Článek
Mezi lety 2018 a 2024 vzrostl podíl lidí se zdravotním postižením, kteří měli zaměstnání nebo jinak pracovali. Zatímco v roce 2018 pracovalo 41 % lidí ve věku 20–64 let se zdravotním postižením, o šest let později to bylo již 50 %. Stále je to ale o poznání méně oproti populaci lidí bez postižení daného věku, kterých v roce 2024 pracovalo 85 %. Za pracující jsou pak považováni všichni, kteří v referenčním týdnu odpracovali alespoň jednu hodinu za odměnu, bez ohledu na to, zda se jednalo o zaměstnanecký poměr, podnikání či práci na dohodu, nebo pracovali jako pomáhající rodinní příslušníci.
Potíže osob se zdravotním postižením ve věku 20–64 let při hledání současného zaměstnání
Na chráněném trhu práce, tedy u zaměstnavatele, který zaměstnává více než 50 % osob se zdravotním postižením z celkového počtu svých zaměstnanců a byl Úřadem práce uznán za zaměstnavatele na chráněném trhu práce, pracovalo 10 % pracujících osob se zdravotním postižením ve věku 20–64 let. Na volném trhu práce pracovalo 90 % pracujících lidí se zdravotním postižením daného věku. Na volném trhu práce mělo úpravy pracovního režimu zahrnující například odlišné rozvržení pracovní doby, přestávek nebo práci z domova 35 % pracujících se zdravotním postižením. Dalších 10 % takové úpravy nemělo, ale vzhledem ke svému zdravotnímu postižení by je uvítalo.
Mezi obyvateli Česka ve věku 15 a více let, kteří žili v soukromých domácnostech, bylo v roce 2024 přibližně 15 % osob se zdravotním postižením. Celkem se jednalo o 1 313 tisíc lidí, kteří byli kvůli zdravotním problémům dlouhodobě omezeni ve vykonávání běžných činností. Více než polovinu z nich tvořili senioři ve věku nad 65 let. Nejčastěji se zdravotní postižení projevovalo omezením v oblasti pohybu a na druhém místě pak v oblasti vnitřních orgánů. Pomoc druhé osoby, ať už neformální nebo od profesionálních poskytovatelů, pravidelně využívalo 827 tisíc lidí se zdravotním postižením, tedy 63 % z nich. Do pomoci se v 94 % zapojovali příbuzní.
Většina nepracujících pobírá důchod
Co se nezaměstnanosti týče, ta mezi lidmi s postižením ve věku 20–64 let dosahovala 4,4 %. Mezi lidmi bez postižení daného věku byla nezaměstnanost poloviční. Ostatní lidé s postižením (45 %) byli ekonomicky neaktivní a vzhledem ke svému zdravotnímu postižení ani práci nehledali.
Celkem 16 % pracujících lidí se zdravotním postižením se setkalo s diskriminací v práci nebo na pracovním trhu v souvislosti se svým zdravotním postižením, častěji diskriminaci zaznamenaly ženy (18 %) než muži (15 %). Potíže zvládat změny nebo stres v práci kvůli zdravotnímu postižení měla polovina všech pracujících se zdravotním postižením ve věku 20–64 let a 7 % s tím mělo velké potíže.
Někam patřit je víc než výplata
Samostatnost a pocit užitečnosti je velkým hnacím motorem k hledání práce pro většinu lidí s hendikepem. Pro většinu z nás je to běžná věc, pro někoho je setkání s kolegy - a místo, kam každé ráno přicházím s radostí - opravdu životní motor. Možnost pracovat není samozřejmost a dvojnásob pak pro lidi se zdravotním omezením. A právě proto už 28 let existuje také Borůvka Praha, která jim příležitost a radost z každého dne dává.
„Pomáháme lidem s handicapem, aby jejich svět nekončil za dveřmi bytu. Aby mohli pracovat, vydělávat si, potkávat další lidi, mít své kolegy, přátele a především pocit, že jsou platnou součástí společnosti. V naší chráněné dílně šijí švadlenky. V bezbariérové TA KAVÁRNĚ připravují kávu a obsluhují zákazníky. V Obchůdku Borůvka na Vyšehradě prodávají výrobky z chráněných dílen, v obchodech Koloběh oblečení a starají se o zákazníky,“ popisují život v Borůvce její členové. Každý tam má svou práci a své místo. Svůj každodenní život. Teď ale také strach, že se vše zhroutí jak domeček z karet.
Když Magdaléna poprvé vstoupila do TA KAVÁRNY na pražském Vyšehradě, nebyla si jistá, jestli to zvládne. Šestadvacetiletá žena s dětskou mozkovou obrnou hledala práci složitě. Neměla maturitu a za sebou měla spíš pochybnosti než pracovní zkušenosti. Narodila se ve 26. týdnu těhotenství s váhou necelý kilogram a od dětství žije s levostrannou hemiparézou – ochrnutím levé ruky a levé nohy. Navzdory svému handicapu chtěla jediné – fungovat v běžném pracovním prostředí a být zaměstnaná i při pobírání invalidního důchodu. Příležitost dostala právě v TA KAVÁRNĚ, kterou znala ze studia v Jedličkově ústavu. Zkušenost z kavárny se brzy proměnila v další krok. Když se objevila možnost práce v knihkupectví, byla už připravená. Z prostředí byla skutečně nadšená – čtení je její dlouhodobý koníček. Do nové práce tak odchází se sebevědomím a zkušeností, že zvládne běžný provoz. Příběh Magdalény ukazuje, že tréninková pracoviště mohou fungovat jako skutečný most mezi lidmi s handicapem a běžným zaměstnáním. A že někdy stačí dát člověku šanci, aby udělal další krok sám.
Příběhů, které se díky příležitosti mohli doslova před očima proměnit ve šťastnější, má Borůvka více. Jejich TA KAVÁRNA funguje jako tréninkové pracoviště pro lidi s tělesným postižením, kde nejde jen o kávu, ale hlavně o prostor, kde se člověk může učit, chybovat a růst – bez zbytečného tlaku. Cílem je podpořit lidi s tělesným postižením, aby v bezpečném pracovním prostředí poznali sami sebe a troufli si na otevřený trh práce. Stejný princip platí i pro jejich obchůdek Borůvka. Jejich ručně vyráběné výrobky z chráněných dílen, které u nich může kdokoli zakoupit, jsou naprosto jedinečné. Vznikají v malých sériích nebo pouze v jediném originálním kusu - ať už z rukou keramiků, dřevovýrobců či pracovníků textilních dílen. Pro zajištění chodu je to ale málo.
„Vypadl nám dlouholetý partner a sponzor a Borůvka Praha se ocitla v opravdu kritické finanční situaci. Je léto 2026 a nám hrozí, že nebudeme mít dostatek peněz na doplatky mezd našich zaměstnanců s tělesným postižením. Jejich mzdy jsou ze 75 % hrazeny Úřadem práce. Zbývajících 25 % ale musíme zajistit my. A právě tato část nám teď chybí.“ Zmiňovaných 25% je zásadních. Znamenají rozdíl mezi tím, zda člověk zítra přijde do práce, nebo zůstane doma.
Pomozte nám, aby zítra měli naši zaměstnanci kam přijít. Aby se ráno otevřely dveře TA KAVÁRNY. Aby se v dílně rozjely šicí stroje. Aby se otevřel Obchůdek Borůvka. Aby se lidé, kteří si pracně vybudovali svou samostatnost, nemuseli znovu ptát, jestli pro ně ve společnosti vůbec existuje místo.
„Každý příspěvek nám pomůže přiblížit se k částce, díky které budeme moci dál vyplácet mzdy našim zaměstnancům a udržet jejich pracovní místa,“ žádají o pomoc ve své sbírce na Znesnáze21, kterou teď chtějí provoz Borůvky zachránit. Mezi tím hledají nového dlouhodobého partnera.
Pokud teď nemůžete přispět, pomůže nám i obyčejné sdílení této výzvy. Možná ji uvidí někdo, kdo nám pomůže. A třeba právě díky Vám bude zítra někdo moci přijít do práce, pozdravit své kolegy, uvařit první ranní kávu, otevřít obchod nebo usednout k šicímu stroji.
Ušli jsme za posledních padesát let obrovský kus cesty. V osmdesátých letech například v Československu existovalo právo na práci, které platilo i pro lidi s handicapem, ale možnosti byly silně organizované státem. Hlavní pracovní uplatnění zajišťovala speciální výrobní družstva invalidů, která spadala pod Svaz invalidů. Nicméně lidé s těžším handicapem (například na vozíku nebo s těžkým zrakovým postižením) často zůstávali doma nebo v ústavech, protože pracovní prostředí a doprava nebyly bezbariérové. Režim preferoval, aby byl každý občan oficiálně zaměstnaný, takže i pro lidi s postižením existoval silný tlak na pracovní aktivitu. Lépe na tom nebyla ani samotná společnost, který byla vůči lidem s handicapem převážně vylučující a preferovala jejich umisťování do velkých, izolovaných ústavů daleko od veřejnosti. Bylo nám vštěpováno, že „to má být“ a „tak je to v pořádku a normální“. Režim nechtěl ukazovat lidi s odlišnostmi na veřejnosti. Ulice a města tak působila dojmem, že v nich lidé s handicapem téměř neexistují. Péče o postiženého člena rodiny doma byla náročná, státní podpora rodinám často chyběla.
Ve mně zanechala první silný dojem návštěva Domova bez zámků v Náměšti nad Oslavou v roce 2011. Původně vznikl v roce 1966 jako Ústav sociální péče Jinošov. V roce 2011 se však organizace přejmenovala na Domov bez zámku a stala se první plně transformovanou organizací v Kraji Vysočina. Rok na to se klienti začali stěhovat do vlastních domků a bytů v běžné zástavbě ve Velké Bíteši a Náměšti nad Oslavou a i tam dostali příležitost v tréninkové kavárně Pohodička. Návštěva tohoto místa mi před 15 lety přinesla upřímnou radost z prostředí plného radosti, samostatnosti, uznání a přijetí. Vzpomínám si, že se mi odtud vůbec nechtělo a právě tam jsem pochopila že tohle je norma, kterou musíme v naší zemi, po té dlouhé době temna, nastavovat a praktikovat.
Kdyby dnešní mladá generace viděla, jak jsme se jako společnost dokázali ještě před nedávnem chovat k lidem s handicapem, jistě by nevěřila vlastním očím. Zavírat je ale před nedostatky nesmíme ani dnes, protože pořád existují. Možná už jsme se dokázali probudit a posunout, pořád ale příležitosti rovné nejsou. A je to jen na každém z nás, jak moc se budeme dál posouvat. Neustále si musíme připomínat, že společnost je tak silná, jak se dokáže postarat o své nejzranitelnější členy a jak moc spravedlivě s nimi zachází.
Zdroje:
https://www.facebook.com/boruvkapraha
https://www.znesnaze21.cz/sbirka/prace-je-vic-nez-vyplata-udrzme-mista-lidem-s-handicapem
https://csu.gov.cz/lide-se-zdravotnim-postizenim?pocet=10&start=0&podskupiny=265&razeni=-datumVydani
https://statistikaamy.csu.gov.cz/lide-se-zdravotnim-postizenim-pracuji-casteji-nez-pred-sesti-lety
https://www.boruvkapraha.cz/
