Pracovat v neziskovce by mělo být poslání bez výplaty! Kdy se konečně z téhle demagogie vybrodíme?

Neziskovek jsou v naší zemi tisíce. Jejich zrušení by mělo katastrofální dopad na sociální, ekonomický i politický systém. Neziskový sektor v současnosti plní klíčové funkce, které by stát jen těžko dokázal nahradit. Ovlivňuje život každého z nás v tolika oblastech, o kterých ani netušíme. Pokud by tedy neziskovky zanikly, dopady by byly okamžité a dlouhodobé. Přesto si část společnosti stále myslí, že pracovníci v nezisku by měli dělat zadarmo. A že žádat peníze na chod organizace je jen zlatý důl, který „zahučí“ v kapsách pracovníků.

Tenhle přístup mě nepřestává překvapovat i s ohledem na to, že se sama věnuji pomoci jiným lidem. Jenže, kdybych za svou 8- 14h práci denně nedostávala zaplaceno, brzy bych se ocitla na straně těch, kteří pomoc potřebují. Proč si část Čechů stále myslí, že lidé v nezisku neplatí nájem, nestarají se o své děti a nemusí jíst? Upřímně mě to zajímá. Požádala jsem proto o rozhovor Silvii Horkou. Fundraiserku spolku Rozum a cit, který pomáhá pěstounským rodinám. Je to ona, kdo o podporu organizace žádá, vysvětluje, argumentuje, a tak má zkušeností opravdu nespočet. Snad její odpovědi na moje otázky dokáží některým zatvrzelým čtenářům otevřít mysl i srdce v pohledu na ty, co dělají práci za stát, žijí v nejistotě, často v psychickém i fyzickém vyčerpání, a ještě dostávají bídu. Není už třeba ukazovat jen ty, kterým pomáhají. Je třeba ukázat na jejich práci, bez které by to nebylo možné.

Možná by na začátek pomohlo najít český ekvivalent pro Fundraising. Lépe by se o něm mluvilo, lépe by se chápal

Fundraising je podle ChatuGPT systematická činnost, jejímž výsledkem je získání peněz na obecně prospěšnou práci. Nejčastěji od mecenášů, sponzorů, firem, nadací, ale i úřadů. Skrývá se i za benefičními akcemi, ať už v podobě prodávaných sušenek nebo zážitků. Poptávka neziskovek po schopných fundraiserech a fundraiserkách roste, bývají totiž často jedinou šancí na přežití. Ale proč nemá fundraising stále český ekvivalent? Možná proto, že ho ještě nikdo příliš nehledal. Stále ho totiž jako společnost objevujeme.

Fundraising dává možnost být platný bez očekávání plácání po rameni

„Vztah, víra, komunikace, péče, výzva, možnosti, propojení, smysl…,“ odpovídá fundraiserka spolku Rozum a Cit Silvie Horká na otázku, co je pro ni fundraising. Naprosto přesně ale ví, co podle ní fundraising není: „Fundraising určitě není o syndromu Robina Hooda, na to narážím poměrně často. Fundraising vnímám jako systematickou a odpovědnou cestu podpory konkrétní myšlenky/projektu/služby/veřejně prospěšné aktivity, které fundraiser věří a o které ví, že má pozitivní dopad na životy lidí, kteří třeba neměli tolik štěstí. Nebo stejné startovní podmínky. Jinak samozřejmě může jít o podporu jakékoliv oblasti, kterou si jen dokážeme představit.“ V oblasti sociální služby a sociální práce se Silvie Horká pohybuje už 20 let napříč nejrůznějšími pozicemi. Od práce s klienty až po vedení služeb nebo organizací. Fundraising v různé míře obsažen v každé z těchto oblastí, aniž bychom si to uvědomovali: „Vnímám, že lidi, mezi kterými se pohybuji, opravdu zajímá, co se kolem nich děje a chtějí se aktivně podílet na tom, aby se nám všem žilo dobře. Vnímám větší ochotu pomáhat těm, kteří to zrovna potřebují. A to na všech úrovních – od sousedské výpomoci po systémovou pomoc ukrajinským vojákům na bojových frontách. Občas mě překvapí neznalost a nekompetence osob a orgánů, které by měli být nejpovolanější. To bývá dost frustrující a mám nějak poslední dobou pocit, že se to děje čím dál častěji,“ ohlíží se Silvie za vývojem fundraisingu v Česku.

Hledat úspěšně podporu pro neziskový sektor jde jen s hlubokým přesvědčením

„Já věřím, že pěstounská péče má hluboký smysl, že je pro děti mnohem lepší vyrůstat v náhradních rodinách než v ústavní péči, že je skvělé, že v rodinách mohou navázat blízkou citovou vazbu s náhradními rodiči, že z praxe i z mnoha výzkumných studií víme, jakou léčivou sílu může mít prostředí, ve kterém dítě vyrůstá. No a jsem přesvědčená o tom, že když tomu opravdu věřím já, jednodušeji tomu uvěří i potenciální dárce. Mám jeden příklad za všechny. Účastním se už skoro tři roky několika networkingových aktivit. Pravidelně se setkávám s podnikateli a rozhodně mi to velmi rozšiřuje obzory. Učím se vystoupit z našeho „sociálního žargonu“, který je sice hodně na úrovni, ale nikdo mu pořádně nerozumí,“ směje se Silva. „Věřím, že to rozšiřování obzorů je oboustranné. Nedávno mi jeden z kolegů podnikatelů říkal, že se všichni honí za penězi a že to, co děláme my v Rozumu a Citu, má jediné hlubší smysl. A tohle je jedno z těch důležitých uvědomění, kdy si řeknu - jo, jsem tady naprosto správně!“

Jaký je vývoj naší společnost ve vnímání fundraisingu? Otázka bez odpovědi pro mnoho lidí v oboru

„Je to dobrá otázka. Ale ani já na ní neznám odpověď. Když se mě někdo zeptá, co že to vlastně dělám a já začnu vysvětlovat, většinou o téhle profesi slyší poprvé. Pak často následují otázky, jestli mě to uživí a jestli to má smysl. Nepřekvapuje mě to, za ty roky v sociální oblasti jsem zvyklá často vysvětlovat. Co už dlouho nedělám, je obhajoba. Lidi totiž často mají pocit, že když pracujete v sociálních službách, mohou na vás nasměrovat všechny svoje frustrace a negativní zkušenosti s jakoukoliv cílovou skupinou. 10 let jsem pracovala s Romy a dodnes je to moje srdeční záležitost, Takže fakt vím, o čem mluvím! Opravdu dlouho jsem obhajovala smysl práce, neustále odpovídala na otázky „proč to a proč ne ono“ a odrážela vlny kritiky. Tak tohle už nedělám, jestli je to dobře, nebo špatně – nevím, ale moje cesta to není,“ říká fundraiserka Silvie Horká. „V oblasti fundraisingu vnímám v posledních letech obrovský vývoj v rámci veřejně prospěšných společnosti i startupů. Jen z posledních dnů vím, že minimálně tři velké organizace, které sleduji, hledají fundraisera. Asi to není tak jednoduché. Rozum a Cit šel se mnou před pár lety do velkého finančního rizika, toho si opravdu moc cením. V té době jsem uměla psát projekty, což je sice deviza, ale dneska, s odstupem let bych řekla, že je to jen zlomek mojí práce.“

Společnosti stále raději podpoří konkrétní příběh než nezastupitelnou práci pracovníka v nezisku

„Dárce chce vidět konkrétní dopad svépomoci a taky to vypadá lépe z pohledu své vlastní (a naprosto legitimní) propagace. Tohle ale není cesta Rozumu a Citu. V minulosti jsme si to opakovaně vyzkoušeli a vyhodnotili, že chceme jít cestou postupné změny systému náhradní rodinné péče jako celku. Podpora konkrétních rodin je pro nás precedens. Máme jich 270 a opravdu nemůžeme uspokojit všechny a nejsme schopni ani ochotni vybrat ty nejpotřebnější. Další oblast, na kterou narážím, je silná potřeba dárců vázat dar na konkrétní oblast pomoci.“

Peníze vložené do organizace pomůžou ve výsledku všem. Nejen aktuálním příběhům, ale i možnosti pomáhat dalším

„Je fajn, když už v únoru víme, že náklady na oblast třeba terapeutické podpory pěstounů již máme pokryté na 120%. Ale tím, že jsou ty prostředky smluvně vázány jen na oblast terapií a my v květnu zjistíme, že nám ale chybí stovky tisíc na vzdělávání pěstounů, jsme v patové situaci, protože je velmi problematické „přelévat“ prostředky z jedné oblasti do jiné. Dostáváme se pak do situací, kdy jsme nuceni žádat o změnu čerpání daru, protože nesedí ve stovkách korun. Vyřizování těchto žádosti je velmi drahé a naprosto neefektivní. Naopak když jsou prostředky „volné“, můžeme je využít podle konkrétní potřeby v průběhu roku, je to velmi flexibilní a účinné. Samozřejmostí je, že všechny prostředky od dárců vyúčtováváme tak, aby dárce věděl, kde jeho peníze konkrétně pomáhaly. Občas se taky setkávám s tím, že nás dárce chce podpořit, třeba i velmi štědře, ale nepřeje si, aby jeho podpora šla na mzdové náklady. Snažím se pak vysvětlit, že tu naši službu „dělají“ lidi, že je postavena na tom, že konkrétní pracovník dochází do konkrétní pěstounské rodiny, kde s ní pracuje. Že konkrétní terapeut vede rodinné nebo skupinové terapie, že konkrétní lektor vzdělává pěstouny. No a pak taky často vysvětluji tu „totálně nepodstatnou část“, jako že Rozum a Cit má 35 zaměstnanců ve třech krajích, a že takovou firmu musí někdo vést, že je tam někdo, kdo vybírá zaměstnance a taky někdo, kdo počítá těm zaměstnancům mzdy a vyplácí je.“

Společnost si často stále myslí, že sociální pracovník by měl pracovat ideálně zadarmo, protože je to přece poslání!

„Ráda používám příměr, že sociální pracovníci nejsou banda lidí v batikovaném spodním prádle, kteří se v pravidelných rytmech pohybují kolem planoucího ohně[a2] . Jsme profesionální firmy, s nastavenými procesy, s funkčními týmy a s nutností naplňovat striktní zákonné požadavky. Rozdíl mezi fungování firmy a veřejně prospěšné společnosti? Není! Mimo to, že zisky si tyto společnosti nerozdělují mezi zakladatelé, ale směřují je zpět do činnosti organizace. Tohle je opravdu bohužel ještě pořád nutné si připomínat. Je to smutné. Jsem proto opravdu ráda, že počet uvědomělých a vědomých dárců roste. Před časem mi jedna dárkyně řekla - Já vím, že to, co děláte, děláte dobře. Využijte náš dar klidně plat uklízečky, vždyť i tu potřebujete!- Je to možná trochu přitažené za vlasy, ale principiálně je to přesně to, o co usilujeme,“ přibližuje svoje zkušenosti Silva a těší se z každého, kdo její úsilí podpoří. Ať už penězi, nebo jinou podporou. Třeba jako Michal Nesvatba nebo Znesnáze, kam vnímaví dárci posílají příspěvky na chod organizace.

Vědomý dárce si nepotřebuje honit triko. Vědomému dárci stačí pocit, že je hybatelem dobré věci

V souvislosti s fundraisingem se často nabízí, nebo dokonce nahlas zaznívá, otázky, co veřejně prospěšná společnost může nabídnou jako protislužbu za firemní nebo individuální dar. Taková ta vděčnost, kterou „je třeba“ projevit za to, že vaši práci někdo podpoří. Selským rozumem není tato otázka na místě, přesto stále visí ve vzduchu jako neviditelný odér: “Čistě subjektivně to vnímám tak, že se nechci zavírat do modelu ´nabídky protislužby´ za podporu. Jakkoliv je to třeba trendy. Protože co může veřejně prospěšná služba nabídnout jako protislužbu, když dostane milion? Nebo sto tisíc? Co je dost? Takovým darům nelze konkurovat žádnou protislužbou. Tou prostislužbou je přece samo o sobě to, že se tím, že podporují oblast, která je zajímá, aktivně podílejí na společenské změně. Že jsou jejími hybateli. To je podle mě zásadní, aby dárci pochopili. Já našim dárcům proto často říkám, aby se takto prezentovali. Aby se učili odpovídat hrdě a fundovaně a na otázku: Jak konkrétně podporujete Vy/Vaše firma. Naši dárci se už většinou sami ptají, na co že přispívají letos. Zároveň mají vždy zpětnou vazbu a přesně vědí, kde konkrétně jejich peníze/služby/produkty pomáhaly. Tohle je zásadní! Pak je totiž mnohem jednodušší se s dárci otevřeně bavit o tom, že jejich dar potřebujeme využít jiným konkrétním způsobem, nebo že jsme kompetentní sami rozhodnout, jak jej využijeme. Fundraising je jednoznačně o vytvoření, budování a posilování vztahu s každým jedním konkrétním dárcem!

Fundraising není potřeba vyučovat, fundraising v Česku je třeba podporovat

„Existují různé školy fundaisingu, je dostupná řada krátkodobých i komplexních kurzů, realizují se fundraisingové konference různých velikostí. Já jsem toho osobně prozatím moc nevyužila. Byla jsem na několika seminářích, ale spíše si hledám vlastní fundraisingovou cestu. Už celkem přesně vím, které nástroje mi nevyhovují, se kterými neumím pracovat a které naopak preferuji a bez kterých se neobejdu. To, co funguje mě, nemusí fungovat jinému fundraiserovi a naopak…Myslím, že takto je to naprosto v pořádku.Poslední dobou se na mě občas obrátí nějaký kolega z oboru a diskutujeme různé možnosti či úskalí fundraisingu. Moc mě to baví a naprosto nemám problém se sdílením našeho know how. V Rozumu a Citu jsme teď ve fázi přípravy akreditovaného vzdělávání, jehož velkou součásti budou i konkrétní principy fundraisingu, takže se těším, že třeba budu moci to, co nám funguje, předat dál,“ uzavírá Silvie Horká, která se v tomto roce společně s dárcovskou platformou Znesnáze pokusí o nasvícení odvětví fundraisingu a jeho lepší pochopení ze strany společnosti, ale i firem.

Práce lidí v nezisku je možná svým způsobem poslání, ale rozhodně jen z pocitu dobře odvedené práce neuživí svou vlastní rodinu nebo nenaplní nádrž auta, která jede k potřebnému. Neziskovky hrají naprosto zásadní, a bohužel stále neviditelnou roli, v každodenním životě nás všech. Od narození, až do posledního dechu. Stát se nedokáže postarat ani o polovinu toho, co jako společnost potřebujeme. Naše klidné usínání je na neziskových organizacích doslova závislé. Nenechme je prosit o podporu. Podpořme je se stejnou samozřejmostí, jako ony nás. Vděčnost a poděkování zahřeje, ale k pevnému kroku do další práce rozhodně nestačí.

Jak by vypadal náš život bez neziskovek. Bez lidí, kteří za nimi stojí…

Bez neziskového sektoru by mnohé sociální služby, jako je péče o seniory, lidi se zdravotním postižením, děti z problémových rodin nebo oběti domácího násilí, zůstaly na bedrech státu. Tedy by musel převzít všechny náklady spojené s těmito službami, což by samozřejmě vedlo k nárůstu výdajů, problémům s udržením kvality a dostupnosti těchto služeb. Státní instituce by musely pokrýt širokou škálu administrativních a organizačních úkolů, které dnes vykonávají neziskovky, což by vedlo k větší byrokracii a neefektivnosti. Neziskovky navíc často přicházejí s novými přístupy, které jsou přizpůsobeny aktuálním potřebám. Stát, byť dobře strukturovaný, není vždy schopen tak rychle inovovat nebo přizpůsobovat politiku novým výzvám. Neziskový sektor je klíčový pro pomoc těm, kteří se ocitli na okraji společnosti a často střeží demokratické procesy, bez nich by se snížila schopnost občanů ovlivňovat veřejné rozhodování. Neziskový sektor hraje roli v posilování solidarity mezi lidmi. Bez něj by mohla dobrovolnická činnost klesnout, což by oslabilo i sociální kapitál… Ve zkratce závěrem - bez neziskového sektoru by byl stát nucen přebírat všechny role spojené s pomocí chudým, slabším a a vyloučeným skupinám. A asi tušíte, že by to nemohl zvládnout. Pokud nad neziskovkami začneme přemýšlet s větším respektem a vděčností za všechno, co pro nás dělají, třeba si jednou uvědomíme, že za nimi stojí lidé, kteří si uznání zaslouží. Velmi je potěší a posílí na jejich další cestě v pomoci jiným. Třeba právě vám.