Článek
Předvánoční čas je každoročně nejnáročnější období roku. Ne snad kvůli dárkům a cukroví, ani jedno z toho nemám, ale kvůli práci. A letos ještě více než kdy jindy, protože se snažím při Ježíškových vnoučatech nešidit svoji celoroční práci pro Znesnáze, která přináší stejně jako vnoučata naději a klid lidem, kteří jich právě v životě nenacházejí dostatek. V předvánočním čase mnohdy dvojnásob.
Zapomněla jsem, jak těžký to je, mám za sebou tři roky rodičovský , kdy jsem na vnoučata měla v podstatě všechen svůj čas. Ale ani při sebemenších náznacích únavy jsem si to nechtěla připustit, a tak mě to dohnalo a na dva dny úplně vyřadilo z provozu. Měla jsem čtyřicítky a nevěděla o světě. Byla jsem nucena zkrátka jen spát. Problém byl jen dojít si na záchod, nemohla jsem ani poslouchat a svítit. Prostě restart. Mohla jsem si ho dovolit, děti nebyly doma. A věděla jsem, že práci doženu, jako vždycky. Že teď není v mých silách být kreativní. Že dokážu jen být.
A tak jsem vzala ji. Odkládanou, opomíjenou, připravenou.
Nečetla jsem dlouho. Nejen kvůli času, ale i kvůli chuti. Když váš život tvoří psaní písmenek, nechcete den, kdy třeba i 16 hodin tlučetete jedno za druhým na bílou plochu monitoru, ukončit tím, že se budete dívat na další. Jakkoli písmenka milujete, můžete je i nenávidět. Chcete si od nich odpočinout. Jako kuchař, co stojí celý den u plotny, jen těžko se s chutí po návratu domů postaví ke sporáku a ponoří se do vůně surovin. Zvedá se mu z nich kufr. Teď to ale bylo to jediný, co jsem mohla dělat, podepřít ji otevřenou mezi polštáři a s přimhouřenýma očima začít číst. Teplota klesla pod čtyřicet a já už nemohla spát, a vlastních myšlenek se bála. Pustila jsem k sobě ty její. Valérie Perrinové.
Strávily jsme spolu bez přerušení deset dlouhých hodin, dokud mě znovu nepřemohl spánek. Deset hodin niterního setkání, které bude pokračovat. Věřím, že si to neodpustím. Že se nenechám strhnout přesvědčením. Že nedám přednost všem těm povinnostem, které se teď nakupily a každou další hodinou kupit budou. I kdybych si naše další setkání měla dělit na maličká nebo jim věnovat jednu celou noc.
Vyměnit vodu květinám.
Dobrou knihu poznám podle toho, že se její stránky propíjejí otisky mé žluté fixy. Ano, píšu do knih. Čmárám, kroužkuju, dělám si poznámky. A nepovažuju to za znehodnocení. Naopak. Považuju to za největší uznání autorovi, jehož slova jsou pro mne natolik důležitá a neobyčejná, že si je chci pamatovat, že se k nim chci vracet. Že pro mě nebyla jen směsicí slovních druhů, ale druhem slov, která mě přiměla k zamyšlení. Dokázala vtáhnout natolik, že jsem vždy v půlce stránky neodbíhala myšlenkami k plánům nebo trápením reálného světa, ale zůstávala tam. Celá a docela. Tam, v uličkách hřbitova, o který se Viollete stará. V životě, který ji tam zavál. Když s ní můžu brečet, smát se, povzbuzovat ji, i se na ni zlobit. Když ji chci obejmout. A uvědomit si, jak moc, moc ve svém světě mám. A že můžu být jeden den s ní, bez výčitek a spěchu, protože dělám, co můžu, abych na něm byla platná. Že snad jsem dobrý zahradník. Protože, jak řekla matka Saši: „Neposuzuj každý den podle úrody, jakou máš, ale podle semínek, která seješ.“
Být Violette není snadné. S ní se ale vše snadné zdá. Nikdy nezapomene Vyměnit vodu květinám.
