Článek
Krátký odpočinek před cestou domů změnil na začátku loňského roku Zdeňkovi život od základu. Když se šel v mrazivém lednu zahřát do svého auta, rozhodně ho nenapadlo, že v době jeho spánku vzplane. Utrpěl vážné popáleniny na čtvrtině těla, převážně v obličeji, na rukou a nohou. To nejtěžší ho ale teprve čeká. Několik operací, které mu mohou vrátit nejen sebevědomí, ale i samostatnost. Po rozvodu žije sám a musí si tedy i sám poradit. Svitla mu však i naděje. V nemocnici našel lásku.
Zdeňkovou vášní byl sport. Hrál fotbal a hokej, plaval, jezdil na kole. Nic z toho nyní není možné. Stejně jako návrat za volant autobusu, který dvacet let profesionálně řídil. Za dva roky mu bude padesát. Jeho tři dcery jsou velké. Jedna žije s bývalou manželkou, dvě již bydlí s partnery. Po nehodě mu dcery byly velkou oporou: „Hrozně moc mi pomohly a od začátku mě dost podporovaly a postaraly se o vše důležité, když jsem byl v nemocnici. Vůbec na sobě nedaly znát nějaké pochybnosti a obavy z toho, jak jsem se změnil.“
Za volantem autobusu trávil Zdeněk velkou část svého života jako profesionální řidič.
Na osudný okamžik nehody si Zdeněk příliš nepamatuje, hmatatelná vzpomínka v podobě jizev a bolesti mu však zůstává: „Právě jsem se vracel z práce domů a zastavil jsem u naší hospody, kde jsem chtěl nechat auto a jít pěšky domů. Tam jsem ale následně zjistil, že klíče od domu mám v autě, tak jsem se pro ně vrátil. Byl leden a byla velká zima. Chtěl jsem si chvilku odpočinout a zahřát se. To je to poslední, co si pamatuju. Prý to bylo samovznícení od elektrické instalace,“ ohlíží se za událostí Zdeněk, který si auto koupil jen měsíc před nehodou a bez problémů s ním prošel kontrolou mechanika.
Neštěstí mi vzalo aktivní život, ale dalo trpělivost i víru v lásku
V nemocnici strávil Zdeněk pět měsíců, z toho jeden měsíc v umělém spánku. „Po příjezdu do nemocnice mi dávali jen desetiprocentní šanci na přežití. Prošel jsem si hrozným peklem. Věřím, že mě zachránila chuť do života, která byla silnější než smrt.“ Zdeněk nesmí kvůli citlivé pokožce chodit na slunce, a tráví tak většinu času doma. Pomáhá to i jeho psychice, protože pohledy okolí jsou mu velmi nepříjemné. „Po návratu domů z nemocnice bylo hrozně těžké vyjít z bytu ven. Jít do společnosti, to bylo úplně nepřijatelné,“ říká muž, kterému pomáhala organizace Popálky už v době, kdy pobýval v nemocnici: „Pracovnice za mnou byly i doma a dost mi poradily a pomohly, kdykoliv jsem potřeboval,“ říká s vděčností a poukazuje na jejich právě probíhající sbírku, která Popálkám umožní pomáhat i dalším lidem s popáleninami.
Přijmout sám sebe bylo to nejtěžší
„Pohledy jiných lidí mě dostávají do strašné psychické nepohody a hrozně mi vadí. Setkávám se i s tím, že se mě děti bojí a dospělí si mě chtějí vyfotit. Někteří se dokonce i smějí. Nejraději jsem v přítomnosti svého nejbližšího okolí, kde se cítím komfortně a jsem v pohodě.“ Silné bolesti zvládá Zdeněk medikamenty i pevnou vůlí a odhodláním. S vděčností přijímá pomoc přátel, která je nezbytná při péči o domácnost, mazání jizev nebo oblékání kompresního obleku. Je také jistým prototypem rčení štěstí v neštěstí, v nemocnici po nehodě totiž potkal svoji novou přítelkyni. „Je pro mě moc důležitá a hodně mi pomáhá každý den. Potkali jsme se v nemocnici a věřím, že to bylo osudové setkání. Před nehodou jsem nebyl sám. Měl jsem přítelkyni a byli jsme spolu dva a půl roku. Chodila za mnou do nemocnice. Po návratu domů mě ale rychle opustila, nezvládla to po psychické stránce,“ říká Zdeněk, který věří, že současné partnerství upevnilo hned zpočátku právě místo seznámení.
Kolo, plavání, hokej. Velké lásky pana Zdeňka, na které dnes chybí energie. Věří ale, že se ke svým koníčkům zase jednou naplno vrátí.
Do života ho vrátila láska
Nejbližší okolí, rodina a kamarádi se podle Zdeňka postavili k situaci úžasně. Mnozí z nich ovšem jen těžko skrývali šok. Nyní mu ale pomáhají s návratem do běžného života a berou ho takového, jaký je. Pro něj samotného je to mnohdy mnohem těžší. „Ze začátku jsem na tom byl po psychické stránce velmi špatně. Pohled do zrcadla byl strašný a hodně mě svazoval. Nesnášel jsem sám sebe, odmítal jsem vycházet ven. Postupem času mi hodně pomohla zmiňovaná bytost. Říkám jí Anděl. Pomohla mi vrátit sebevědomí, dokonce už jsme spolu byli ve společnosti,“ říká s vděčností.
Zdeněk by potřeboval nové zuby, peněz se nedostává na nákup speciálních krémů, kterých má velkou spotřebu, ale ani na operace obličeje, které ho čekají. „Když jsem se dozvěděl, že známá chce udělat sbírku, strašně dlouho jsem to zvažoval, protože nejsem zvyklý si nechat pomoct od druhých. Je to pro mě velká výzva,“ říká muž, jehož život je aktuálně výzev plný. „Beru teď vše vážněji než dříve a vážím si každé chvilky, kterou na světě mám. Snažím se užívat si života v rámci možností a těším se, až budu moct sportovat naplno.“ Nejvíce by si přál, aby vše dobře dopadlo a neměl už žádné zdravotní problémy. „Teď mě těší úplně nejvíc nový vztah, na kterém mi hodně záleží. Aktivit mám celkem dost a ještě jsem začal na trenažéru jezdit na kole a cvičit, abych byl silný na další operace,“ uzavírá s tím, že z celého srdce děkuje každému, kdo mu cestu k jeho snu usnadní.
