Článek
„Abych pravdu řekla, je to velice náročné, manžel mi hodně onemocněl, takže jsem na vše sama. Sehnat v dnešní době peníze na Laurinčino cvičení je náročné. Jezdíme 3× týdně do Prahy - Dolní Břežany na soukromou kliniku, kde jí dokázali pomoci k lepšímu dýchání, které je pro cvičení důležité, a teď je teprve vidět pokrok s držením hlavičky. To, že se jednou postaví na vlastní nohy je sen, kterému nepřestáváme věřit,“ říká paní Marie. Seniorka, která zůstala na výchovu vnučky Laury poté, co se jí její vlastní matka pokusila zabít. Rodiče s Laurinkou nejsou v kontaktu. Soud jim vzal rodičovská práva a zakázal se k dceři přiblížit.
Horší příchod na svět jí nemohl potkat. Její matka a otec mají velké štěstí, že se mi tehdy nedostali pod ruku
„Matka Laurinky holdovala alkoholu a drogám, stejně jako její otec. V těhotenství se bila do břicha a ve 25. týdnu těhotenství se mlátila tak silně, že si vyvolala předčasný porod. Vlezla si do vany s horkou vodou a do té vody holčičku porodila. Kdyby otec dítěte nepřišel z práce domů a malou nevyndal z vany, nechala by ji utopit. Otec jí dělal masáž srdce a dbal pokynů záchranky a díky tomu malá přežila. I tak na tom byla velice špatně. Matka jí údery do vlastního břicha způsobila velké hematomy a těžké krvácení do mozku,“ vzpomíná na osudný den babička, která za novorozenou vnučkou hned jela do nemocnice, kam byla transportovaná. Rodiče o ni zájem nejevili: „Nejdřív mě tam zdravotnický personál nechtěl pustit, ale když doktor řekl, že o ní nikdo nejeví zájem, ať mě tam pustí, tak jsem se k ní dostala. Byla tak malinká, že se téměř vešla do dlaně. Doktor mi řekl, že malá asi nepřežije. Že přestala bojovat a to je vždy špatné. Jezdila jsem za ní jak jen to šlo a povídala jsem si s ní, že jsem babička a že už teď jí mám ráda, ať to nevzdává, že se o ní postarám a nikomu jí nedám, zpívala jsem jí ukolébavky a odcházela jsem od ní s pláčem. Měla jsem na ty dva takový vztek, že mít je někde po ruce, asi bych teď byla v kriminále, jak strašně bych jim ublížila,“ vzpomíná paní Marie.
Zázrak připsal lékař lásce babičky
Po čtrnácti dnech pravidelného dojíždění přišel zlom. Lékař babičce Laurinky řekl, že začala zase bojovat. Že je to zázrak, a pokud bude takto pokračovat, mají vyhráno. Že sice bude postižená, ale bude žít: „Řekl mi, že je to i moje zásluha. Strašně jsem se rozplakala a vrhla jsem se mu kolem krku a pořád jsem mu děkovala za ten zázrak. Tím, jak Laurinka roste, je to pro mě hodně těžké, ale nedala bych jí za nic na světě. Miluju jí celým svým srdcem a ona to ví a dává mi to najevo tím, jak moc se snaží cvičit, je usměvavá a moc hodná,“ říká s dojetím. Klinika, na kterou Laurinku babička pravidelně vozí, je velmi drahá. Pokroky jsou ale zřejmé a tak si prarodiče přejí vytrvat ve svém úsilí. Peníze ovšem docházejí a tak hledají, kde se dá. Jednou z cest je i sbírka, kterou založili na dárcovské platformě Znesnáze a věří, že se najdou lidé, kteří mohou a chtějí pomoci.
Laurinka s babičkou cvičí i 5× denně. Velké pokroky přinesla soukromá klinika, na kterou ale už docházejí peníze.
Skoro dva tisíce kilometrů každý měsíc na cestě za cvičením. Houževnatost a odhodlání babičky si zaslouží velkou poklonu
Paní Marie je ve svém důchodcovském věku pořád v jednom kole. Veškerá péče je na ní. Její 71letý muž vážně onemocněl a peníze od státu nestačí: „Sociálka mi vyplácí nějaké příspěvky, ale na cvičení by to nestačilo. Máme tyto peníze na potřebu Laurinky. Na jídlo, oblečení, hračky, pleny, věci do koupele a taky na benzín, který není zrovna levný. Měsíčně najezdím na cvičení a k lékařům do Hradce Králové 1800 km. Nemáme vlastní bydlení, žijeme v pronájmu, který také není levný. Navíc se stále stěhujeme, protože dnes každý dělá smlouvu na rok a za rok udělá novou, ale zase dražší. Bydlení máme v patře do schodů bez výtahu, chtěla jsem si zřídit plošinu, abych Laurinku nemusela do schodů tahat v ruce, ale bohužel jsem se dozvěděla, že městský úřad na to nepřispívá a od sociálky na to nemám nárok,“ vyjmenovává ta nejpalčivější úskalí péče paní Marie. Sama prodělala mrtvici a onkologickou léčbu, přesto denně 3-5× cvičí s dvouletou vnučkou doma. Po půl hodinách, kvůli náročnosti: „Laurinka roste a je čím dál tím těžší a náročnější to zvládat. Ale nevzdávám se, musím bojovat jako ta malá bojuje,“ říká s odhodláním babička.
Každý měsíc najezdí skoro 2 tisíce kilometrů na vyšetření a rehabilitace. Babička by ale doletěla i na měsíc a zpátky, kdyby věděla, že to pomůže.
S každým novým dnem přichází nový a nadějný start. Vítaní jsou všichni, kdo z náročné cesty odmetou pár kusů kamení
Laurinka je veselá a usměvavá slečna, která miluje hračky, co vydávají zvuk. Piánko, bubínek a rachtací autíčko jsou její favorité, stejně jako balonek s kuličkou uvnitř. Úplně nejraději ale je, když si s ní hraje babička: „Když spolu blbneme, tak se směje, až se zalyká a pak mi dělá ‚malá‘, a já jí, a pusinkujeme se,“ popisuje nejkrásnější okamžiky dne žena, která svou láskou vrátila chuť do života umírající vnučce v prvních dnech života poté, co se jí vlastní matka snažila sprovodit ze světa. Laurinka je ve svých dvou letech na mentální úrovni zhruba půlročního dítěte. Brzy bude potřebovat speciální kočárek, nejnákladnější položkou ale stále zůstávají efektivní návštěvy kliniky: „Priorita je to cvičení a taky bych chtěla si zařídit nějakou pomoc na hlídání, alespoň jednou týdně, abych si mohla odpočinout,“ říká babička, která se také objevila na prosbu Znesnáze ve spotu na podporu pečujících. Lidí, jako je ona, jsou v naší zemi statisíce. Obětavých pečujících, kteří jdou přes hranice svých fyzických i psychických možností, aby umožnili důstojně žít svým nejbližším. Byla to právě ona, kdo svou láskou, hlazením a tichými povzbudivými slovy vrátil maličkému stvoření s tím nejšílenějším příchodem na svět chuť žít a za život bojovat. Je to ona, kdo je tu pro ni, i když s obavou, co bude za pár let, až síly dojdou. Ale teď je teď. Teď jsou tu jedna pro druhou a každý, kdo může a jejich situaci chápe, pro ně. Jakákoli částka se v součtu dobrých duší může proměnit v úlevu a v první krůčky na cestě životem slečny, která dostala díky babičce druhou šanci.
