Článek
Nikoho z nás asi neminul příběh malé Viktorky, která zemřela ve třech letech rukou vlastního otce kvůli pochybné práci orgánu sociálně právní ochrany dětí. Je třeba o takových věcech mluvit, je třeba na ně poukazovat, aby se něco tak příšerného už nikdy nestalo. Je ale třeba také ukázat na ty sociální pracovníky, kteří svou práci dělají dobře. Vlastně skvěle. A nad rámec svých povinností. A jednou takovou je například sociální pracovnice Eva Pavlová s OSPODU v Hořicích. Mluvila jsem nejen tady o ní už víckrát a tentokrát se dostala do mého „hledáčku“ díky snaze udělat hezké prázdniny dětem, které teď přišly o tátu. Je to jeden z mnoha příběhů OSPODU v Podkrkonoší, který by mohl zapadnout v hromadě spisů a šanonů. Ale, jako vždy a všude, záleží na tom, jaké oči se na celý příběh dívají.
„Nejsme čarodějnice, co unášejí děti do děcáku!“
Když se řekne sociální pracovnice z OSPODu, v mnoha lidech to nejlepší pocity nevyvolá. Představí si zapšklou úřednici, které z očí koukají paragrafy místo pochopení. Někdy tomu tak může být, jsou ale výjimky, které potvrzují pravidlo. Bývají inspirací kolegům a majákem pro děti, které přišly o možnost spravedlivého startu do života. Paní Eva se už před časem vložila například do příběhu Verči z dětského domova, které pomáhala zajistit jazykový pobyt a následně také i řidičský průkaz prostřednictvím sbírky na dárcovské platformě Znesnáze21. Vrací se tam opakovaně pokaždé, když vidí, že stačí málo, aby se v životě dítěte změnilo opravdu moc.
Veroniku přijeli před patnácti lety vyzvednout ze školky dva cizí lidé. Společně se sestrou ji posadili do auta a bez jediného slova vysvětlení nebo útěchy odvezli do dětského domova. A za pět let zase zpátky do nefunkční rodiny. Verča musela velmi rychle začít suplovat roli rodičů pro ostatní sourozence. Zároveň ale prahla po vzdělání. V době pandemie denně jezdila ze vsi na autobusové nádraží krajského města, kde se pomocí darovaného notebooku připojovala přes wi-fi k distanční výuce. Netrvalo dlouho a Veronika společně se sourozenci opět skončila v dětském domově, ve kterém vyrůstá dodnes. Stále stejně silná, moudrá a odhodlaná. I díky tomu, že jejím poručníkem je žena, která svou profesi bere jako možnost dát dětem šanci na lepší život. Vyrovnat podmínky s ostatními vrstevníky. Eva Pavlová drží ochrannou ruku nad Veronikou už řádku let. Sleduje, jak z ní roste sebevědomá žena s výborným školním prospěchem.
Když se rozhlédnu po své kanceláři, vidím spousty zbytečných papírů a několikasetstránkové spisy. Plně si uvědomuji, že to nikomu nic nepřineslo. Takto mohu aspoň něco udělat.
Sociální pracovnice Eva s Verčou z dětského domova.
„Cítím vinu za to, co naše instituce dopustila.“
„Chci ale objektivně přiznat, že vůči Veronice cítím i určitý pocit provinění za to, že naše společnost a její instituce, kterých jsem součástí, v minulosti dopustily, ba přímo podpořily, návrat Veroniky a jejích sourozenců do původní rodiny. V té době Veroničina rodina bydlela mimo spádové území našeho úřadu. Nám byl jejich spis předán až v listopadu 2019, kdy jsem s rodinou začala pracovat. V červenci 2020 byly děti již znovu umístěné v zařízeních,“ vzpomíná sociální pracovnice. „K tomuto se Veronika často vrací. Nechápe, jak to mohl někdo dopustit, jak je možné, že jako děti neměly nikde zastání a někdo mohl rozhodnout, že se vrátí zpět do biologické rodiny, ze které byly odebrané. Po druhém umístění do zařízení měla velkou obavu, že by se situace mohla opakovat, proto v sobě našla sílu vypovídat u soudu, aby ochránila sebe a sourozence před návratem do péče rodičů. V té době nikomu nevěřila a velmi se bála o sebe a o sourozence, a tak celou tíhu rozhodnutí, stání před soudem ,v ohrádce‘ a svědecké výpovědi, proč chce se sourozenci do dětského domova a proč nechce být vrácena zpět rodičům, vzala sama na sebe.“ Zdá se vám tento případ tomu maličké Viktorky podobný? Máte pravdu, mně také. Jen tento dopadl dobře. Naštěstí.
Je poměrně časté, že k nám přijdou děti, které chtějí od rodičů pryč. S tím, že chtějí raději do dětského domova.
Je důležité cítit, že je na vás někdo pyšný
Veronika si neobyčejný přístup sociální pracovnice OSPOD plně uvědomuje a je jí za něj neskrývaně vděčná. Vedle dveří, které jí do lepší budoucnosti otevírá, jí dává také pocit výjimečnosti a ocenění, které nikdy dříve v rodině nepoznala.
„O mých úspěších rodina ví. Nejsem si vůbec jistá, zda jsou rodiče pyšní, protože to nikdy neprojevovali. Zajímá je to jenom, když to mohou použít na svoji obranu. Něco ve stylu – Verča je ale skvělá, takže my jsme ve výchově chybu udělat nemohli,“ svěřila se mi před časem dnes už dospělá dívka. Příběh Veroniky ale není zdaleka jediný, které se sociální pracovnice Eva Pavlová rozhodla změnit k lepšímu. Teď například chce pomoci mamince dvou dětí - Kristýnky a Adámka - aby se mohly podívat na vysněný letní tábor.
„Jejich maminka měla sama těžké dětství, obdivuju ji, jak se dnes sama stará o své děti“
„Příběh dětí, pro které jsem se rozhodla založit tuto sbírku, začal už před mnoha lety. Jejich maminku totiž znám od jejího útlého dětství, kdy ona sama byla naší klientkou a nezažila zrovna radostné rodinné dětství. O to více obdivuji, s jakou péčí a láskou se dnes o dceru a syna stará. I když se rodina pohybuje na hranici svých finančních možností, doma mají vždy čisto a teplo,“ popisuje příběh, do kterého se rozhodla přinést trochu světla, sociální pracovnice hořického OSPODu Eva Pavlová. Je to jen další příklad toho, jak je pro ni každé dítě důležité a to i ve chvíli, kdy už se samo stane rodičem. Jak jej doprovází a sleduje jeho život, připravena přijít na pomoc, když bude třeba.
Maminka dětí podle ní nemá dluhy, pečlivě hradí všechny poplatky a v minulých letech dokonce zvládla našetřit i na dětské letní tábory. Moc jí záleželo na tom, aby se děti po návratu z prázdnin do školy těšily a mohly se stejně jako jejich spolužáci pochlubit novými zážitky. Letos v březnu ale rodinu zasáhla obrovská tragédie. Dětem náhle zemřel tatínek a maminka zůstala na všechno sama.
Co je pro mnohé děti dovolená u moře, to je pro Kristýnku a Adámka letní tábor.
Kvůli zdlouhavému vyřizování sirotčích a vdovských důchodů se rodina ocitla ve velké finanční tísni
I letos sice přišla poštou nabídka dětských táborů, ale mamince už na ně po tom „tornádu osudu“ zkrátka nezbývají peníze. „Nedávno za mnou přišla s dcerkou, moc šikovnou a snaživou slečnou, která nade vše miluje školu a vždy ráda pomáhá. Prohlížely jsme si spolu barevné letáky a s nadšením nakonec pro ni i mladšího brášku vybraly tábor s tématikou Harryho Pottera,“ líčí paní Eva.
Prožít léto v kouzelném světě je skvělý způsob, jak utéct na chvíli ztrátě tatínka.
Vybraná částka poputuje ze sbírky, kterou pro rodinu založila, přímo na úhradu letního tábora pro děti. Pomůže dětem na chvíli zapomenout na těžkou životní ztrátu a umožní jim zažít pravé prázdninové dobrodružství, o kterém budou moci v září s hrdostí vyprávět svým kamarádům. To, co se jiným může zdát jako prázdninový standard, je v tuto chvíli pro sourozence vysněná letní výprava do světa, kde kouzla existují. Stejně jako dobré víly, které nad nimi drží ochrannou ruku.
Díky za všechny takové.
