Článek
„Na Robinsona jsme narazili na internetových stránkách, kde na mě vyskočil inzerát, že se prodává. Koně jsou můj život a od dětství se okolo nich pohybuju. Po narození dcery jsem měla koně v pronájmu a přítel jednoho dne řekl, že místo toho, abychom platili někomu pronájem, tak že mi pořídí vlastního. Inzeráty jsem projížděla minimálně 3× denně a stále to nebylo to, kde bych si řekla, to je on! Ale ten den přišel v září před dvěma lety, když jsem otevřela inzerci. Naše šťastné číslo je 22, v inzerátu bylo napsáno, že je Robinson je narozený 22.4.2009, což pro mě bylo jakési znamení, že je to ten prav,“ vzpomíná Michaela, která si pro koně jela hned ten den a od té doby zářila štěstím. Zamilovala se do něj hned na první pohled: "On u nás stál jak pejsek, co čeká na pamlsky, olizoval nás a verdikt zněl jasně - To je on! Prožívali jsme spolu ty nejkrásnější chvíle, nebyl den aby jsme nebyli spolu. Pro nás to nebyl jen obyčejný kůň, byl to nejlepší parťák do života do kterého jsme byli zamilovaný a chtěli jsme pro něj to nejlepší.
Vše se změnilo přesně před rokem, kdy Robinson Míšu shodil na zem
Na začátku srpna loňského roku slavila Michaela s přítelem 7. výročí vztahu. Bylo pondělí a ona měla jít na noční. Řekli si, že ho před nástupem do práce pojedou ještě trošku protáhnout: „Robina jsem si připravila, vyčistila, nasedlala a šli jsme na louku vedle výběhu trochu trénovat. Přítel s dcerkou stáli ve výběhu a koukali na nás. Čtyřicet minut jsme klusali sem a tam a všechno bylo v pohodě. Jenže pak se vše změnilo. Robin sklopil uši a při nacválání začal vyhazovat hrby. Jeden jsem useděla, druhý už mě odhodil, že jsem neměla nad sebou kontrolu, a při třetím jsem letěla k zemi. V té rychlosti a z té výšky jsem spadla rovnou na záda, pak hlava a jako poslední dopadly nohy. V tu chvíli pro mě byl problém se nadechnout, necítila jsem nohy a jediný co jsem chtěla, aby přítel zavolal sanitku. To čekání pro mě bylo nekonečný, v tu chvíli jsem myslela, že se udusím a umřu na poli. Když bezprostředně po události sanitka přijela, opatrně mě dali na nosítka a do sanitky, kde mě kvůli bolesti nadopovali snad vším, co měli. Sami měli strach co se mnou je, už jen kvůli tomu, že mám cukrovku 1. typu a jsem na inzulínové pumpě. Během další chvíle jsem slyšela jak přijíždějí další houkačky, bylo mi to divné a tak jsem se zeptala, co to je. Odpověď byla, že to jsou hasiči, protože tu bude přistávat vrtulník. Pro mě další rána, protože když už někam letí vrtulník, tak je to vážné. A za další, já nikdy neletěla ani letadlem a oni mě chtěli narvat do vrtulníku.“
Když Michaela viděla přilétat vrtulník, dostala velký strach.
Michaela utrpěla po pádu z koně vážná zranění
Od té chvíle si Michaela nic nepamatuje, jen drobné záblesky ukrutný křik při transportu do vrtulníku a z něj, otázky zdravotníků na stříhání oblečení… Při smyslech začala být, až když ní přišel doktor a řekl, že už má výsledky z CT - jeho verdikt byl, že má zlomené tři hrudní obratle: „Pro mě to byla další strašně bolavá rána. A tím pro mě začalo nejhorší a nejdelší období mého života,“ vzpomíná majitelka koně Robinsona.
„Po Vánocích jsem začala přemýšlet nad tím, že Robinsona prodám. Mám strašný blok z koní“
Skutečně to muselo dojít tak daleko, že se majitelka rozhodla Robinsona prodat: „Stále nejsem vyléčená a pro něj, jako pro dušňáka, to bude taky dobré řešení, protože potřebuje pravidelně pracovat, a samozřejmě i finanční důvod to mělo. Na neschopence má člověk o dost peněz méně. Byla to, přiznávám, veliká úleva od starostí a zbyl by mi čas na sebe a hlavně na to se zahojit. V dubnu tak našel nového majitele. Byl necelou hodinu jízdy autem od našeho bydliště a měl u sebe ještě jednu koňskou parťačku a jejich seznámení bylo v pohodě. Hned si sedli a byli dobrá dvojka, měla jsem proto klid.“
Po čtrnácti dnech jela Michaela s přítelem Robina navštívit. Byl ještě krásnější a „namakanější“, než když si ho dovezli oni domů. Výběh byl terénovity a to mu velmi prospívalo. O to větší šok byla návštěva v půlce července, kdy našli Robinsona vyhublého, nehezkého, smutného a zanedbaného. Odjížděla od něj domů s pláčem: „S panem majitelem jsme byli v kontaktu a poradili jsme mu co a jak. Takže 14 dní jsme to nechali a doufali, že se dá lehce do kupy. Jenže bohužel, po těch čtrnácti dnech byl Robinson ještě v horším stavu. Ještě více vyhublý, kulhal a nebavil ho život. Podle pana majitele jen lehce zhubnul a bude to v pohodě. Když jsem tohle slyšela, tak jsem myslela, že se neudržím a okamžitě jsem to začala řešit.“
Výsledky krve ukázaly, že byl otrávený fotosenzitivní rostlinou. Jaterní testy byly v hodnotách neslučitelných se životem.
Pomoc a radu hledali partneři na krajské veterinární správě. Nějaký čas přemýšleli i nad tím, že zavolají policii. Nakonec si ale řekli, že vše zkusí vyřešit po dobrém a novému majiteli Robinsona nabídli, že ho zkusí převézt domů na jeden měsíc, po který se budou snažit ho „dát do kupy“. Souhlasil. Druhý den přijela veterinářka a koně vyšetřila: „Přijel i kovář, protože kulhal a jeho kopyta byla v katastrofálním stavu. Podle výsledků z krve byl otrávený nějakou fotosenzitivní rostlinou, takže měl veškeré hodnoty jaterních testů v hodnotách neslučitelných se životem. V obou pravých kopytech neskutečné abscesy. Teď budeme dělat vyšetření na vředy, které na 90 procent má. Museli jsme nastavit nový režim. Na játra má speciální dietu, museli jsme přidat doplňky na játra, upravit režim kvůli zánětům. Nesmí na přímé slunce a vše se obrátí ještě jednou tolik, až budeme vědět, co vředy.“ Popisuje Michaela aktuální situaci.
Do prázdných očí Robinsona se opět začíná vracet život.
Tři týdny od návratu domů Robinson lehce přibral, má opět veselý pohled a chuť do života. Vyhráno ještě není, ale rodina se raduje i ze sebemenší změny: „V sobotu jsme se rozhodli jet za panem majitelem a probrat stav Robinsona. Pan majitel nám ho nechal, podepsal nám formulář na změnu majitele a vše bylo v pořádku. Takže oficiálně je od soboty zase náš a jsme majitelé. Jeho léčba, dieta, režim a péče jsou finančně nákladné. Po brouzdání po internetu a řešení situace ohledně Robinsona mi někteří koňáci poradili ať zkusíme založit sbírku. My koňáci při sobě držíme. I přes to, že nikdy jsem si o pomoct neříkala, protože se nechci stydět a doprošovat, jsem to zkusila. Říct si o pomoc, není slabost! Všem dárcům jsme vděční a strašně si vážíme jejich pomoci a podpory. Díky nim můžeme dopřát Robinovi lepší život a uzdravit ho,“ vzkazuje díky za každou podporu Michaela Lucie Ťoupalová. Zatím je zmiňovaných dárců kolem pěti desítek, ale věří, že právě lidé s láskou ke koním nebo podobnou zkušeností, budou chtít Robinsonovi pomoci dostat druhou šanci.
