepotřeboval. Můžete poslouchat nekonečné hodiny přenosů a hledat v nich perly. To mě baví dodnes, i když už to není moje hlavní práce, dnes se věnuji převážně dramaturgii,“ vysvětluje Tomáš. Zatímco současní reportéři běhají v terénu s nejmodernější technikou, jeho pořád často uvidíte s léty ověřenou klasikou: „Samozřejmě i já se občas svěřím do péče digitálních rekordérů. Ale je fakt, že pokud to čas umožní, nebo si točím jen tak něco svého, tak se znovu a znovu vracím ke klasice, nad kterou dodnes starší zvukaři jihnou. Magnetofon Nagra od švýcarského, respektive polského konstruktéra Stefana Kudelskiho. Velký příběh, velká legenda, po válce vrchol technické inovace, spolehlivosti, kvality záznamu zvuku kdekoli a takřka v jakýchkoli podmínkách. Když jsem v rozhlase začínal, nosili Nagru přes rameno přenosoví technici a já jsem se tehdy rozhodl, že jednou budu takový magnetofon vlastnit. Dnes jich mám několik.

Kouzlo je jednak v tom, že jsou tam ty kotouče, co se točí. Další kouzlo je ta skutečná kvalita zvuku. Totiž oproti obrazovým médiím a jejich technice zvuk nestárne. Takže zatímco televize by nemohla dnes pracovat s kamerou ze sedmdesátých let, u zvuku tohle neplatí. V některých ohledech je zvuk ze sedmdesátých let lepší než ten dnešní. Hlavně proto, že ty magnetofony jsou skutečně dokonale vytvořené. Takže pro mě je to symbol jednak mých začátků v rádiu, jednak jisté poctivosti řemesla, jednak důkladnosti rozhlasové práce. A v neposlední řadě je to něco podobného jako fotit na analogový film. Když máte digitální foťák, cvaknete pětsetkrát za odpoledne. S analogem jen zhruba třicetkrát. Na digitální rekordér zaznamenáte třeba 20 hodin, na pásek půl hodiny a pak musíte vyměnit cívku. A tak stejně jako u foťáku přemýšlíte, jestli ten záběr potřebujete. A zjistíte, že nepotřebujete. Natočíte toho méně, je to promyšlenější a koncentrovanější. Ale to je moje osobní zkušenost. Jistě je někdo, kdo takhle dokáže přemýšlet i v digitálu. Ale mě Nagra baví a nikdy se mi neomrzí. Zpracování pak vypadá tak, že nahrávku z pásku převedu do digitální podoby a střihám už dnes standardně v počítači. Ale nedávno jsem byl na letním táboře Dismanova souboru a tam jsme s dětmi pásky i střihali a bylo z toho docela pozdvižení mezi nimi.“

Tomáš Černý letos s Lucií Výbornou získali ocenění za první místo v kategorii Talk show na Podcastu roku. Stejně tak tomu bylo i loni. Za vším stojí velmi silná profesionální souhra a možná ještě silnější přátelství

„Na prvním místě je autorský vklad a moderátorská zkušenost Lucie Výborné. Jako dramaturg do značné míry určuji směr, které osobnosti k mikrofonu pozveme, hodně si jich přivede Lucie sama. Jistým ukazatelem je i to, když dost často slyším, že dotyčný by na rozhovor jinam nepřišel, ale k Lucii ano. Lucie má empatii, je vzdělaná a nejen to. Vždycky říkám, že nejen ví, ale také zná. Viděla, slyšela, zažila. Takže ji skoro nikdo nemůže na nos navěšet bulíky. A když už se o to někdo pokusí, tak Lucie oponuje laskavě, aby svého hosta neshodila. To si myslím, že lidé oceňují, tu korektnost, decentnost, schopnost reagovat rychle a přesně. A obdivuji u ní dovednost analyzovat řečené v reálném čase a neskutečně rychle odhalit, že otázka a odpověď vedou do prázdna a pootočit kormidlem k něčemu, co má obsah. To se jinak dělá složitě nůžkami, pokud jde o natočený hovor. Lucie to umí naživo. Obdivuju to. S Lucií jsme se dokonale sžili a někdy máme pocit, že jsme sourozenci. Jakkoli je to vlastně nepravděpodobné. Já jsem z podstaty nesportovec, nejsem soutěživý typ, ale přesto to tak je. To ale neznamená, že nemáme mezi sebou oponenturu. Lucie to vidí od mikrofonu a já z poslechu a to je důležité. Rozhovory jsou autorské, ale jistý klíč nebo způsob hledáme společně. No a že to funguje právě v rozhlase nejlíp… Lucie u mikrofonu myslí a snaží se k tomu přimět i svoje hosty. A rozhlas je myšlenka vyjádřená slovem. Proto je to v souladu s principem rádia a lidé to slyší,“ nešetří nenucenou chválou parťák známé české moderátorky a opět tak trochu v tom všem zapomíná na sebe.

Tomáše a Lucii pojí více než profesionální souhra pracovní

Před dvěma lety v Malém Tibetu na severu Indie jeli Lucie s Tomášem na motorkách dalekou štreku přes Himálaj. Druhý den cestou zpět, patrně z únavy, Tomáš z motorky spadl, zlomil si šest žeber a potřeboval dost péče. Lucie nejen že od momentu, kdy to zjistila, zařídila nemožné a měla dost zkušeností i fištrónu na to, aby třeba koupila lahev kyslíku pro mnohahodinový převoz přes více než 5000 metrů vysoké hory, ukázala se jako parťák i na další dny: „Starala se o mě v nemocnici několik dní a hlavně nocí, protože v Indii vám léky a jídlo musí zajistit příbuzný, nikoli personál. Lucie to všechno podstoupila, zorganizovala. Byla u všeho, co nemocný potřebuje a jak se projevuje, když ho to bolí. A navíc tím pádem mohla pozorovat ostatní pacienty a jejich příbuzné, provoz nemocnice, duchovní život na vedlejších postelích a doslova pod nimi na dekách a matracích. Když už jsem vnímal víc, sledoval jsem totéž a byl to nejen mezi námi dvěma velmi silný zážitek, který způsobil až sourozeneckou blízkost a spiklenectví. Umíme spolu dělat rošťárny při natáčení a tehdy jsme spolu uměli i brečet,“ vzpomíná s vděčností a něhou v hlase Tom.

Nejen tolik oblíbený pořad Radiožurnálu Host Lucie Výborné, tuhle dvojici spojuje. Znát jejich společnou práci můžeme dnes i z televizních obrazovek díky pořadu Výborná show

„Lucie jednou ve volné chvíli nahlas uvažovala o tom, kam by měly nebo mohly směřovat její další profesní kapitoly. Tehdy jsem velmi spontánně reagoval v tom smyslu, že je nepochybně zralá na svou vlastní televizní talk show. Ne továrnu na srandu, ale show, kde si lidé povídají tak trochu jako v obýváku. Televize nedovoluje takové ponory, ale na druhé straně i tam se díky některým hostům dostaneme dost na hlubinu. Platí tam totéž, co v rádiu. Výběr hostů nejde přes telefonní seznam celebrit, ale přes objevování. Lidí, osudů, příběhů. Jde nám o to, aby si diváci mohli říct, že svět je pořád navzdory všemu možnému celkem v pořádku a máme tu fajn lidi, kteří něco umí, znají a dokážou. A jsou dobří vypravěči. To je asi to hlavní. Příběh, vyprávění,“ nechává dramaturg nahlédnout do zákulisí. Ačkoli už tak by se zdálo, že je na jednoho práce dost, nikoli u Tomáše Černého. Stojí také za známým českým pořadem Přepište dějiny: „Někdy asi tak v roce 2001, když jsem byl vysílacím technikem a krátce také hlasatelem Vltavy byl konkurz a mezi jinými tehdy prošel do finále Martin Groman. Dlouho jsme se potkávali během služeb, já za mixážním pultem, on u mikrofonu. Strávili jsme tak plno času povídáním, já od něho poprvé slyšel jména Peroutka nebo Kriegel. A protože on měl témata a já věděl, jak se dělá rádio, nebylo daleko ke spolupráci na mnoha pořadech, nejvíc asi v případě volného cyklu Modrá krev o soudobých hlavách některých českých šlechtických rodů. Stokrát a jednou jsem Martina zlobil tím, že jsem se při natáčení ptal víckrát na totéž, dokud jsem nedostal odpověď, která mě rozhlasově uspokojila, rozčiloval jsem ho, když jsem trval na tom, že některé momenty musíme pro dokument zachytit nejen ve vyprávění, ale také v autentické situaci, což je samozřejmě pracnější než si to nechat povědět ve fotelu. Ale Martin je chytrý chlap a poznal, že to funguje a přináší pro pořad užitek. Dnes jsme staří přátelé, svědčil jsem mu na svatbě a ví, že kdykoli(!) potřebuje pomoci s něčím, co se týká zvuku, jsem na palubě. V čase covidu Martin Groman společně s Michalem Stehlíkem vymysleli koncept podcastu. Natočíš nám to a sestřiháš? A smícháš znělku každý týden jinou? No jasně, moc rád. A tak se vždycky smějeme, že zatímco jiní potřebují na natáčení podcastu studio a hlavně – všimněte si – velký černý mikrofon, nám stačí kancelář, zahrada, cokoli a točíme. Protože nejde o velký černý mikrofon, ale o znalosti a schopnost sdělení. Naučil jsem se navíc při poslechu a střihu jejich vyprávění dívat se na dějiny jinak, přemýšlet v souvislostech, dověděl se horu zajímavostí a uvědomovat si, jak námi někdo manipuluje pomocí laciné emoce plynoucí třeba ze slov „o nás bez nás“ nebo „chceme mír“ nebo „všechno dobré přišlo vždycky z východu“. Jsou to hodiny dějepisu, o jakých se mi ve škole ani nesnilo.“

Jednou rozhlasák, vždycky rozhlasák

Ze své zkušenosti musím říct, že tahle věta skutečně platí. Je jedno, jak dlouho v rozhlase jste, za jakých okolností odcházíte nebo jak moc vás práce tam vyšťaví. Vždycky na rozhlas budete vzpomínat v dobrém a rádi se tam budete vracet. Někdy i doslova. Rozhlas je velmi specifické místo, které má svůj vlastní kmen, kterému porozumí jen ten, kdo s ním nějaký čas prožil. Je to láska. Se vším dobrým i zlým, co k ní patří.

„Myslím, že podstata rádia je blízkost duševní. Mezi kolegy, mezi mikrofonem a posluchači. Je autentičtější než televize, nerozptyluje značkami na koberci, kam si máte stoupnout, soustředí se na sdělení. Umožňuje operativní reakci, můžete natočit velké věci nikoli na základě plánu půl roku dopředu, ale na základě okamžitého impulsu. Vezmete mikrofon a zapnete rekordér. Nikoho k tomu nepotřebujete, nemusíte nic objednávat, nic organizovat. Děje se to teď a tady a jedem. Můžete mluvit tiše, můžete rozprávět do hloubky, neřešíte světlo, nic vás neomezuje, nikdo nehlídá pracovní dobu. Což je dvojsečné samozřejmě. Člověk rozhlasový býval po velkou část onoho století nenápadný, na ulici byste neřekli, že je to někdo tak populární, chytrý, vtipný, známý. Pojí nás podobné slyšení, podobné uvažování, podobný zápal. Jsme druh. A to se po letech špatně opouští,“ nastiňuje svůj pohled muž, který už v rozhlase prožil tři desítky let svého života. Také on má za sebou veselé, i krušné chvilky: „Jistě. Když jsem jako hlasatel Vltavy kdysi „zasvěceně“ pohovořil o tom, že Bedřich Smetana miloval vlaky. Smetana a Dvořák. Kdo by si je někdy nespletl, že? Ale na Vltavě mezi milovníky a znalci klasiky? To hledáte splachovadlo,“ směje se.

Metro - neviditelná meta rozhlasáka

Před dvaceti lety Tomáš Černý namluvil hlášení na lince C pražského metra, kde po prodloužení trasy do Ládví nahradil Jiřího Hrabáka. Například jeho kolegyni, mou milou kamarádku moderátorku Radiožurnálu Hanku Shánělovou, jsem poznala v hlase Pendolina, a kolegové z mojí „rodné“ jihlavské redakce rozhlasu se s trochou nadsázky prali o namluvení stanic MHD, když tehdy ta nabídka přišla. A pokračovat bychom mohli výčtem dalších jmen. Stát se hlasem dopravních prostředků, který provází lidi na jejich cestě, je evidentně metou, na které chce nejeden rozhlasák stanout: “ Je to zvláštní že jo? Když jsem jako malý kluk jezdil s babičkou a dědou na výlety z Kladna do Prahy, fascinoval mě hlas Světlany Lavičkové na trase A. Kdo by si pomyslel, že za pár let budeme spolu točit reportáže. A vím, že většinu dětí to hlášení stanic fascinuje stále. Netuším proč. Snad to tajemno, že slyšíme někoho, koho neznáme. Nebo možná ta výlučnost toho, že vlak mluví autoritativním hlasem, který všichni poslouchají. Nevím. Ale fakt je, že jsem z toho měl radost, když si můj hlas dopravní podnik vybral. Jednou jsem seděl v metru na „své“ trase a vedle mě si sedli tatínek s asi pětiletým synem. Ten chvílemi po mně opakoval „Nádlaží Hoješovice“. A tatínek ho opravoval a říkal mu, že musí pořádně artikulovat „jako ten pán“. A já seděl vedle nich. Jenomže kdybych se jim prohlásil, patrně by mi to stejně nevěřili. Tak jsem se jen usmíval a bavil. Patrně je v tom nějaké mirákulum, protože čas od času se ozve některá redakce nebo televize, že chtějí udělat reportáž o hlasech z metra nebo nádraží. Lidi to baví a zajímá, a přitom taková blbost,“ usmívá se u mnohých vážený muž, který si ovšem sám ze sebe umí udělat velmi často legraci.

Lenošit umím. Když vím, že host přijde!

Tomáš v součtu všech svých aktivit vypadá, že nemá čas na odpočinek. Pořád někde „lítá a loví“ zvuky, lidi nebo vjemy. Rychle mě ale odvádí od myšlenky, že snad vůbec neumí odpočívat: „Umím, umím i lenošit. A klidně každý den, aspoň chvíli. Když vím, že zítřejší host mi potvrdil, že přijde, úkoly jsou splněné, maily odeslané, nahrávky sestřihané, klidně si dám šlofíka nebo jdu cvičit nebo si sednu k magnetofonu a dívám se na cívky, jak se točí, a poslouchám něco, co jsem sice už slyšel, ale můžu se k tomu opakovaně vracet. Sedmilháři ze šedesátek, reportáž s kominíky z Malé strany, dokument z Meteoru o lovci slonů, Maigreta s Hrušínským, Klavírní koncert Karla Kovařovice… cokoli. Ale z magneťáku. Je mi pak znova třináct, odpočívám a je mi všechno jedno.“ Pro jeho soukromí je klíčová blízkost někoho, kdo má pochopení pro rozhlasovou vášeň a práci. Někoho, kdo mu nevytýká, že si zase koupil nový mikrofon, který se někde válí a kdo chápe, že o víkendu se jede na výlet tak trochu i proto, aby se natočila reportáž. A on má štěstí, že někoho takového má. Maminka je ráda, že má práci, kterou si vysnil, jeho babička, bývalá ochotnice, byla ještě za života moc ráda, že někdo další z rodiny má pěknou výslovnost, a přátelé, se kterými by se rád vídal víc, jsou také důležitou součástí jeho života: „A k tomu láska i pochybnosti. Jako u každého,“ uzavírá laskavě náhled do soukromí.

„Jakou, Tome, vidíš budoucnost rozhlasu? Jak dlouho tu s námi ještě bude?“

„Nevím, jak rozhlas coby instituce, protože dokud tu bude zákon, bude tu i rozhlas. Ale jsem si jistý, že rozhlas jako médium (ať už v podobě vysílání nebo podcastů) tady bude stále. Všechno to začalo někdy v době kamenné u ohně, kdy nejlepší kus pečené kýty dostal ten, kdo nejlíp vyprávěl. To byl rozhlas v podstatě. Kdo uměl vylíčit největšího medvěda nebo nejdelší kly, byl pravěkým reportérem. Takže rádio je prastaré a my máme pořád stejné mozky, pořád chceme slyšet o tom, co se stalo a jaké to bylo. Takže potud obavu nemám. Bude možná časem ještě více minoritním médiem, protože lidí, kteří upřednostňují slyšené před viděným je a bude méně. Jednou budou podcasty a audiotvorba něco jako galerie nebo filharmonie. Jen pro ty, kteří to sdělení „přečtou“ a ocení. Jako zůstanou obrazy nebo symfonie, zůstane rozhlasová tvorba. Otázkou je, jestli to pořád budeme umět, nebo to řemeslo zapomeneme. Ale to máme ve svých rukách,“ uzavírá naše povídání (nejen) dramaturg (nejen) Českého rozhlasu Tomáš Černý, a mně je velkou ctí a potěšením, že jsem vám ho mohla o trochu více představit. Někdy je fajn podívat se za rameno slavných, jejichž obraz v mnohém formují ti „neviditelní“, přitom stejně neobyčejní lidé.