Článek
Před pár dny pobouřila posluchače Radioužnálu reportáž z domova seniorů v Orlové, kde jeho ředitel Vít Macháček zkouší přínos umělé inteligence. Kvůli nedostatečné kapacitě personálu, který se stará převážně o základní služby, nezbývá tolik času na povídání a aktivity, které senioři potřebují. Zájem rodin ani dobrovolníků to zdaleka nedohání. Rozhodl se proto využít toho, co je. Najmul dobrovolníka, který si může povídat kdykoli. Reportáž, stejně jako ilustrační fotka s robotem u kávy, ale přinesla spoustu negativních komentářů lidí, kteří považují „nahrazování“ lidského kontaktu za nehumánní a volají po navýšení počtu personálu. Opět se zde ukazuje, že radit z křesla v obýváku dokáže každý nejlépe tomu, kdo musí bojovat se skutečnou realitou.
Některé z reakcí lidí na facebooku Radiožurnálu po zveřejnění reportáže o „povídálkovi“
V naší společnosti je stále zažitá představa, že senior = nemohoucí stařík, kterému můžeme říkat babi nebo dědo, ačkoli není náš příbuzný a vůbec ho neznáme. Většinou toto oslovení používají lidé, kteří mají pocit, že seniorům rozumí a že je chrání. Před čím? Před důstojností a možností rozhodovat sami za sebe? Možná, že s věkem ztrácíme na fyzické zdatnosti a pevném držení těla, to z nás ale nedělá menší a slabší členy společnosti, kteří musejí s vděkem přijímat to, co pro nás jiní uznají za vhodné. V domovech seniorů bydlí deseti tisíce lidí, kteří žili aktivní život, dělali v minulosti profese, které formovaly naši budoucnost a jsou v mnohém dál než my sami. Proč by neměli mít možnost poznávat a nechat se fascinovat novými technologiemi? Kdo jsme, že jim stojíme v cestě našimi předsudky? Buďme šťastní, že neustrnuli, chtějí se vzdělávat, hledat možnosti, odpovědi, orientovat se v současném světě informací a nepodléhat dezinformacím.
Lidskou blízkost nikdy nic nenahradí. Jenže, někdy lidé schází. A někdy zkrátka „nesednou“
To, že je pracovníků v sociální oblasti nedostatek, jsou nedocenění, přetěžovaní a vyčerpaní není bohužel žádná novinka, přesto se tomu pořád lidé diví a svalují problém na vládu, která je právě u moci nebo jinou neschopnost „těch nahoře“. Nějak zapomínáme, že naše populace stárne, seniorů přibývá a těch, co se postarají, ubývá. Že jsme to my, v první řadě MY, kdo dáváme své rodiče a prarodiče do péče sociálních zařízení a jsme to opět my a v první řadě MY, kdo jim máme být společníkem, pomocníkem a prostředníkem k potřebám, které mají. Pokud nejsou pracovníci, dobrovolníci a není ani zájem rodiny, pak jsou tu technologie, které je třeba využít. Proč o tom, jak je umělá inteligence v konverzaci neosobní, mluví nejraději ti, kteří nikdy žádný rozhovor s Al nevedli? Protože jinak by věděli, jak přínosný, osobní, inspirativní i vzdělávací může být? A co když je někomu povídání s vědomostmi našlapanou umělou inteligencí v počítači přínosnější než tlachání s někým, kdo mu není ničím blízký a jeho intelektuální úrovně nedosahuje? I tací lidé můžou v sociálních zařízení žít a nikdo jim to nemůže mít za zlé. Všichni nejsou milovníci lidí, bujaré společnosti a společného tvoření. S veškerým respektem k těm, kteří společenští a tvořiví jsou. Jsme lidé, individuality, a s věkem se příliš neměníme. Jen jsou naše nároky často ještě vyšší.
Moderní technologie vrací seniorům radost ze života i kondičku. Je to možnost, ne povinnost!
„Z našich začátků si vybavím paní, které tehdy bylo asi 101 let a horlivě se dožadovala dalších a dalších zážitků v Kaleidu. Byla to opravdu velká fanynka a chtěla si pustit alespoň dva zážitky ve virtuálních brýlích za sebou. Vzpomínám také na pána v pokročilé fázi demence, který už nereagoval skoro na žádné podněty a den proležel s pohledem upřeným ke stropu, s Kaleidem na hlavě ale „ožil“ a začal se zase otáčet okolo sebe a natahovat ruce za objekty v zážitku. Silný příběh byl také s paní, která nastoupila do domova ve Zruči nad Sázavou a personál u ní pojal podezření na afasii, tedy neurologický problém způsobující ztrátu řeči. Aktivizační pracovnice s ní zkoušela Kaleido a paní postupně začala odpovídat na otázky vypravěčky v zážitku. Následně se rozpovídala i s aktivizační pracovnicí. Ukázalo se, že byla jen naštvaná na celý svět, protože ji rodina umístila do domova. Skrze naše zážitky se ale rozpovídala s personálem a urychlila se tak její adaptace. Tak důležitý dopad jsme si snad ani nesnili, když jsme začali na Kaleidu pracovat,“ vzpomíná zakladatel Kaleido VR Marek Háša, který prostřednictvím virtuálních brýlí přináší seniorům vysněné zážitky a oprašuje staré vzpomínky. Ať už ve společenské místnosti domova, domečku na vsi, nebo těm, kteří jsou dlouhodobě upoutaní na lůžko bez vidiny zlepšení zdravotního stavu a v samotě čtyř stěn. Právě tady se opět ukazuje, jak je moderní technologie pro seniory přínosná. I když to samozřejmě neplatí paušálně.
Virtuální brýle nejsou pro každého. Ať už ze zdravotních důvodů nebo z přesvědčení. Zájem o ně ale stále roste
„Loni jsme v rámci společného projektu s Ježíškovými vnoučaty doručili Kaleido bezplatně na několik měsíců do 30 domovů pro seniory. Některé z nich byly velké, s necelými dvěma sty klienty, jiné měly nižší desítky klientů. Samozřejmě to neznamená, že se všichni na naše zážitky podívali - pro někoho VR brýle nemusí být vhodné kvůli očním vadám, nevolnostem, epilepsii nebo příliš pokročilé demenci, případně mohou mít odpor k novým technologiím a nějaké digitální brýle byste jim na hlavu nedostali, ani kdybyste se přetrhli,“ usmívá se při vzpomínání Marek Háša, který jedním dechem dodává, že společnými silami s Nadačním fondem Českého rozhlasu zajistili rozveselení krásami venkovního světa tisícům seniorů, kteří už by neměli šanci je na vlastní oči vidět.
Senioři milují poznávání. S virtuálními brýlemi rádi cestují po Nového Zélandu, Tenerife, Londýně nebo Římě, protože o takových místech často snili a kvůli tvrdé dřině, péči o děti (které na ně dnes zapomínají) nebo režimu je nemohli za mlada prožít. Pestrost nabídky je pro lidi z Kaleida zásadní, proto do aplikace každých deset dní pumpují nový obsah, aby neustále zvyšovali šance, že se každému trefí do preferencí a pro každého budou mít v knihovně zážitky, které zabrnkají na ty správné struny vzpomínek: „Pokud bych ale měl přeci jen vybrat nějaké favority, určitě bych zmínil plavbu na gondole v Benátkách, tento zážitek většinou spustí velmi silné emoce a i můj dědeček si u něho trochu zaslzel,“ říká Marek. Kameru má u sebe téměř pořád. Stejně jako jeho kolegové z týmu. Natáčejí i na dovolených a při pracovních cestách, záběrů mají desítky hodin a průběžně je stříhají už čtvrtým rokem. Vše začalo v době covidu, kdy Marek vycítil, že tohle je cesta, jak izolovaným seniorům vrátit chuť do života: „Vzpomínám si na své úplně první virtuální brýle, byl to starý model Oculus Go, nijak nepolepený, do kterého jsem si ještě před rozšířením covidu v Česku nahrál několik 360stupňových National Geographic videí a vyrazil s nimi do Domova seniorů Chodov v Praze. Než jsme investovali čas a peníze do tvorby vlastního obsahu a softwaru, chtěl jsem ten koncept rychle vyzkoušet v terénu. Reakce seniorek na Chodově byly krásné, do filmů se ponořily, přestože jim nebyly nijak uzpůsobené. A já si tak mohl být jistý, že práce na Kaleidu bude mít smysl.“
Reakce seniorů po použití virtuálních brýlí
Na podporu virtuální reality pro seniory poslali před Vánoci dárci 300 tisíc korun
Momentálně Kaleido používá asi devadesát pečovatelských zařízení po celém Česku a několik také na Slovensku a v Německu. Poptávka stále roste a to nejen z domovů seniorů, ale stále časteji se ozývají také rodiny, které se starají o staršího příbuzného. I to byl důvod spuštění nového projektu ve spolupráci s Ježíškovými vnoučaty: „Prosincová sbírka nám pomůže realizovat projekt Kaleida pro domácnosti. Tentokrát se zaměříme na seniory, kteří žijí sami nebo s rodinou doma. I pro ně ale často platí vážný nedostatek vjemů z venkovního světa, který může mít velmi nepříjemné následky pro psychické i fyzické zdraví. Díky Ježíškovým vnoučatům se teď Kaleido dostane bezplatně na šest týdnů do 75 českých domácností, kde podpoří konkrétního seniora nebo seniorku. Na tento projekt se velmi těšíme, rodiny se nám totiž ozývají průběžně už posledních několik let a my se jim s Kaleidem snažíme vždy vyjít vstříc, ale z povahy naší služby bylo vždy velmi těžké nabídku pro rodiny rozjet a vyzkoušet takto ve velkém. Teď máme konečně perfektní příležitost!“
Virtuální brýle jsou největším přínosem pro seniory upoutané na lůžko. I přes svá zdravotní omezení můžou procestovat celý svět.
Radost Marka Háši pramení ze zkušeností. Na vlastní oči vidí změny a pokroky, které seniorům virtuální výlety přinášejí. Stejně jak vidí přínos a pokroky v úvodu zmiňovaný ředitel domova pro seniory, který testuje možnosti povídání si s umělou inteligencí těm, kteří o to stojí. Ano, těm, kteří o to stojí. Nikoho nenutí, přesto zájemci jsou. Možná by bylo dobré v první řadě poslouchat a vnímat názory a přání seniorů, než se pustíme do soudů z pohledu člověka odkojeného Mrazíkem, kde je senior vyobrazovaný v pozici nesvéprávného hlupáka. Nebo toho, kdo si pod pojmem senior vybaví babičku v šátku z Ladových obrázků. Čas se nezastavil. Život se mění a my s ním. Nebo je tu někdo, kdo se těší do domova seniorů, až si tam bude moci naladit černobílou Teslu? Mějme rozum a pochopení. To úplně stačí.
