Článek
„Ráno jsem se probudila a cítila se naprosto v pořádku, pak jsem si šla do koupelny vyčistit zuby, a právě když jsem stála před zrcadlem, najednou jsem ucítila ostrou bolest po celé hlavě. Všechno se změnilo během jediné vteřiny, začala jsem křičet z plných plic, byl to ten druh nesnesitelné bolesti, kdy víte, že je s vámi něco hluboce v nepořádku,“ vzpomíná Anna na den, který jí změnil život. Rodiče v ten okamžik nebyli doma, ale byli tam její prarodiče, kteří hned volali mamince Aničky: „Moje poslední vzpomínka z toho dne je, že ležím na podlaze v obrovských bolestech a babička v panice křičí do telefonu a říká mámě, aby okamžitě přijela domů. Je to ta nejhorší bolest, jakou jsem kdy v životě cítila, a myslím, že je to téměř ta nejhorší bolest, jakou může kdokoli zažít.“ Lékaři rodičům Anny řekli, že se jedná o arteriovenózní malformaci (AVM), která praskla a způsobila masivní krvácení. Tedy spleť cév, která nepravidelně spojuje tepny a žíly. Příčiny zůstávají neznámé. Mohla se vytvořit v průběhu života, mohla se s ní už narodit: „Tři dny po krvácení jsem přestala reagovat na léky, které mi podávali a mozek mi začal rychle otékat, takže neurochirurgové museli provést urgentní operaci, při níž mi odstranili velkou část kosti na hlavě. Jinak by situace mohla skončit mnohem hůř,“ vzpomíná Anička.
„Můj mozek zůstal víc než půl roku polootevřený, zatímco jsem čekala, až otok ustoupí. Obličej mi vyplnili částí mého stehna“
Anička musela velmi dlouho nosit helmu, aby svůj mozek chránila. Během rehabilitace navíc bojovala se dvěma stafylokokovými infekcemi na jizvě hlavy. Pak ale nastal čas mozek po dlouhé době zakrýt: „Chirurgové mi hlavu zakryli ručně vyrobeným implantátem z palacosu, ale po operaci jsem měla v hlavě stále malou díru, takže jsem o půl roku později musela podstoupit další operaci, při které mi ručně vyrobenou kost vyměnili za 3D implantát, který mi na hlavě dokonale seděl. Po té čtvrté operaci mi stále chyběla téměř polovina obličeje, jak vidíte na obrázku, takže jsem se obrátila na plastického chirurgaprof. MUDr. Andreje Sukopa, Ph.D., který pracuje ve Vinohradské fakultní nemocnici. Provedl na mně mimořádnou operaci, při které mi vyřízl sval z vnitřního stehna a přišil mi ho na obličej, aby ho zrekonstruoval. Operaci provedl za dlouhých 8 hodin a sešil k tomu svalu všechny cévy a nervy, aby se mohl pohybovat a přijímat krevní tok,“ vzpomíná mladá dívka, která bude muset na cestě za kompletně zrekonstruovaným obličejem podstoupit ještě dvě nebo tři operace. Bolesti hlavy má pořád. Někdy jsou to velmi ostré pulzující bolesti, které začnou u pravého ucha a pokračují po celé hlavě. To je ten okamžik, kdy ví, že si musí okamžitě lehnout a nic nedělat. Každý den bere speciálně předepsané kapsle s konopím, které bolesti uleví, ale nevyřeší ji: „Někdy musím brát navíc běžné léky proti bolesti. Lékaři jen říkají, že je to důsledek všeho, co se mi přihodilo, a že pro mě nemohou udělat nic víc,“ říká.
Po probuzení z kómatu následovala infekce močových cest a porucha slinivky. V nemocnici zůstala Anna přibližně dva měsíce a poté byla převezená do specializovaného rehabilitačního centra, kde zůstala více než 4 měsíce. Mrtvice ji zasáhla na pravé straně mozku a poškodila jeho velkou část. Následkem toho jí zcela ochrnula levá strana těla. Návrat domů tak byl teprve začátek její dlouhé cesty.
„Máma mi řekla, že mi v telefonu pořád zvonily a zvonily zprávy od lidí, kteří o mně už několik dní neměli žádné informace, ale neznala moje heslo.“
„Rodiče jsou moje obrovská opora. Navštěvovali mě v nemocnici každý den a zůstávali po mém boku dlouhé hodiny, když jsem byla v tom nejhorším možném stavu. Pomáhali mi jíst a pít a po probuzení z kómatu mě nosili na záchod. Dodnes mě podporují v každodenních činnostech, zatímco se pomalu stávám více a více samostatnou. Vaří, uklízejí, nakupují potraviny, každý den mě vozí do školy, protože samostatné cestování je pro mě stále ještě obtížné. Podporují mě také emocionálně, když procházím změnami nálad a záchvaty pláče. Myslím, že pro rodiče to bylo obzvlášť těžké, když se to stalo, protože to museli dát vědět zbytku rodiny a všem kolem,“ uvědomuje si nelehkou roli mámy a táty, kterým je vděčná každičký den za podporu, trpělivost a lásku.
Aniččce zcela ochrnula levá část těla. Věří v rehabilitace, kterým věnuje obrovské úsilí, čas a odhodlání.
Annu čeká liposukce, při které jí lékaři odeberou tuk, co po úpravě následně vpraví do jejího krevního oběhu
Anna neztrácí naději. Je odhodlaná dál bojovat a žít život, jaký si vysnila. Nebude to ale ani snadné, ani levné. Pomoci jí má sbírka na dárcovské platformě Znesnáze, která by díky laskavosti lidí mohla pokrýt extrakci kmenových buněk z vlastní tukové tkáně a jejich následné aplikaci do krevního oběhu: „Součástí léčby je tedy i malá liposukce, při které lékaři odeberou kmenové buňky izolují a vpíchnou do mého krevního oběhu. Tato léčba se zaměřuje na jádro mého problému - poškození, které můj mozek utrpěl v důsledku krvácení. Po aplikaci injekce do krve se kmenové buňky dostanou do poškozených částí mozku a podpoří jejich regeneraci. V důsledku toho by se výrazně zlepšila funkčnost mých postižených končetin a zlepšil by se můj celkový fyzický stav. Pokud by se zlepšila moje pohyblivost, mohla bych získat zpět svou nezávislost,“ připravuje se Anička na další léčebný proces. Dnes je studentkou ekonomické fakulty, kam jí dovedla velmi náročná a dlouhá cesta. Po mrtvici měla problémy s pamětí, soustředěním a dalšími kognitivními schopnostmi a také trpěla extrémně silnou únavou. Titul, který jí čeká, bude skutečně vydřený.
„Musela jsem se znovu naučit počítat a číst.“
Když se Anička vrátila z nemocnice domů, začala si každý den 30 minut číst, aby zvýšila svou schopnost soustředění. Když se tehdy v nemocnici probudila, viděla rozmazaně jen SMS na telefonu a čtení pro ni byl velký problém. Doma si začala s rodiči procvičovat jednoduchou násobilku, dělení a také dělala kognitivní cvičení na speciální webové stránce, kterou jí doporučil psycholog: „A tímto způsobem jsem se po dvou letech velmi pomalu dokázala znovu naučit matematiku ze středoškolských učebnic. Tři roky po krvácení jsem se přihlásila na vysokou školu a úspěšně složila přijímací zkoušky,“ říká se zaslouženou hrdostí.
„Nástup na vysokou školu byl také velmi obtížný, protože jsem ho musela kombinovat s rehabilitací a mnoha návštěvami lékařů. A během studia mě čekalo ještě několik operací. Když jsem začala studovat, musela jsem překonávat chronické bolesti hlavy, které se během studia zhoršovaly, a také bolesti zad a vyčerpání. I pouhá socializace se spolužáky byla velmi obtížná. Nyní, o dva roky později, si uvědomuji, že začít znovu studovat právě v tomto období mého života bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsem kdy udělala. Na svých cestách jsem potkala neuvěřitelné a chápavé profesory, kteří mi umožnili vynechat některé z přednášek během pobytu v nemocnici a také mi poskytli více času během náročnějších zkoušek. Poznala jsem také skvělé přátele, kteří mě podporovali na mé nelehké cestě a kteří mě podporují dodnes,“ ohlíží se Anna s vděčností. Velmi jí chybí běžný studentský život jejích vrstevníků. Moc dobře si uvědomuje, že musí překonávat mnohem více překážek než oni: „Každý den přemýšlím o tom, co jsem ztratila, svou svobodu, nezávislost, zdraví a život bez bolesti. Chybí mi časy, kdy mi život připadal jednodušší.“
Anička v dobách, které by si přála vrátit. Stále věří, že se jí to povede a je odhodlaná pro to udělat vše.
Aktivita, radost z každého pokroku, vidina krásného života… Anička si dláždí cestu do budoucnosti pevně a odhodlaně
Anička se po všech prodělaných trápeních našla v četbě. Ráda má ale také filmy, seriály, studium statistiky a ekonomiky. Moc ráda je ale také se svými spolužáky a kamarády, kteří jí přinášejí do života velkou radost. Nezapomíná ani na rehabilitační cvičení, která ji velmi baví. Miluje aktivní život, vždycky ho milovala. Bývala výbornou plavkyní a milovala tanec. Od dětství vedla velmi aktivní životní styl, jezdila na lyže, na kole, sport byl nedílnou součástí jejího života: „Teď nic z toho dělat nemůžu. Ale to neznamená, že už nikdy nebudu. Pro mě je celá tato situace jen dočasná a stále se těším, že to všechno budu moct dělat i v budoucnu. Jestliže jsem dokázala znovu se naučit sedět, stát a chodit, kdo říká, že se to všechno nemůžu naučit znovu. Alespoň vím, že se o to nikdy nepřestanu pokoušet! Můj pravidelný pokrok navzdory všem obtížím mě naplňuje nadějí. Sním o úplném uzdravení a také o tom, že dokončím univerzitu a splním všechny své životní cíle a ambice. Jsem si jistá, že jednoho dne budu moci jezdit na kole se svými dětmi v parku a celý tento příběh bude mít smysl,“ uzavírá své inspirativní vyprávění Anička.
