„Jsi tlustá a líná chodit na tělocvik!“ Přístup lékařů, který na půl roku zastínil rakovinu

„První nějaké náznaky přišly ještě dlouho předtím, než se cokoli začalo řešit. Asi půl roku, možná tři čtvrtě, mě začalo bolet koleno. Ale tak člověk lítá všude možně, občas se praští do kolene, občas spadne, vezme roh postele nebo skříňky, tak to tolik nevnímá. Takže ze začátku mi to ani divné nepřišlo. Pak jsem ale chodila čím dál častěji s tím, že mě bolí koleno, i když nic nedělám. I přes opakované návštěvy doktora byl vždycky verdikt jasný i bez rentgenu - někde si se praštila, nechce se ti na tělocvik, jsi moc tlustá, takže ti to koleno trpí, jez gumové medvídky… Bohužel toto se opravdu asi půl roku dělo. Takže jsem měsíce nechodila na tělocvik, jedla želatinu a koleno pořád bolelo. Když mi skončilo uvolnění z tělocviku, tak jsem neměla již žádné úlevy, a vlastně ,,první“ příznak, který se začal řešit, byl poté, co jsem uběhla půl kolečko na tělocviku a koleno se začalo tvářit jako obří grep. V tu chvíli zpozorněli úplně všichni, a pamatuji si, že pak už to šlo ráz na ráz. Jeden den doktor a rentgen, tam nás druhý den objednal na CT do nemocnice, po CT nám řekli, že to může být cokoliv, ale máme se připravit spíš na nejhorší. V tu dobu jsem ani nevěděla, že děti a mladí můžou vůbec rakovinu dostat. Hned po víkendu jsem jela do Motola na biopsii, kde nikdo nečekal, že už tam pak doslova zůstanu další rok a něco,“ vzpomíná Kačka na své patnáctileté já a přístup lékařů, kteří osteosarkom odhalili až v pokročilé fázi nemoci.

Léčba pro ni byla, jak sama říká, doslova peklo. Často končila na onkologické JIP, jelikož špatně snášela chemoterapie. Když nezvracela, trpěla na různé afty v těle, což jí stálo dvacet kilo váhy: „Dokonce mi mamka tehdy říkala, že skoro 14 dní jsem o sobě ani nevěděla, jak jsem byla na prášcích, aby mě to nebolelo. Pak už si z nás i sestřičky, které byly skvělé, dělaly srandu při propouštění, že druhý den jsem zpátky. Ono to bohužel většinou tak bylo. Dokapala mi chemoterapie, sanitka nás odvezla domů, mamka stihla uvařit nějaké jídlo do krabiček, vyprat, a ještě ten večer nebo druhý den jsem odjížděla s horečkami nedejbože s něčím jiným zase zpátky.“

Nezlomná máma

Tatínek umřel Kačce, když jí bylo dvanáct. A tak, když odstoupím od jejího příběhu maličko dál, vidím tam mámu, které tři roky po odchodu manžela vážně onemocnělo milované dítě. Hluboká poklona a respekt před tím, jak to vše dokázala zvládnout. Na většinu věcí zůstaly samy, ale hodně jim pomohla maminky sestra, tedy Kaččina teta se sestřenicí. A také kamarádka, která jezdila kdykoli mohla: „Moje mamka je skvělá, neskutečně silná a zábavná osobnost, která na sobě většinou moc nějaké emoce nenechává znát. Ale, když jsem se o tom zpětně bavily, muselo to pro ni být neskutečně náročné. Pořád vlastně nevíte, jak to dopadne, jestli ta léčba zabere, k tomu chodit od rána do večera do nemocnice, protože já jsem absolutně nezvládala tam být sama pomalu ani pět minut, občas mamku zastoupila teta nebo sestřenice. A nakonec, zvládat i moje výkyvy nálad, obzvlášť ke konci, když už všichni kamarádi, se kterými člověk začínal léčbu odešli a člověk tam zůstal sám. A i když se o tom dodneška moc nebavíme, tak čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, jak neskutečně náročné to po psychické stránce bylo. Ale samozřejmě to bylo vyčerpávající i po fyzické stránce, protože na začátku léčby jsme bydlely v paneláku bez výtahu ve čtvrtém patře. Mamka byla už v té době po dvou operacích zad, a bylo jí řečeno, že pokud bude tahat těžké věci, ať počítá spíše s vozíkem, jelikož třetí operace by už nemusela dopadnout. Takže tím, že jsme byly samy, tak mě sama tahala do vany, z vany, na vozík… ale i přes to všechno naštěstí chodí a funguje. Na mamce se tohle všechno podepsalo až po skončení léčby, kdy na ni dopadl veškerý stres, který se hromadil mezitím, co držela nad vodou mě. Ale musím zaklepat, plus mínus se dost věcí srovnalo, ale následky si samozřejmě nenesu jen já, ale všichni blízcí co v tom byli se mnou,“ říká s úctou a láskou v hlase Kačka.

Na onkologii byla legrace. Občas jsme se při hře zamotali do kapaček a nevěděli, komu co pípá

„Já musím říct, že i když to nebyla hezká doba, tak jsem měla neskutečné štěstí skoro na všechny. Měli jsme skvělou ,,onko“ partu se kterou jsem dodnes v kontaktu. Našla jsem si tam skvělé kamarády, se kterými se vídáme. I když, bohužel, spoustě z nich se to i vrátilo a už tady s námi nejsou. Chodívali jsem hrát různé hry na hernu, kdy jsme se zamotávali s kapačkami, nikdo nikdy nevěděl, komu co pípá. Skoro každý týden za námi chodil dobrovolník Marek, který s námi ty hry hrával, povídal si s námi. Klinika dětské onokologie má i svého „herního terapeuta“ Mariana, který je naprosto skvělý, a zařizuje spousty věcí.

Sestřičky a sanitářky byly opravdu skvělé, nikdy nezkazily žádnou srandu. Ono, když je tam člověk tak dlouho, berete všechny jako blízké. Hlavně když tam zůstanete na narozeniny, svátek a Vánoce. Sanitářka Míša si kvůli mně dokonce oholila hlavu, abych v tom nebyla sama. Paní doktora Cingrošová, kterou jsem dostala, byla naprosto perfektní, profesionální, zařídila nám pokud si to správně pamatuji i paní, která mamce pomohla vyřídit nějaké příspěvky a podobně. Ale samozřejmě, že člověk natrefil i na lidi, kteří mu uplně nesedli. Do dneška, protože musím jezdit na kontroly, bojuji s jednou sestrou, která vždycky má nepříjemné poznámky. Je to vše o lidech. Ono, i když se o tom ještě v té době moc nemluvilo, a nebyly úplně sociální sítě, tak ta podpora tam byla. Jen ne asi až v takové míře jako je dnes.”

„Protézu vám nedáme, stejně se vám rakovina pravděpodobně vrátí,“ zaznělo z pojišťovny

„Když jsem se dozvěděla, že léčba nezabírá a bude muset být amputace, tak jsem na rovinu řekla, že radši umřu, než nemít nohu. Bylo mi 14 skoro 15, to je věk, kdy se chcete líbit, být aktivní. Začínáte střední školu, na kterou se těšíte a pořád doufáte, že dokonce letních prázdnin z nemocnice vypadnete. Máte pocit, že je to konec světa, a nic nemá cenu a ani smysl,“ vzpomíná dnes 31letá Kačka. Právě v těchto chvílích jí nejvíce pomohla maminka a paní doktorka s psycholožkou. A také dívka, která šla na amputaci deset dní před ní. Nový život bez nohy byl velmi náročný. První protézu dostala Kačka až těsně před koncem léčby, což bylo skoro tři čtvrtě roku po amputaci.

„Nejdříve vyfasujete od pojišťovny úplně obyčejnou tyč. Já vyfasovala ještě dokonce i dětskou, kvůli svojí váze. A abych se přiznala ani si moc nevybavuji, jestli jsem s ní chodila, něco málo jsem s ní nachodila, ale nebylo to moc pohodlné. Po léčbě, když už jsem i trochu přibrala, mi byla schválena další protéza, teda spíše další tyč už pro dospělé, a když jsme se ptali na bionickou protézu, bylo nám od pojišťovny řečeno, že počítají spíš s tím, že se rakovina vrátí a nebudu ji potřebovat. Takže jsem nějaké 3-4 roky chodila o dvou berlích, jelikož stačil jeden špatný krok a člověk skončil na zemi. Až teda poté mi konečně byla schválena první ‚lepší noha‘, s kterou jsem se naučila chodit bez berlí a pomoci. A mohla jsem se vrátit do skoro normálního života, kdy jsem nepotřebovala nikoho, kdo mi donese třeba čaj. Od té doby, se snažím pořád někde být nebo něco dělat.“ A to je tedy naprosto evidentní. Zážitků a fotek z cesty má Kačka vážně požehnaně. Miluje hory, výšlapy, miluje vodní sporty. Všechno to přišlo po setkání s nastávajícím mužem.

Výšlap na Špičák jsme zvládli i s vozíkem po boku pro případ „co kdyby“

„Je to tak. Tuhle lásku jsem získala až teprve s manželem, a po té, co se mi povedlo zlomit si ten zbytek nohy a skoro rok nevylézt z postele. Do té doby mě to táhlo hlavně ke koním, i když těm budu věrná vždycky. Ale asi nejlepší náš výšlap zatím byl na Špičák, ještě s kamarády. Dala jsem si to relativně čerstvě po zlomenině, takže kromě sebe a nohy jsme tlačili i prázdný vozík, co kdyby náhodou. A brali jsme to od Špičáku na Černé jezero a do Hamer. A byla to teda pořádná procházka. Letos jsme měli jet do Tater, ale zradila mě v den příjezdu do hotelu noha a tak jsme na ně koukali jen z okna, takže si je dáme ještě jednou a pořádně tentokrát, a snad se noha rozhodne spolupracovat a ne se vytočit o 90°. A v létě si s kamarády dáme opět Šumavu a sjedeme nějakou řeku,“ tetelí se Kaččina dobrodružná duše.

„Vybrala jsem si porsche mezi protézami, chci aby vydržela i na třídenní túru“

„Pokud se vydám na třidenní túru, a to bych někdy ráda, nebudu muset řešit protézu, která se vybije během jednoho dne. Pak je to už jen těžké závaží, které nese kyčel. Ale není to jen túra, je to jakýkoliv festival, stanování apod. Stejně tak se nebudu muset bát, že když pojedu vodu, nebo si půjčím plachetnici, že nohu utopím. Stávající noha není voděodolná, a i přesto že se snažím si dávat pozor a balím ji do x plastových pytlů (a nakonec do vaku určenému přímo pro vodáky) nikdy nemám 100% jistotu, že zrovna dneska se něco nepokazí a já skončím úplně bez protézy. Zároveň bych se konečně s touto nohou mohla postavit na paddleboard, který momentálně dávám v sedě, ale není to taková zábava. Je to prostě noha, která když se jednou pořídí, tak už zůstane dokud bude moct. Já osobně počítám, že s ní nejspíš pak už i na důchod umřu,“ usmívá se Kačka, když popisuje svůj velký sen. Do podpory se už teď pustili na dárcovské platformě Znesnáze lidé z celé republiky, kteří jí chtějí v úsilí a snu podpořit.

Tím snem je novinka - Genium X4, která může do vody, do moře i do bazénu, její baterie vydrží nabitá až 5 dní. Je možné s ní chodit do schodů (se současnou to jde jen ze schodů), dokonce i pozpátku. „Myslím si, že by mi hodně mohla pomoct k tomu se přestat hlídat a dělat naprosto spontánní věci. Jako když mě v létě zrovna napadne jen tak skočit do řeky. Je vyzkoušeno, že to jde. Ale už člověk musí to nohu sundat a doufat, že tam na tom břehu zůstane ležet,“ směje se. Cesta k protéze tohoto druhu je sice opravdu dlouhá, protože pojišťovny na ni nepřispívají, ale když tak Kačku poslouchám, ona dokáže vážně zázraky. A to i díky lidem, které kolem sebe má.

Za odhodláním jít dál, a co nejdál, stojí skvělí přátelé

„Musím říct, že mám asi ty nejlepší lidi kolem sebe. Většinu jsem poznala na festivalu pro nadšence postapa (postapokalypsy, Mad Max, Vodní svět, Stalker…), a vlastně hodně za to můžou oni, že jsem se dokázala s umělou nohou vyrovnat. A taky tam jsem svého muže potkala, jelikož láska k postapu u mě přerostla až skoro k nezdravému trávení času na jednom místě, byla docela velká pravděpodobnost, že se tam s někým najdu.

I když nás dala dohromady asi hlavně rakovina. V době, kdy jsem se potkali, se s ní potýkal jeho nejbližší, takže jsem věděla, jak náročné období to musí být. A pak taky knihy a dějiny, první dny, skoro týdny jsme vlastně nedělali nic jiného, než si povídali o knihách a podobně. Nakonec jsme k tomu přihodili ještě deskové hry a nyní se ještě s kamarády snažíme vést malý deskoherní klub. Takže, rozhodně se doma nenudíme.“

„Neskutečně moc si toho vážím, už jen díky tomu, že si vybrali zrovna mě v tom množství lidí a zvířátek, kteří to také potřebují. I když si tohle jen přečtou, znamená to pro mě strašně moc, jelikož mi věnovali svůj čas. Je to strašné klišé, ale přála bych si, aby nikdo nebyl nemocný a nemusel trpět. A nejen lidé,“ míří svými slovy s vděčností ke všem těm, kdo na ‚novou nohu‘ přispívají nebo přispějí. Kátiným největším přáním by bylo, aby se jí tehdy rakovina a amputace nohy vyhnula. Ale ví, že kdyby je kdyby a teď je teď. Jako máma slečny ve věku Kačky, když jí amputovali nohu, cítím při psaní tohoto článku mrazení v zádech i hluboký obdiv k její mamince. K nim oběma. Protože jedna věc je s nemocní se setkat, druhá se s ní poprat a třetí pak naučit se s následky žít. To, jak to všechno zvládly tyhle dvě holky je obdivuhodné a upřímně věřím, že cesta k vysněnému cíli bude úspěšná stejně jako ta, co už mají společně za sebou. Tak na vrcholy a do hlubin, Kačko!