Máma šla do vězení a děti skončily v náhradní péči. Táta se snaží o jejich návrat domů

„Jsem otec sedmi dětí, který se ocitl v náročné životní situaci. Před patnácti měsíci musela moje družka nastoupit výkon trestu a já jsem zůstal na péči o děti sám. Po této změně jsem se musel přestěhovat, a kvůli tíživé situaci byly mé děti dočasně umístěny do dětského domova a pěstounské péče,“ vysvětluje nelehkou životní situaci Julius Horvát. Aktuálně má svou čtyřletou dcerku ve své péči a další dvě si pravidelně bere na víkend a prázdniny domů. Aby mohly zůstat doma natrvalo, musí tam udělat pár potřebných změn.

„Moc rád bych je měl všechny pod jednou střechou. Potřebuji vybavit byt tak, aby splňoval podmínky pro jejich návrat domů. Snažím se situaci řešit, jak jen to jde, ale můj příjem ze sociálních dávek je bohužel omezený,“ vysvětluje důvody své žádosti o pomoc veřejnosti na dárcovské platformě Znesnáze. Své pracovní závazky plní v rámci prospěšných prací. Jakmile tuto povinnost dokončí, plánuje si najít stabilní zaměstnání s trvalým dostatečným příjmem a klidem pro sebe a své děti. Na vybavení bytu mu nezbývá, a proto žádá o pomoc touto cestou. Než se „odrazí ze dna“.

Děti za nic nemohou

Asi by bylo snadné Juliuse mávnutím ruky odsoudit a dementovat vše známým - jak se do lesa volá. Jenže to by byl skutečně velmi přímočarý a povrchní pohled. Asi není třeba vytahovat zažité „nesuď cestu jiných, když nejdeš v jejich botách“, a vůbec celkově hodnotit životy dospělých, kteří sejdou z cesty. Je ale určitě třeba poukázat na zmiňované děti, které s nimi po té cestě musejí jít. Protože ony za nic nemůžou. Zatímco rodič je na cestě k nápravě, jim se jejich život zcela sesypal. Chtějí ho zpět. Chtějí domů. Alespoň za jedním ze svých rodičů. Ať už je náhradní péče jakkoli skvělá a záslužná, duše dítěte to většinou neocení tolik, jak domov, kde bude se všemi sourozenci a vlastní rodinou. Když je milované.

Jestliže se rodič dostane do vězení, musí být dítěti zajištěna jiná forma péče. S ohledem na možnosti a zejména na zájem dítěte je obvykle rozhodnutím soudu umístěno do péče druhého rodiče nebo do některé z forem náhradní péče (ústavní nebo rodinné). Využita může být také pěstounská péče na přechodnou dobu.

Řada rodičů ve vězení nemá reálné představy o tom, co prožívá jejich dítě. Neví to často ani druhý rodič, který je s dítětem na svobodě. Vlastně ani sociální pracovníci ne. Práva dětí, které mají rodiče ve vězení, nejsou velmi často dodržována, unikají pozornosti a přezdívá se jim proto sirotci justice. Děti vězněných rodičů je obrovské téma. Skvělý rozhovor k němu připravil i pořad České televize Hyde park Civilizace, kde bývalá ředitelka věznice Světlá nad Sázavou (primárně určené ženám) Gabriela Slováková mluví o konkrétních příkladech i postupech.

Horší věznění rodiče než jeho smrt

V jistém věku má odchod rodiče ze života dítěte z důvodu vězení na jeho duši větší dopad než když rodič zemře. Dítě totiž prožívá nejistou ztrátu. Neví, co se děje, jen tuší, že rodič provedl něco nepřijatelného. Na dítě pak často dopadá pocit viny, lidé si na něj ukazují prstem, nepřijímají ho… necítí od ostatních takový pocit přijetí a soucitu, jako ve chvíli, kdy by jeho rodič zemřel. Naopak. Žije v zahanbení a izolaci.

Dítěti často nebývá jasně a dostatečně vysvětleno, do jaké situace se celá rodina dostala. Z toho pramení strach o rodiče a sebeobviňování. Dalším důsledkem pro dítě bývá změna prostředí, se kterou se musí vyrovnávat. Bývají mnohdy umístěny u příbuzných, v pěstounské péči, ale často také v dětských domovech nebo diagnostických ústavech. Někdy zůstávají s druhým rodičem, kterého vidí v depresi, finanční podmínky jeho rodiny se citelně sníží. Samozřejmě ale také bývají časté i situace, kdy se dítěti odchodem druhého rodiče do vězení uleví a naopak se bojí, aby se už brzy nevrátil domů a nebylo zase „zle“. Tak či tak jde o život, který pro dítě velmi náročný a potřebuje podporu všech.

V případě malinkých dětí existuje možnost, že odcházejí do vězení s matkou. Podmínkou je dostatečně krátký trest, tedy to, že s mámou přijdou i odejdou. Je nutné splnit spoustu kritérií, důležité je stanovisko OSPODu, dětského psychologa, dělá se psychologický profil matky atd. Takový postup se většinou týká matek dětí do tří let věku, kdy si dítě následně často pamatuje hezké a bezpečné prostředí připomínající školku, paradoxně často hezčí, než je to ve skutečném doma. Žen ve výkonu trestu je mnohonásobně méně než mužů. Z 91% jsou ve výkonu trestu muži. Přístup dětí k situaci se liší jednak věkem, ale také tím, jestli končí ve vězení otec nebo matka. V případě matky většinou přichází u dítěte změna nálady, uzavření se do sebe, neochota zapojit se do her, zvýšená emoční citlivost. Pokud odchází do výkonu trestu otec, přicházívá zhoršení chování a delikty. Trauma je opět velké tak či tak.

Co dělat a jak pomoci?

V naší zemi se přístup k dětem vězněných rodičů rok od roku zlepšuje. Roste zájem, rostou možnosti, veřejné diskuze i podpora. Organizace jako Mezinárodní vězeňské společenství, Zapomenuté děti, Sdružení Za branou a další. Jsou takovým dětem skutečnou oporou. Za zmínku stojí i projekt „Očima dítěte“ , který vznikl ve spolupráci Vězeňské služby České republiky a VOLONTÉ CZECH, o.p.s.

Česká republika je čtvrtá nejhorší v počtu uvězněných v celé Evropě. Zavíráme příliš mnoho lidí, za drobnou trestnou činnost, které pak nacpeme do cel třeba o deseti postelích. Vězení jsou přeplněná, výdaje na ně nesmyslné (jeden vězeň stojí ve svém důsledku stát miliony korun) a práce s trestanými nedostatečná (o možnostech osobního kontaktu s dítětem ani nemluvě). Systém neplodí to, co společnost očekává, chybí dostatečné resocializační programy, a tak se člověk po výkonu trestu často vrací do prostředí, které ho štandopéde vrátí zpět do věznice. Je třeba začít o sankční politice přemýšlet jiným způsobem a reformovat systém od podlahy, což jak všichni tušíme není otázka blízké budoucnosti. Do té doby je můžeme začít sami u sebe. Například účastí v celosvětově unikátním projektu Žlutá stužka - běh proti předsudkům, jehož zakladatelkou je zmiňovaná Gabriela Slováková, ale také přístupem k dětem v našem okolí, které mají rodiče ve vězení.

Pochopení a podpora místo odsouzení a vyčlenění

Jak s dětmi jednat a eliminovat traumatický dopad celé situace popisuje na svém webu prakticky také Linka bezpečí, na kterou se můžou obracet děti, které trápí odchod rodiče do vězení, nebo naopak možnost, že by se domů brzy vrátil. Samozřejmě jsou dětem nonstop k dispozici její pracovníci na čísle 116 111. Důležité je ale také myslet na to, že velkou roli hraje společnost. To, jak my se chováme k dětem vězněných rodičů. Ačkoli je podle odborníků 5× až 8× větší pravděpodobnost, že skončí také ve vězení, nemůžeme si dovolit tím argumentovat a takovým dětem se nevěnovat - právě naopak! Právě situace, kdy bychom je nechali bez pomoci a podpory totiž zvýší pravděpodobnost, že se uchýlí k delikventnímu chování, jehož závažnost může časem narůstat. Děti za chování svých rodičů nemůžou! Naopak jím trpí. Potřebují slyšet, že všechno bude v pořádku, že jsou milované a  přijímané. Nemůžeme je vyčleňovat a tvrdit, že dopadnou „stejně jako fotr“. Protože právě taková stigmatizace je na podobnou cestu může jen přivést.