Článek
Oldřich Černý se narodil v roce 1953 v malé vesničce na hranicích Čech a Moravy. Jako většina malých kluků ze vsi tehdy trávil čas běháním po loukách a chytáním motýlů, kterých tehdy ještě byla všude spousta, a následně je doma zkoumal. O preparaci nemohla být řeč, tehdy nebyl kdo by ho to učil. Chyběla literatura, o internetu nemůže být řeč. Velmi ho ovlivnila v deseti letech návštěva Prahy, kde ho vzala maminka do Národního muzea. Dodnes ji má sbírky před očima. Zkušený entomolog se z něj stal prý až po dvaceti letech, kdy se už, jako vystudovaný strojní zámečník po vojně spojil s kolegou entomologem a začali sbírat společně tak, jak se má. Systematicky. Za 45 let své vášně nasbíral více než 20 tisíc exemplářů. Většina je uložena v depozitáři, 4 a půl tisíce z nich vystavuje na své celonárodně unikátní sbírce v Hlinsku v Čechách.
Při své honbě za exempláři procestoval spousty zemí a mnohdy riskoval i život. Nejednou měl v žebrech hlaveň pušky
„Po nachytání brouků a motýlů ze svého okolí je třeba vyrazit do světa a dochytat, co ještě ve sbírce chybí, aby byla sbírka co nejucelenější. Jezdit dál a dál. Pokud se nedaří, pak jsou tu kolegové, co vám sem tam něco z expedic dovezou. Nebo máme entomologické burzy, kde se dá tu a tam něco zajímavého koupit nebo vyměnit,“ říká sběratel Černý, který nejraději jezdíval v menší skupině dvou až tří lidí. Větší jsou prý k ničemu a jezdit sám je velmi riskantní: „Jeden člověk, to je špatný, stát se může leccos. Dobrodružství je to vždycky, protože vždycky si chcete dovézt zajímavé věci. Příhody z cesty by vydaly na knihu, ale je pravda, že minimálně třikrát jsem měl namále, když jsem ucítil hlaveň pušky v žebrech. Buď jsem se ocitl, kde jsem neměl, nebo jsem překážel,“ říká s úsměvem 71letý pan Oldřich, jehož sbírka se rozrůstá pořád. Sice hlavně už jen o jeho milované Martináče, Martináče a lišaje , kterými se snaží zkompletovat sbírku, ale jsou tu i jiné zajímavé skupiny hmyzu o které se dá sbírka obohatit. Občas mu něco z cest přivezou jeho kolegové, jindy vyrazí na burzu. Ceny se ale od dob, kdy se svojí vášní začínal, zvýšily často až desetinásobně. Hodnota jeho sbírky se teď odhadem blíží milionu korun a zhruba pět kousků má cenu parádních ojetých aut.
Majitel více než 20 tisíc druhů hmyzu Oldřich Černý z Hlinecka s Goliášem.
Škorpioni, cikády, kudlanky, ale i obří pavouci, kteří si zahráli v klipu s Chuckem Norrisem. V Hlinsku najdete díky manželům Černým to, co nikde jinde
„Ten pavouk, ten má zrovna zajímavý příběh. Oslovila mě reklamní agentura z Prahy, která natáčela videoklip s Chuckem Norrisem. Potřebovali pavouky, tak jsem jim je objednal z Peru a zpreparoval. Po natáčení mi je vrátili a teď tu visí společně,“ ukazuje na dva obří chlupaté kousky sběratel, který je známý po celém světě. Jeho výstavu kousek pod hlineckým vlakovým nádražím navštívili už lidé ze všech jeho koutů: „Máme i zahraniční návštěvníky. Z Peru, Jihoafrické republiky, Kanady, Mexika. Přijela sem i paní z Jamajky, která žije na okraji pralesa, kde jen tu a tam proletí nějaký ten motýl, tak se chtěla podívat, co všechno tam mají, chtěla to vidět na vlastní oči a zblízka. Nebo žena z Nového Zélandu tu byla. Ale jezdí sem samozřejmě hlavně turisté z Česka. Rodiny, kluby seniorů, ale i školy. Někdy se sami učitelé nechají poučit,“ přibližuje pan Oldřich, který sám jako školák přírodopisem moc fascinovaný nebyl. Šel podle něj málo do hloubky, spíše jen po povrchu a to jeho zvědavost nedokázalo ukojit.
Škorpióny si pan Černý odchytil na svých expedicích sám. Nebyli to ale oni, kdo mu usilovali o život
Podobnou sbírku, jako je ta pana Černého v Hlinsku, v naší zemi nenajdete. Alespoň o žádné takové neví. Vypráví o muzeu kousek od Příbrami, kterou má sběratel s vášní pro lišaje. Ta Hlinecká je ale bezpochyby raritní nejen svým složením, ale i tím že je to výstava stálá a ukazuje velkou druhovou rozmanitost hmyzu v přírodě. Manželé ji otevřeli před dvěma lety a provádí jí návštěvníky kromě pondělka denně. Snaží se hmyz obměňovat, ale i doplňovat živými kousky. V teráriích určených hlavně dětem, ukazují živé tropické brouky, strašilky i jiný hmyz.
„Sběratelský sen už nemám. Dnes se snažím udělat radost hlavně návštěvníkům. Například obřím 15centimetrovým cvrčkem.“
„Do téhle expozice se snažím získat už jen věci, co jsou atraktivní pro návštěvníky. Například cvrček, který má 15 cm, najdete támhle,“ ukazuje. „Toho škorpiona jsem chytal sám. Na Balkáně nebo na Sahaře, na Alžírských hranicích,“ přemýšlí. „Tam na Sahaře jsou jedovatí, takže je třeba mít patřičně dlouhou pinzetu,“ usmívá se při vzpomínce sběratel, kterému šlo při jeho expedicích nejednou o život, ale ani ne tak kvůli hmyzu, jako kvůli lidem, kterým se přimotal do rajonu. Mezi jeho exempláři najdete i největší cikády světa, nebo největší strašilku, která měří 35cm. Čímž se stává i největším hmyzem na planetě Zemi.
V České entomologické společnosti je registrovaných kolem 600 sběratelů a amatérských entomologů. Svou sbírku ale mají převážně doma, pro svou potěchu: „My jsme se před třemi lety rozhodli, že ukážeme sbírku veřejnosti, aby kdokoli, kdo se do tropického světa nedostane, viděl, co tam všechno lítá. Výstavě se daří, ale není to vždy stejné. Záleží, jestli jsou svátky, prázdniny, jaké je počasí,“ přemítá senior, který společně se ženou tráví ve svém muzeu většinu času. Návštěvníkům nabízejí vedle exemplářů i stylové upomínkové předměty pro všechny věkové kategorie. U nich doma byste ale nenašli jediný kousek ze sbírky. Ani jediného brouka nebo motýla. Obklopují se jimi už jen ve svém muzeu. Přesto, po příchodu domů pana Oldřicha vášeň neopouští. Naopak. Sedá k počítači a hledá na internetu novinky, co kde kdo objevil. Aby mu něco neuniklo.
Láska pana Oldřicha. K naplnění sbírky Martináčů mu chybí asi 300 ze sedmi stovek druhů.
Na sbírku motýlů nikdy žádnou holku „nebalil“
Ačkoli má pan Černý sbírku čítající tisíce motýlů a věnuje se jí už 45 let, nikdy na ni domů žádnou slečnu nelákal. Moje otázka ho spíše rozesmála, stejně jako ujišťování, že s tímto by měl rozhodně velké šance. Nazpaměť zná skoro všechno, co má a s pýchou a radostí ukazuje svým návštěvníkům. Každičký kousek má své latinské jméno a rok, kdy ho dostal. Ve vitrínách tak najdete u vystavených krasavců rok 2016, ale i 1700. S mojí otázkou, jestli hmyz při usmrcování netrpěl a nepřišel o život zbytečně, evidentně tak trošku počítal: „Tak polovina těch brouků by se v přírodě dožila tak tří týdnů. Tihle krásní motýli třeba jen tří dnů, protože musíme myslet na to, že jsou součástí potravního řetězce. Mnozí z nich se narodí a z podstaty genetiky přežijí jen pár dní, ačkoli je to až nepochopitelné, že něco tak krásné dostane tak krátký čas na světě. A já je odchytil možná právě ten poslední den, který měli, kdo ví. Takto zůstávají uchováni mnoho let. Desítky let pro radost a vzdělávání tisíců lidí,“ uzavírá Oldřich Černý, jehož unikátní sbírku můžete sledovat i na facebooku Muzeum motýlů a brouků. Přidejte se k jejich sledujícím a pozvěte i kamarády. Určitě vás to obohatí a celoživotního sběratele pana Černého potěší.
