Článek
„Ke svému současnému zaměstnavateli jsem se dostala zcela náhodou, protože jsem potkala bývalou kolegyni, když sháněli do domova aktivizační pracovnici. V předchozím zaměstnání jsem byla na hranici vyhoření z nadřízených a bylo na čase změnit působiště, nebo by mě to tam semlelo. Řekla bych, že to byl osud a změna v ten pravý čas,“ vzpomíná na svou cestu do Domova bez bariér Hořice Veronika Dobešová. Její pracovní náplň je různorodá a asi to jediné, co mají všechny dny společné, je ranní porada. Jinak se Veronika stará o kulturní program klientů v domově i ve městě, správu sociálních sítí domova, plánování výletů, zařizování dopravy, nákupy oblečení, reklamaci zboží klientů, výběr obědů, doprovod k lékaři a každoročně i zjišťování tajných snů a přání klientů, které Veronika zapisuje do databáze projektu Nadačního fondu Českého rozhlasu na www.jeziskovavnoucata.cz a následně se o setkávání s dárci, zařizování a předávání dárků stará. Verča je prostě to světlo domova, ke kterému se klienti jak slunečnice obrací. A jí to moc těší.
„Domov, ve kterém nyní pracuji bylo moje úplně první pracoviště odborné praxe při střední škole, kdy jsem studovala Sociálně-správní činnost v Hořících. Vztah ke klientům je nastaven tím, že oni jsou v domově jako doma. Někteří nás berou jako návštěvu, jiní řeknou, že jim nahrazujeme i maminku, tím, že nakoupíme, zařídíme, pomůžeme. Je to různé, u některých si musíme dávat pozor, protože jejich jednání je i manipulativní a nejednou moje dobré vůle zneužili. Člověk v sociální službách se celý život učí,“ říká Veronika, která dnes věří, že práci s klienty zůstane věrná až do důchodu.
Veronika bádá v historii. Jedna dědova historka ji přivedla k četníkům, kresbě i velkým snům
Zanedlouho bude Veronice třicet let. Bydlí v malém domku v Podkrkonoší nedaleko Hořic, kam dojíždí do práce: „Malé zázemí k životu jsem volila z důvodu hromady volnočasových aktivit. Mým velkým koníčkem je genealogie, příběhy života mých předků, ale i genetická genealogie a hledání pokrevních potomků vzdálených předků. Když jsem před lety sepsala pro prarodiče historické obrazy rodů jejich rodičů, dohlédávala jsem jen nějaké zajímavosti. Děda mi tehdy řekl, že to by se tady za četníka nestalo. Dědovi jsem nevěřila, ale archiv jsem navštěvovala při bádání a sestavování rodokmenů, tak jsem jeho oznámení jela překontrolovat. Děda měl pravdu, četnická stanice Obora tam měla staniční knihy. Začala moje nová cesta zájmu,“ mluví s láskou o svém koníčku, který se stále víc a víc rozšiřuje.
„Je to velké sousto, ale neskutečné místo pro realizaci a poznávání. Když jsem zajímavé věci začala sepisovat, dostala jsem se do bodu, kdy jsem neměla představu, jak tehdy místa vypadala, co tam bylo za domy. A tak jsem začala hledat staré pohlednice a fotografie. Prodej pohledů je dnes byznys, nedají se stahovat z internetu. Staré pohlednice jsem začala sbírat a vracet se díky nim do dob, kdy místo asfaltu byl štěrk, místo aut povozy s koňmi, a hlavně parní vlaky. Když zápisky ze staničních knih, pamětníků, kronik a dobové pohlednice přesáhly sto stránek, listovala jsem wordem a něco mi tam chybělo. Byly to barvy, předci nežili v černobílé době, žili pestrý a společenský život, kterým by nás mohli učit! Hledala jsem v okolí někoho, kdo by byl jako já zapálený, ale marně. Byla jsem po úrazu páteře, věděla jsem, že se již nevrátím k milovanému americkému fotbalu a nějak jsem došla k závěru, že začnu kreslit.“
Veronika se doma moc neohřeje. Má tolik zájmů, že je jí den krátký.
Kreslení Veroniku bavilo už jako malou holku, ale s věkem ho vytěsnilo množství jiných zájmů a povinností. Dnes se Veronika ke koníčku vrací a navštěvuje v Hradci Králové kurzy kresby pod vedením akademického sochaře Lukáše Bezvody: „Postupně, jak jsem souběžně bádala a malovala, nacházela jsem černobílé fotografie (ne)známých hrdinů, které nějakým způsobem promluvili do dějin Novopacka, Novobydžovska a Jičínska. Začala jsem tyto hrdiny malovat - dneska tato sbírka čítá 7 hrdinů a vím, že až bude více času, budeme 30 zástupců včetně tatíčka Masaryka. Velké díky patří kronikáři, pradědovi Františkovi Dobešovi. A také praprastrejdovi Františkovi Štěrbovi, akademickému sochaři. Za jejich genetický odkaz, který mi předali a já ho dnes můžu posílat dál,“ usmívá se.
Veronika je buldok. Když si něco umane, nepustí se toho. Teď plní sen klientů a organizuje pro ně po práci velkou výpravu k moři
Všechno výše zmíněné je jen důkazem toho, že když se Veronika do něčeho pustí, tak pořádně a se vším všudy. A právě to se ukazuje i teď v projektu, pro který se nechala strhnout svými klienty v domově: „Den, kdy za mnou přišel Pavel, že by rád viděl moře, si budu pamatovat do konce života. Dlouho jsem přemýšlela, jak to udělat, abych mu sen splnila. Mám štěstí, že moji kolegové jsou moje velká opora a kryjí mi záda, přesto to je práce navíc každičký den. Chystání postů pro facebookovou stránku Účastníci zájezdu „na vozejku“, kontakt s leteckou společností, hotelem, hledání zkušeností jiných vozíčkářů s cestováním letadlem, odpovídání na zprávy facebookové stránky, procházení map pomocí Google street view, hledání dalších zajímavých míst v okolí hotelu, kontakt s týmem pečujících, kteří doprovodí účastníky, promýšlení, jak označit kufry, abychom v cílové destinaci nehrabali v cizím, čtení diskuzí, tak aby nás nic nepřekvapilo…, to všechno jsou drobnosti, které ve výsledku zaberou i čtyři hodiny po práci každý den. Malování tak šlo trošku stranou, ale to nevadí, tohle je teď nejdůležitější,“ říká s odhodláním aktivizační pracovnice hořického domova, která se už teď na společnou výpravu moc těší. Nejede totiž nakonec jen pan Pavel, ale celá parta vozíčkářů, kteří společným snem doslova žijí. Tedy, pokud se podaří vybrat na dárcovské platformě Znesnáze od štědrých dárců celou částku a účastníci zájezdu nebudou muset „tahat sirku“.
Veroniku mají klienti Domova bez bariér Hořice moc rádi. Stejně, jako ona je.
Veronika pro splnění snů handicapovaných klientů dokázala strhnout kolegy i veřejnost
„Ač se jedná o aktivitu mimo domov a všichni zúčastnění si berou volno a jedou bez nároku na odměnu jako dobrovolníci, domov nám pomáhá. Dává nám cenné rady vedoucí zdravotního úseku, ale i vedoucí týmu pečujících. Pomocnou ruku podali kolegové z řad sociálních pracovníků. Domov dále doporučil pečující z řad zaměstnanců - Hanku a Gabriela, kteří neváhali ani vteřinu a do výzvy šli. Každý domov se potýká s nedostatkem pečujících a zdravotních sester, tak třetí místo v posádce má Věrka, aktivizační pracovnice s velkými zkušenostmi pečující z předchozího zaměstnání. Díky facebookové výzvě, kterou jsem postovala na svém účtu se našli i záchranáři Dan a Tonda, kteří naší výpravu doplní o zdravotnický element. Výprava k moři zatížila celý domov, jelikož účastníci své otázky rádi proberou s každým zaměstnancem, protože jestli bude u moře velbloud je prostě důležitá a zásadní otázka,“ směje se Verča.
Parta odhodlaná jet poprvé a naposledy ve svém životě k moři…
... se splněním snu jim pomáhá veřejnost. Pokud se částku nepodaří vybrat celou, budou muset „tahat sirku“.
„Svoji práci beru jako poslání, ale někdy je to náročný. Jak říká Tomáš Töpfer v Četnických humoreskách. Klienti se mě často ptají, kdy budu mít děti a jak dlouho budu na rodičovské. Vždycky si dělám legraci, že na žádnou mateřskou nepůjdu a budou vozit je s kočárkem po domově. To byste koukali, kolik se mi hlásí zájemců!“ Veronika má hodně práce, hodně snů, a ještě více plánů - obrazovou výstavu, vydání časosběrných deníků z četnické služby, setkání s pokrevními příbuznými z Austrálie nebo nalezení pomníku padlých Čechů z 2.světové války ve Štýrsku: „Důležité je mít zdraví, štěstí a podporující okolí, pak člověk dokáže cokoliv,“ říká aktivizační pracovnice hořického Domova bez bariér Veronika Dobešová, která je toho sama příkladem.
