Článek
V Česku se mladí muži od rodičů osamostatňují v průměru mezi 26. a 27. rokem života (ženy odcházejí o něco dříve, obvykle mezi 24. a 25. rokem). Česko se tak drží v blízkosti evropského průměru. Určit správný věk, kdy by se měli mladí lidé od rodičů odstěhovat však není jednoznačné, podle klinické psycholožky Danuše Jandourkové by se dalo říct, že ideální věk je z vývojového hlediska přibližně mezi 18 a 20 lety. Po celou dobu ale mluvíme o zdravých a samostatných lidech. V roce 2024 žilo v Česku v domácnostech mezi lidmi staršími 15 let 1,3 milionů těch, kteří byli kvůli zdravotním problémům dlouhodobě omezeni ve vykonávání běžných činností. Představovaly tak 15 % z obyvatel nad 15 let žijících v domácnostech. Velká část z nich je zcela závislá na péči minimálně jednoho z rodičů. A takové „děti“ nikdy svůj domov neopustí.
Pomoc zajišťují nejčastěji příbuzní
Pomoc druhé osoby využívalo v daném období 827 tisíc lidí se zdravotním postižením a v 94 % případů tuto pomoc zajišťovali příbuzní, ať už sami, nebo střídavě s nějakou další pomáhající osobou. Pro 98 tisíc lidí s postižením, tedy 8 % z nich, nebyla poskytovaná pomoc dostačující nebo žádnou pomáhající osobu neměli, i když by pomoc potřebovali. Také v takových případech byla nejčastějším důvodem chybějící pomoci finanční náročnost. Tito lidé nemají nikoho, kdo by jim chtěl nebo mohl pomoci, nejčastěji zmiňují nedostupnost služeb - počet osob se zdravotním postižením, kterým scházela dostatečná pomoc je v naší zemi kolem sto tisíc.
Jaromír. Jedno z „dětí“, které z hnízda nikdy nevyletí
24 hodin, 7 dní a nocí v týdnu, už 32 let. Taková je realita pečujícího v Česku, navzdory vlastním potřebám a zdravotnímu stavu.
Paní Miroslava pečuje o svého mentálně postiženého syna celých 32 let. Celodenně a zcela sama. Péče o Jaromíra je nesmírně náročná a vyžaduje dohled i dopomoc ve všech oblastech života, a to 24 hodin denně, 7 dní v týdnu a také v noci, kdy ho nelze nechat samotného ani na okamžik. Každá máma, ale i táta, co někdy zažili únavu vědí, jak spásná je pak chvilka, která dá možnost ulevit. Když jde dítě do školy, na tábor, když se na chvíli postará „ten druhý“. Takovou chvilku ale Miroslava nikdy nezažila. A už je na pokraji sil. Dlouhodobá péče si vybrala svou daň na jejím zdraví. Už není vyhnutí nutné operaci, po které je třeba pobyt v lázních. Další odkládání její zdravotní stav jen horší a problémy se prohloubí.
„Na operaci můžu nastoupit až ve chvíli, kdy budu mít zaplacenou sociální a asistenční službu, která mě u Jaromíra po dobu mé nepřítomnosti zastoupí. Nemám nikoho v rodině ani v okolí, kdo by mi mohl pomoci. Otec již nežije a dědečkovi je 82 let, takže sám potřebuje péči druhých,“ popisuje paní Miroslava svou aktuální situaci.
Kromě Jaromíra má Mirka v péči ještě mladšího sedmnáctiletého syna. Všichni tři žijí jen z jejího částečného a Jaromírova plného invalidního důchodu. Příspěvek na péči, který Jaromír pobírá, pokryje sotva občasné vystřídání asistentem, když máma potřebuje k lékaři nebo na nákup. V podstatě pečuje bez nároku na nemocenskou nebo dovolenou a bez jakéhokoliv dalšího hmotného zabezpečení o občana téhle země, kde náklady na ústavní péči násobně převyšují příspěvek od státu pro ty, kteří žijí v péči blízkého mimo zařízení. Realita každého stého obyvatele Česka. A jeho/její rodiny, která žije za neviditelnou stěnou společnosti. Pečující jsou stále přehlížená skupina lidí, která ve většině případů nemá nikoho, kdo by je v péčí zastoupil. Na všechny starosti jsou sami. Nezbytný odpočinek mohou pečujícím umožnit odlehčovací služby, těch je ale málo a mnoho pečujících si je nemůže dovolit. Jen si vzpomeňme na nedávný případ Péti, který celou problematiku trošku více nasvítil.
Zaplatit si odlehčovací služby na celou dobu hospitalizace a rekonvalescence je pro nás finančně naprosto nemožné
Miroslava a Jaromír.
Když není jiné cesty, než říct si o pomoc
Paní Miroslava, stejně jako většina lidí v tíživé situaci, se dlouho bránila možnosti poprosit o pomoc veřejnost. Když ale pochopila, že bez zdraví zkrátka nebude moci dál pokračovat, založila sbírku na Znesnáze21, která by jí mohla z této složité situace dostat. Pokud se podaří vybrat potřebné finance, budou do poslední koruny využity na úhradu celodenní asistence a odlehčovacích služeb pro Jaromíra po dobu její léčby. Část peněz také pomůže pokrýt náklady na internát a stravu pro mladšího syna. Sbírka už je na dárcovské platformě dlouho, ale zájmu veřejnosti se netěší. Zdaleka ne tak, jako sbírky na malé děti nebo nemocná zvířata. A je to pochopitelné. Jaromír není (beze vší urážky) roztomilý chlapeček a na první pohled v tíživé životní situaci, těší se dobrému zdraví. To se ale nedá říct o jeho mámě, pro kterou kvůli svému mentálnímu postižení svým způsobem navždy malým klukem bude. I když má na tváři úsměv a okolí si říká, jak vše skvěle zvládá, tam uvnitř je to vyčerpaná ženská s nemocným tělem, která potřebuje pochopení, soucit a zastání.
Jaromír už dávnou třicítku oslavil. To ale neznamená, že dům mámy opustí a postará se o sebe. Nic takového se nikdy nestane.
O své blízké v pečuje milion Čechů
V České republice se o své blízké stará 1 až 1,2 milionu neformálních pečujících. Z toho zhruba 250 až 300 tisíc lidí představují hlavní pečující, kteří se o závislého člena rodiny starají dlouhodobě. Stát je na nich závislý, podpora ale zůstává dlouhodobě nedostatečná. Jde o problém, který se týká každého z nás. Ať už teď - a nebo později. Ať už přímo - nebo v rodině. Pečující si zaslouží mnohem větší pozornost společnosti, protože suplují roli státu, čelí extrémnímu psychickému i fyzickému vyčerpání a kvůli péči často přicházejí o své vlastní příjmy, kariéru, ale i zdraví, přátele a další vztahy. Bez jejich obětavosti by se celý systém sociálních a zdravotních služeb zhroutil. Přesto je to právě systém, který je tiše přehlíží.
